Maria von Rosenová a Ingmar Bergman: Tři deníky (Tre dagböcker)

Ingmar Bergman je pověstný tím, že ve své filmových a literárních opusech hojně a takřka bezostyšně čerpá z vlastních zážitků a zkušeností – obnažuje svou duši i nitro svých blízkých.

Umělecké exploatace nebyly samozřejmě ušetřeny ani Bergmanovy četné partnerské vztahy. Mnohé z žen, jež prošly jeho životem, zanechaly v jeho tvorbě viditelný otisk. Ta, se kterou ho pojilo nejsilnější a nejtrvalejší pouto a kterou bychom mohli označit za jeho femme fatale, však v tomto směru zůstala kupodivu dlouho výjimkou. Z pečlivě střežené privátní sféry ji enigmatický Švéd nechal vystoupit teprve nyní.

S Ingrid von Rosenovou, jak se tato žena jmenovala, se Ingmar Bergman seznámil v roce 1957. Brzy nato začal jejich osudový vztah. Ačkoli oba dlouhou dobu měli jiné manželské partnery, udržovali poměr, ze kterého se jim narodila dcera Marie. Teprve po více než dvaceti letech se tuto situaci rozhodli řešit vzájemným sňatkem. Teprve tehdy se Marie von Rosenová dozvěděla, že její novopečený otčím je zároveň i její skutečný, biologický otec.

Na podzim roku 1994 Ingrid onemocněla rakovinou žaludku a lékaři rozhodli, že se musí okamžitě podrobit operaci. Avšak jak se záhy ukázalo, nemoc byla už v natolik pokročilém stádiu, že se nedala zastavit. O půl roku později Ingrid zemřela.

Bergman s Marií se rozhodli okolnosti této soukromé tragédie zveřejnit. Jejich nedávno vydaná kniha, příznačně nazvaná Tři deníky, zachycuje formou poznámek, které si nezávisle na sobě psali otec, matka a jejich dcera, rodinnou katastrofu od okamžiku, kdy se pacientka dozví smrtelnou diagnózu, až do definitivního konce.

Možná to zní poněkud cynicky, ale faktem je, že téma zhoubné choroby, ať už zpracované beletristicky nebo autenticky popsané přímo postiženou osobou či někým z jejích přátel a příbuzných, není v literatuře žádné novum. Díky tomu, že v tomto případě je průběh událostí líčen ze tří různých zorných úhlů, se však kniha otce a dcery Bergmanových stává – navzdory určité nevyhnutelné monotónnosti – neobvykle plastickou a věrohodnou. Ingridin předem prohraný boj s rakovinou a její postupná fyzická destrukce zřejmě nenechají žádného čtenáře lhostejným, zároveň však máme dojem, že tím, kdo v největší míře vyžaduje útěchu, je sám Bergman. Ten se – podobně jako mnohé postavy jeho děl – téměř bezmocně zmítá mezi uměleckou činností, jež mu poskytuje jakous takous útěchu, a totálním soukromým zoufalstvím a rezignací. „Skutečností je,“ poznamenává si jednoho dne do deníku, „že člověk leccos vydrží. Zvlášť když neexistuje žádná alternativa.“

Těžce zkoušené ženy, které zákeřná choroba odsoudí k smrti, dobře známe z Bergmanových filmů. Vzpomeňme si například na umírající Agnes v Šepotech a výkřicích či na již mrtvou, ale latentně stále přítomnou ženu faráře Tomase v Hostech večeře Páně. V dokumentárním dramatu Tři deníky však došlo k velké výměně rolí – tentokrát Ingmar Bergman výjimečně nevystupuje jako režisér a hýbatel, ale jako nedobrovolný a zcela bezmocný divák.

Zbyněk Černík, 17. prosince 2004

---

Maria von Rosen, Ingmar Bergman: Tre dagböcker, ve švédštině, vydalo Norstedts Förlag 2004, 288 str., ISBN: 91-13013-96-3, 257 SEK, na Internetu kolem 150 SEK (www.netbokhandeln.se, www.adlibris.se)