Mika Waltari: Cesta do Istanbulu

foto archiv

Po velkém úspěchu Egypťana Sinuheta se Mika Waltari rozhodl zůstat žánru historického románu věrný. V roce 1947 se proto z rodných Helsinek vydal přes Paříž, Curych a Řím do Istanbulu „hledat minulost“, aby načerpal autentický materiál pro tehdy již zamýšlené historické romány Krvavá lázeň (1948) a Šťastná hvězda (1949), ale evropská současnost na něj dorážela na každém kroku. Své dojmy z putování po válce zpustošeném „starém kontinentu“, nad nímž se už začínalo vznášet nebezpečí nového konfliktu, zaznamenal v knize Cesta do Istanbulu.

Autor nostalgicky srovnává současnou, tedy poválečnou Evropu se vzpomínkami na své předválečné cesty, během nichž navštívil i Istanbul. Právě orientálními barvami a vůněmi Istanbulu je Waltari nejvíce okouzlen a inspirován: Přízraky minulosti se plížily ve stínu těžké zeleně stromů a já jsem začal mít pocit, že po dlouhé době snad opět nastal čas psát básně.

Tuto zhruba tříměsíční cestu Waltari podnikl v době, kdy byl turista jevem ojedinělým a ve vyhlášených muzeích byl tak často jediným návštěvníkem. Byl hostem diplomatů i hotelů již dávno zašlé slávy a svým přesným pozorováním Evropanů nastavuje zrcadlo sám sobě i svým krajanům, pro něž byl jeho cestopis ve své době jedním z mála pootevřených oken do Evropy.

Lenka Fárová

---

Mika Waltari: Cesta do Istanbulu (Lähdin Istanbuliin), překlad Markéta Hejkalová, ilustrace Jiří Slíva, vydal Hejkal 2003, ISBN: 80-86026-23-X, doporučená cena 189 Kč

---

Ukázka z první kapitoly

Jednoho odpoledne v lednu 1946 jsem ležel v bílé posteli pod modrou přikrývkou, obklopen leskle zelenými stěnami. Ležel jsem, celé tělo rozechvělé a zbrocené potem, na pomezí vědomí a spánku a blaženě jsem pociťoval, jak mi inzulín spaluje z organismu všechen odpad únavy a marných vzpomínek. Pojistkou proti číhajícímu nebezpečí ztráty vědomí mi byl knoflík zvonku, který jsem měl na dosah ruky, a sklenice červeného cukrového sirupu. Očima jsem roztržitě sledoval ručičku hodin a čekal jsem, až vyprší stanovená doba, ale v mysli se mi jako mýdlové bubliny míhaly zmatené útržky snů a skutečností.

„Inzulín,” řekl doktor, „ničí zkažené nervové buňky a místo nich pomáhá vyrůst novým. Až budou všechny odpady z těla spáleny, budete zase dobře spát.”

Rád jsem mu uvěřil, tím spíš, že každý večer mi k dobrému spánku pomáhal skopolaminem. Občasná nespavost je cena, kterou příliš pilný spisovatel platí za svá díla, připomínka toho, že člověk je smrtelný, vzpoura nervové soustavy proti vůli.

V roce 1945 jsem hodně pracoval. Napsal jsem divadelní hry Gabrieli, vrať se a Čarodějnice se vrací do života a román Egypťan Sinuhet. Když se podzim přehoupl do temného listopadu, napsal jsem ještě Pohádku o čtyřech západech slunce, ale na prahu prosince se mi myšlenky zadrhly na velké epické básni a jejích dvě stě padesát slok mi tryskalo z mozku jako z vysychajícího vodotrysku, který už jen tu a tam vychrlí proud vody, a v té chvíli i mně došlo, že bude nejlepší, když s výrobní činností na čas přestanu. Básnická skladba se navíc výstižně jmenovala Brzy ráno, v pět hodin.

A tak přišla nespavost, jako obvykle v nejtemnějším ročním období, v tichém a klidném období, kdy jako mí prarodiče medvědi, bývám připraven upadnout do zimní dřímoty a spát bez problémů i dvanáct hodin denně až do chvíle, kdy zimu konečně rozjasní první světlé dny. Nespavost je velké trápení, ale nadarmo bych to vysvětloval těm, kdo ji nikdy nepoznali, protože by to stejně nepochopili. A těm, kdo nespavost zažili, je zase zbytečné připomínat prožité utrpení, na něž by nejradši zapomněli.

Neklidný a vyhořelý, houpal jsem se tedy v bílé posteli pod modrou dekou v milosrdném objetí inzulínu. inzulín mi odplavil z mysli všechen odpad a pod ním se objevily vzpomínky svěží jako letní rána, vzpomínky, které jsem považoval za dávno zapomenuté. V okamžiku, kdy ručička hodinek ukázala, že čas vypršel, jsem roztřesenou rukou sáhl po sklenici s cukrovým sirupem a přitiskl ji ke cvakajícím zubům, a v té vteřině se přede mnou po vší té temnotě a bolesti rozevřela zářivá brána k novému dílu.

Spisovatele, vyčerpaného nespavostí a ztrátou krve, nejvíc ze všeho tíží depresivní jistota, že už nikdy nebude schopen nic napsat. Samozřejmě je to je představa, výplod fantazie, a v jasných chvílích ji člověk bere s rezervou, ale suchý písek nespavosti zaslepí i toho nejrozumnějšího člověka, připraví ho o soudnost a dovede ho až na kraj propasti zoufalství. Najít novou, radostnou práci je proto první krok k vyléčení a k návratu spánku.

Jednu oslnivou vteřinu jsem byl zase mladý a seděl jsem na šedobílé zdi serailu, oslněn duhovým leskem mozaik sultánova paláce. Vítr od Marmarského moře mi ovíval rozpálené, kulaté tváře a loď z dalekých zemí plula do špinavé modré vody Zlatého rohu a troubila, ochraptělá steskem. Seděl jsem na zdi serailu a vzrušeně jsem myslel na prastarý platan na nádvoří janičárů, na jehož kmeni byly ještě pořád patrné očouzené stopy plamenů zpod kotlů a na jehož mohutných větvích kdysi visela těla oběšených vezírů, když janičáři obrátili kotle dnem vzhůru a dřevěnými naběračkami do nich vybubnovali vzpouru.

Jednu oslnivou vteřinu jsem před sebou spatřil ten prastarý platan s očouzenou kůrou na vnějším nádvoří serailu a věděl jsem, že jsem našel námět, pohřbený po léta v mém tajném vědomí, byť kdysi vykvetl jako pravý a oslnivý květ v srdci dvacetiletého mladíka na lehkém prahu plnoletosti. Tato představa, která díky inzulínu vyhřezla zpod letitého nánosu zapomnění, byla živoucnější než skutečnost a pravdivější, byla tak skutečná, že kdybych natáhl ruku, konečky prstů bych nahmatal staletími ztvrdlou kůru prastarého platanu.

Nenatáhl jsem ruku. Oslnivý pohled mi stačil a sladký cukrový sirup mi klouzal do krku a z trnoucích rtů stékal po bradě. Třásl jsem se po inzulínu, pyžamo jsem měl skrznaskrz propocené, ale přesto jsem byl tak šťastný, že celou tu půl minutu, než cukr ochromil účinky inzulínu, mi inzulín kanul z očí v slzách štěstí. Po pár minutách jsem se na roztřesených nohou vypravil do koupelny pod teplou sprchu a zpíval jsem si, pro jistotu ovšem potichoučku, starou křižáckou veselou písničku.

Od toho dne se mi vrátil spánek, až mi jednoho dne doktor znepokojeně oznámil, že už po dva večery mi do ruky píchli místo skopolaminu čistou pramenitou vodu. Nezbylo mi tedy, než si sbalit věci do starého kufru a vrátit se zpátky domů ke své ženě, dceři a k tomu strašnému psisku, které si naše dcera sehnala místo našeho dobrého starého psa.

Vrátil jsem se domů po duchovním bloudění tichý a pokorný a pomalu a klidně jsem se jako krtek do díry pohroužil do historie 16. století, které se mi otevřelo už v době, kdy jsem sledoval Paracelsovy stopy, a hlasy jeho dní ke mně doléhaly, vzdáleností v čase ztlumené do nezřetelného šumu. Spisovatel, který se noří do historie, jako by se z podzemí díval na svou dobu.

O rok později, na jaře 1947, jsem právě začal důkladně číst úplné vydání Pohádek tisíce a jedné noci, a vtom se v mé poštovní schránce objevil dopis z Bagdádu. Napsal ho jeden Fin v hotelu Sindibád. Psal, že na služební cestě přečetl Sinuheta a jako výraz díků mi posílá v balíku bedničku datlí, neboť poutavá kniha ho uchránila před mnoha pokušeními, jež na osamělého muže číhají v Aleppu a v Bagdádu. Odesílatel byl navíc shodou okolností finským vicekonzulem v Istanbulu – a já jsem pochopil, že tato vzácná náhoda je znamením osudu. Začal jsem neurčitě plánovat cestu do Istanbulu, při níž bych zároveň navštívil několik evropských historických měst, souvisejících s dějem mého příštího díla, dějem, který se mi pomalu a svévolně splétal v hlavě.

Jen na křídlech fantazie mohu velmi snadno odcestovat do starého Egypta a pak o tom napsat, ale jde-li o poměrně nedávné 16. století, z jehož erupcí a výbuchů pomalu vyrostly sopky naší doby, je si spisovatel jistější, má-li příležitost získávat dojmy a nasávat atmosféru na skutečných místech, kde se jeho dílo odehrává. Zároveň však spisovatel žije svou dobou, a všechno, co se v jeho fantazii odehrává v minulosti, je tisíci neviditelnými, ale o to pevnějšími nitkami spojeno se současností. Proto jsem vášnivě zatoužil na vlastní oči spatřit a vytušit něco z toho, v co se naše Evropa formuje po druhé světové válce, co v ní zbylo z minulosti, jak lidé žijí, v co doufají a jak se jim jeví budoucnost.

Válka a pokračující válka nervů vylouhovala z mysli současného člověka marnou víru ve slova. Žádný člověk už nikomu nevěří, tedy žádný rozumný člověk. Chce-li si někdo vytvořit představu o své době, nezbývá než se spolehnout na vlastní oči. Jejich obzor je sice omezený, ale aspoň přespříliš nelžou.

Jak ale odjet? Jak se může vydat na dlouhou cestu spisovatel, který nezastává žádnou úřední funkci, který není členem žádné strany a žádného politického tábora, jemuž chybí všechny důležité styky s vlivnými činiteli? Jak se dí odjet z chudé země, která potřebuje všechny volné valuty k životně důležitým účelům? Tyto myšlenky zodpovědného občana byly ovšem překážkou všech cestovatelských plánů.

Musím ovšem upřímně přiznat, že ještě větší překážkou mých plánů byla zdravá, bezostyšná a nevyléčitelná lenost, která v posledních letech začala stále jasněji určovat běh mého života. Když člověk dospěje do určitého věku, začne jeho činorodost a iniciativnost ochabovat přibližně stejnou rychlostí, jak mu šedivějí vlasy na hlavě. Když má člověk navíc ještě přese všechno dobrý, útulný domov, vlídnou dceru, poslušného psa a pohodlnou postel, proč by se měl vůbec vydávat do zlého světa vstříc strázním, útrapám a nepohodlí!