Marcela Košanová: Kateřina v zemi Ásů

Vydejte se s Kateřinou do země Ásů a prožijte bájné příběhy z Islandu!

Čiperná a zvídavá holčička Kateřina se místo do druhé třídy vydává s rodiči na Island – do překrásné tajemstvím opředené země, plné ledu a ohně, kolébky obrů, skřítků a moudrých, krásných Ásů, vládců světa a vesmíru. Od té chvíle Kateřina prožívá vzrušující, pohádkové dobrodružství plné nečekaných zvratů. Seznamuje se s příběhy bohů starých jako lidstvo samo, poznává tajemné znaky runy, v nichž je uložena moudrost a síla přírody, uvědomí si hodnotu pravého přátelství, pochopí sílu přírody a uvědomí si, že moudrost svých předků nosíme ve svých srdcích dodnes…

V knížce se střídají převyprávěné kapitoly ze starogermánské historie s příběhy malé Kačky na Islandu. Nejde o pohádkovou knížku, jde o knížku pro děti. Ostatně to je napsáno i v podtitulu knihu – Islandské nepohádky z dávné minulosti. Já bych dodal, že i z přítomnosti. A ještě bych dodal, že jsou to povídánky pro děti i dospělé. Alespoň mojí maličkosti kniha zpříjemnila jednu cestu vlakem napříč republikou.

Marcela Košanová: Kateřina v zemi Ásů
ilustrace Šárka Pecková, na obálce Alena Baisová, váz., 408 stran, 249 Kč, Nakladatelství MOTTO Praha, 2004

---

Marcela Košanová

Marcela Košanová se narodila roku 1952 v Chomutově. Pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici, pěstounka v jeslích, barmanka a jako vedoucí kuchyně v domově důchodců. Profese ji tedy provedly každým obdobím lidského života – od nejútlejšího dětství až ke stáří – což ji naučilo lépe chápat koloběh světa. A protože pochází z rodu čarodějnic, tak své zkušenosti posléze zužitkovala právě při vykonávání čarodějnického řemesla: čarování se Marcela Košanová plně věnuje od svých čtyřiceti let. Kateřina ze země Ásů je její druhou knihou. Před třemi lety jí v nakladatelství MOTTO vyšla prvotina Čarodějnický slabikář, která si u čtenářů právem zasloužila velký úspěch. Marcela Košanová je šťastně vdaná, má tři dcery a jednoho syna. Její velká rodina se stále rozrůstá o snachy a zetě. Má zatím jednu vnučku – Kateřinu – a ta obohatila celý její svět. Pro ni, ale i pro ostatní děti je určen tento pohádkový příběh.

„Nikdy jsem si nemyslela, že napíšu příběh, ale knihy byly vždy mou velkou radostí. Jako malá jsem poslouchala překrásné příběhy z českého a řeckého bájesloví, které mi vyprávěl otec. Později jsem žasla nad moudrostí křesťanské a židovské mytologie. Teprve v dospělosti jsem se dostala k příběhům mytologie severské a ty se staly mou vášní.Čím víc jsem je studovala, tím větší jsem v nich nacházela moudrost a sílu. Vyprávěla jsem je svých třem dcerám a snažila se, aby pochopily, jak moc nás ovlivňuje zdánlivě pradávná minulost. V roce 2000 se narodila moje první vnučka Kateřina… Zatím je ještě malá, ale brzy povyroste a já mám mnoho příběhů o statečných a hrdých Ásech, tupých obrech a šikovných skřítcích. Pevně doufám, že jejich moudrost přinese poznání nejen Kateřině, ale i všem dětem. A kdoví, možná se poučí i dospělí…“

---

UKÁZKY Z KNÍŽKY

1. Kapitola – Cesta na Island

Árny a Kateřina stáli vedle sebe, jedli svačinu a mlčky se dívali na hromadu vychladlé lávy před sebou. Oba mysleli na totéž. Přemýšleli o tom, kdo dal této malé hoře tak obrovskou sílu, že dokáže měnit lidské osudy a plnit srdce lidí štěstím. Po chvíli si Kačka všimla, že se k nim přidal tatínek. Stál vedle a díval se na ni. Kačka polkla sousto a řekla nahlas to, na co před chvílí myslela.

„Proč je v hoře tak velká síla a odkud pochází?“

Tatínek malou chviličku přemýšlel a potom s vážnou tváří řekl:

Jádro země je horké a nepokojné stejně jako lidské srdce. Je součástí vesmíru, a proto je v něm obrovská síla. Když se třeba jen malá část žhavé hmoty zemského jádra protlačí na povrch země, tak po čase vychladne a zkamení. Síla země a vesmíru v nich však zůstává. Třeba proto nám připadají takové hory kouzelné. Cítíme jejich sílu a věříme, že nám můžou pomoct. A tak je to zřejmě i s horou Helgafell.“

„Ale tati! Helgafell je kouzelná hora,“ opravila tatínka Kačka.

„Víš co, vyzkoušíme ji. Budeme si něco přát a uvidíme. Co říkáš?“ navrhl tatínek.

„Nemůžeme si přát cokoli společně, to by se nám nevyplnilo. A říct si to taky nemůžeme. To je nanic! Já už svá přání mám a ty si je také rozmysli, ale nic mi neříkej. Až se ti splní, tak uvidíš sám,“ řekla Kačka.

„Vy tam kujete nějaké pikle!“ volal na ně Čestmír Kubát, „my už jsme dojedli, tak půjdeme, ne?“

„Ano, ano!“ volala Kateřina, „jenom si ještě vezmu svůj kufřík.“

„Ale prosím tě, přece si s sebou nepotáhneš hračky. Tam je nebudeš potřebovat,“ divila se maminka.

„Já ho nutně potřebuju, otevři mi, prosím, auto,“ žadonila Kačka.

„No to jsem blázen! Nemysli si, že ti ho někdo ponese,“ snažila se oponovat maminka, ale tatínek otevřel auto a vyndal kufřík.

„Ještě duhový míček, prosím, leží na zadním sedadle,“ vypískla Kačka, protože málem na Kuličku zapomněla.

„Na, prosím tě,“ hodil tatínek míček Kačce, „je to všechno?“

Kateřina spokojeně přikývla.

„No sláva! Můžeme tedy vyrazit.“

A vyrazili. Ještě jednou si povídali o tajemné moci, kterou hora má, a o podmínkách, které je nutné splnit. Česťa už na hoře byl a ujistil je, že i když někdo nevěří na kouzla a nechce si nic přát, tak se v žádném případě nebude nudit, protože na vrcholu je zajímavá zřícenina starého kláštera a rozhled po krajině je překrásný. Kateřina odhodlaně šlapala kupředu a v duchu si opakovala svá přání.

Když došli k hoře, byla najednou větší, než se zprvu zdálo. Jihozápadní svah nemuseli dlouho hledat, protože z této strany byla k vrcholu vyšlapaná cesta od prosebníků, kteří tudy procházejí od nepaměti. Společně začali pomalu stoupat k vrcholu. Kateřina se dívala před sebe a zdálo se, že nikoho nevnímá. V ruce svírala svůj kufřík a v tváři měla odhodlání a možná taky trochu obavu. Tatínek vzal maminku za ruku a políbil ji na tvář. Oba mlčky pozorovali Kateřinu a pomalu stoupali dva kroky za ní. Tatínek si v duchu pomyslel: Moc bych si přál vědět, co si to dítě myslí. Chtěl bych ji pochopit.

Maminka držela tatínka za ruku a pomyslela si. Je hezké se někdy ponořit do pohádky. Kéž bychom to uměli! Pak bychom mohli být neustále šťastni, tak jako dnes. Ani jeden z nich si neuvědomil, že právě vyslovili svoje nejtajnější přání.

Cesta k vrcholu proběhla bez jediného slova. Nahoře se všichni na chvíli zastavili a Kateřina otevřela kufr. Víko prudce vyskočilo a všichni její přátelé se postavili. Kateřina zvedla Kuličku nad hlavu a v duchu přímo křičela: „Ať umím islandsky! Ať potkám Ásy, obry a skřítky! Ať se mým přátelům splní jejich přání!“

8. kapitola – Strom života – Yggdrasil

Jeden takový strom už na světě byl. Byla v něm uložena všechna moudrost i hloupost, dobro i zlo. Byl symbolem vyváženosti a nekonečnosti života. V nesmyslné válce mezi bohy z Ásgardu a temnými silami podsvětí, které podporovali obři, bylo zničeno téměř vše. V krutém boji o vládu nad světem málem zvítězila smrt. Vše shořelo nebo hynulo ve tmě. Ze Stromu života zůstalo jen popeliště. Všechno mělo zahynout. Pýcha bohů byla potrestána, ale smrt nevyhrála, do podsvětí ji zahnal život sám. Vůle k životu všech rostlin, zvířat a lidí je nesmrtelná, proto se život postupně vrátil do starých kolejí, jen semínko Stromu života rostlo pomalu. Mezi lidmi zůstalo mnoho pochybností a jejich víra byla otřesena. Ásové se ze všech stran snažili napravit, co pokazili svou pýchou, ale bez Stromu života šlo všechno velmi pomalu. Až dnes všem svitla nová naděje. Doufám, že ji opět někdo nezničí. Strom života se jmenuje Yggdrasil.

Pod kořeny stromu je svět mrtvých. Tomuto světu vládne bohyně Hel. Je sestrou vlka Fenriho a hada Jörmunganda. Jsou to zlé síly, které škodí lidem i Ásům. Tato říše je posledním odpočinkem zlých a černých duší.

Strom má tři kořeny.

První kořen je sídlem temných škodolibých skřítků. Jmenují se závist, lakota, chtivost, proradnost, nenávist, lež a podvod.

Druhý kořen je pod Utgardem, zemí obrů, kteří ničí vše, co jim přijde do cesty, a jsou představiteli hlouposti a agrese.

Třetí kořen je domovem lávy a ohně. Je to ničivá síla a zánik, ale také teplo a světlo.

Kmen stromu, prostor mezi kořeny a korunou představuje zemi lidí. Je to Midgard, živoucí prostor mezi podsvětím a světem bohů Ásgardem.

Na konci kmene, těsně před korunou, je svět dobrých skřítků. Říše světla, který dává vzniknout dni.

Ve spodku koruny je na jedné straně domov chladu, zimy a mlhy a na straně druhé je sídlo mocných sil přírody.

Koruna je zasvěcena Ásgardu, zemi Ásů. Je to říše věčného života, moudrosti a pravé duševní síly.

Je nemožné oddělit jednotlivé části stromu, aniž by strom zahynul. Tak žádný ze světů nemůže existovat bez toho druhého. Jen všechny světy pohromadě můžou tvořit harmonický celek.

Jasan je symbolem celého světa lidí i bohů. Je symbolem nekonečnosti života. Jeho devět světů je spojeno dvaceti čtyřmi cestami, na konci každé z nich je jedna runa, magický znak moudrých Ásů, a tak jsou spojeni lidé s vesmírem.

„To je krásné,“ řekla maminka a usmála se.

Všichni kolem stolu se usmívali. Dokonce i Česťa zaplašil své pochybnosti a nechal na sebe působit ten teplý a vřelý pocit, který vycházel z jejich hostitelů.

„Zítra večer bude velká oslava. Pozveme vzácné hosty ze všech světů, abychom oslavili nové časy, které nás čekají. Doufám, že také přijdete. Moc rádi vás mezi sebou uvítáme. Stanete se představiteli lidského světa,“ pronesl Ódin.

„Co si máme vzít na sebe?“ zeptal se Česťa.

Frigg pokrčila rameny a Ódin řekl: „Něco pohodlného. Bude se tancovat.“

„Jak jsi to myslel, prosím tě?“ šeptal mu do ucha Árny.

„No, jestli mám jít za skřítka, nebo za vílu. Co já vím, jak to chodí při zdejších maškarních plesech,“ popichoval Česťa a zdálo se, že je opět ve formě.

Oba se tomu srdečně zasmáli. Ještě dlouho povídali a Ódin byl nezvykle výřečný. Kateřina je poslouchala a ani trošku se nenudila, ale najednou začala zívat. Byl to dlouhý den. Zítra bude velká oslava, a tak je třeba nabrat nové síly. Maminka už se také dívala jen malými škvírkami, a tak se obě zvedly.

„Dobrou noc a zítra na shledanou,“ pozdravily a šly spát.

Když přecházely dvůr, pohladily mohutný kmen jasanu.

„Dobrou noc, Strome života, je dobře, že jsi.“