Starší Edda přibližuje dávné mýty Severu

Nakladatelství Argo vydalo Eddu s přídomkem Starší, nejvzácnější knihu Severu. První české vydání vyšlo roku 1962 a v podstatě nebylo k sehnání už ani v knihovnách. Není divu, že na knihu čekalo mnoho zájemců.

V drobném pergamenovém svazku ku zvaném Starší Edda, o velikosti pouhých 19x13 cm, je zapsán cyklus písní o pohanských bozích a mytických hrdinech, které si Severogermáni po staletí předávali ústně. A nebýt toho, že Islanďané tato vyprávění koncem 13. století zapsali na vydělanou teletinu, postihl by skandinávskou mytologii stejný osud jako například mytologii Slovanů – zmizela by v nenávratnu.

Pergamen, který je úsporně popsán do posledního místečka, naštěstí na rozdíl od mnoha jiných islandských rukopisů nevzal za své při výbuchu sopky, ani si jím žádný venkovan v nouzi nevyspravil boty. Předávaly si ho generace anonymních Islanďanů, až se roku 1643 dostal do rukou osvíceného biskupa Brynjólfa Sveinssona, který okamžitě rozpoznal jeho cenu. Nazval dílo Samundova Edda, protože se mylně domníval, že tyto anonymní písně mají jediného autora – nejstaršího známého islandského dějepisce Samunda Učeného (1056-1133) -a že jde o předstupeň jiného unikátního díla severské literatury. Eddy Snorriho Sturlussona.

Liberální Island

Bohatý a vzdělaný islandský velmož Snorri se kolem roku 1220 rozhodl sepsat rukověť pro skaldy, jak skládat básně, jejíž důležitou součástí byl i výklad pohanské mytologie. Tradiční skaldské básnictví už bylo totiž v jeho době na ústupu a stejně tak se pozvolna vytrácelo i povědomí o starých božstvech Ásů a Vanu. Na Islandu bylo křesťanství oficiálně přijato až roku 1000, víra v Ódina, Tóra nebo třeba Freye se ale v nábožensky výjimečně liberálním ovzduší ostrova udržela mnohem déle, a když oslabila i ta, nikterak neopadla vášeň Islanďanů pro vypravování starých příběhů. Právě díky pozdnímu příchodu křesťanství a vypravěčskému zápalu Islanďanů se ucelená pohanská mytologie dochovala v ústním podání až do 13. století.

Snorri některé písně Starší Eddy znal a ve své Eddě z nich citoval, aby jimi podepřel váhu vlastních slov. Mytologickou látku písní Starší Eddy nadto doplnil o množství podrobností a místy nejasnou mytologii vysvětlil. Starší Eddu lze sice číst i bez té Snorriho, mnohá pasáž bude ale pro čtenáře nerozluštitelná. Oběma islandským Eddám vděčíme za zcela ojedinělé zprostředkování mytologie pohanských Seveřanů: takřka vše, co víme o severogermánské mytologii, ale vlastně o germánské mytologii vůbec, víme právě z nich. I ostatní germánské kmeny měly dozajista své mýty, o čemž svědčí i několik dochovaných jmen, která silně upomínají na severogermánské bohy, například severský Ódin a jihogermánský Wodan, ovšem nikde jinde nebyly zapsány. Zřejmě díky násilné a krvavé christianizaci, která měla k islandským poměrům daleko. Na Islandu bylo křesťanství přijato poklidně, z pragmatických důvodů a vlastně parlamentní cestou: všelidový sněm alþing se tu prostě usnesl, že bude výhodnější přiklonit se ke Kristu.

Český čtenář je dnes natolik privilegovaný, že má přístup k oběma islandským Eddám ve výtečných překladech předních nordistů, a nemusí se tak obracet k amatérským převyprávěním severské mytologie, která se v poslední době na našem knižním trhu objevují a kterým poetika pohanských obrazů slouží většinou pro vlastní ezoterické, ba šamanské poselství. Za všechny uveďme třeba publikaci Prsten a meč Ivany Vízdalové, či nedávno vydanou dětskou knížku Kateřina v zemi Ásů Marcely Košanové.

---

Edda, nakladatelství Argo Praha 2004, překlad Ladislav Heger, revize a předmluva Helena Kadečková, 496 stran, ISBN: 80-7203-533-9, doporučená cena 398 Kč, na Internetu za 338 Kč (www.kosmas.cz)

---

Snorri Sturluson: Edda a Sága o Ynglinzích, nakladatelství Argo Praha 2003, překlad Helena Kadečková, 224 strany, ISBN: 80-7203-458-8, doporučená cena 289 Kč, na Internetu za 246 Kč (www.kosmas.cz).

---

Písně o lásce, krvi a zlatu

Starší Edda obsahuje kromě mytologických písní i písně hrdinské. Látku těch druhých známe i z jihogermánského území, především z rakouského rukopisu Písně o Nibelunzích (kolem roku 1200). Obojí čerpají svoje motivy z období stěhování národů (4. – 6. století) a v obou se kromě bájného reka Sigurda (Siegfrieda), který zabije draka Fafniho a získá zlověstný poklad, setkáme i s historicky doloženými postavami třeba hunského krále Áttily (ve staroseverštině Atli, v rakouském eposu Etzel). Severská verze hrdinských písní působí ovšem mnohem syrověji než dolnoněmecký epos. Na rozdíl od Písně o Niebelunzích totiž není ústrojně spojena v celek a zásadní rozdíly najdeme rovněž v obsahu.

Kdo četl Píseň o Niebelunzích nebo viděl film Siegfriedova smrt v přetlumočení režiséra Fritze Langa, ví, že bájného Siegfrieda zabijí jeho švagři, a zná i bezpříkladně krutou Kriemhildinu pomstu za manželovu jeho smrt. Kriemhilda přinutí svého druhého muže, krále Hunů Etzela, aby její bratry pozval k sobě na dvůr. A tam je do jednoho dá vyvraždit. Láska manželská je tu poutem mnohem silnějším než pokrevní vazby, neboť epos je již silně zušlechtěn kurtoazními ideály. Oproti tomu v Eddě severská Kriemhilda Gudrún vedena silou rodových pout své bratry před návštěvou hunského dvora varuje.

Severské písně o zlatě, lásce a zradě nesou ještě otisk barbarského hrdinství. Pohanský Seveřan pohrdal smrtí a největší potupou mu byla zbabělost a změkčilost. Hrdina Hogni, kterému na hunském dvoře zaživa vyrvou srdce z těla, se při tom hlasitě směje, a když jeho srdce přinesou bratru Gunnarovi na míse, ani se nepohne. Předtím zkoušeli Gunnara obelstít srdcem otroka, které se třese i po smrti, tak jako se chvělo celý život. Asi nepřekvapí, že Richardu Wagnerovi jako předloha jeho operní tetralogie Prsten Niebelungův sloužily právě písně Starší Eddy a islandská Sága o Vólsunzích.

Co radí Ódin

Eddické písně ale nevyprávějí jen o bozích a o udatných hrdinech. V básni Výroky Vysokého se setkáváme s mudroslovím pro všední den a právě tady vystupuje obraz severského pohana nadmíru plasticky. Životní filozofii pohanského Seveřana vyčteme třeba z této nemeta-fyzické gnómy: „Zajde majetek, / zemřou přátelé, / ty sám zemřeš. / Jen toho pověst / potrvá věčně, / kdo si ji zaživa zasloužil. / Zajde majetek, / zemřou přátelé, / ty sám zemřeš. / Vím jedno jen, / co věčně trvá: / o mrtvém soud mužů.“

Helena Březinová, LN, 15. 2. 2005