Ninni Holmqvistová: Svedení

Mikaela stojí u okna, já ležím pořád v posteli. Je konec, právě to řekla, musíme s tím skoncovat. Už to dál takhle nejde. „Mám dojem, že Andreas ví, že se s někým scházím,“ pokračuje. „Nechci, aby to došlo tak daleko, že by začal tušit, že jsi to ty.“

„Ale vždyť to jsem já,“ namítnu.

„Prosím tě, nedělej, že to nechápeš,“ odpoví ona. „Považuje tě za naši společnou přítelkyni. Zhroutil by se mu svět, kdyby se dozvěděl pravdu. Já mu prostě nedokážu takhle ublížit, nebylo by to fér. Musíme s tím přestat. Je mi líto, Mirando.“

Opravdu vypadá, jako by ji to mrzelo. Pohlédne na okenní parapet, zvedne hliněnou sošku, která tam stojí, a obemkne ji dlaněmi, jako by ji chtěla zahřát. Nebo jako by si myslela, že ta soška může zahřát ji.

„Promiň,“ omlouvá se.

„To nic,“ odpovím.

„Opravdu ti to nevadí?“ ptá se.

„Vůbec ne,“ ujišťuji ji. „Můžeme se scházet jen tak. Sex není všechno.“

Ulehčeně vydechne, postaví sošku zpátky, odstoupí od okna a začne sbírat z podlahy své oblečení.

„Co je tohle?“ Zvedne něco, co na první pohled připomíná obrovskou žížalu, ale není to žížala, je to kondom. „Ty spíš taky s muži?“

„Teď zrovna jenom s jedním,“ odpovím.

„Jenom?“ řekne.

„Ano. Jednu dobu jsem měla dva. Ale ten druhý má alergii. Na kočky, ne na mě.“

„Je lepší než já?“

„Lepší? Jak lepší?“

„Je v posteli lepší než já?“

„Já už se s ním nescházím,“ odpovím. „Nemůže sem vyjít, zadýchává se.“

„Ale co ten druhý?“ naléhá Mikaela. „Ten, co se s ním pořád scházíš. Je lepší třída než já?“

„Vždyť víš, jaký je,“ řeknu.

„Jak to, že to vím?“ diví se.

„Protože s ním žiješ,“ vysvětluji.

Mikaela zírá na kondom, drží ho mezi palcem a ukazováčkem. Vypadá rozpačitě. Svěsí ruku, upustí kondom a nechá ho spadnout na zem. Pak tam jen stojí, vzpřímená, nahá, s holýma rukama.

„Ty spíš s Andreasem…“ konstatuje pomalu, skoro bez života, a já si náhle vzpomenu na jednu scénu z filmu „Kabaret“. Myslím tu scénu, když Michael York vztekle zařve na Lizu Minelliovou: „You screw Maximilian!“ a ona odpoví: „I do,“ a na to překvapený Michael York po krátké odmlce řekne: „So do I.“

Při vzpomínce na ten film se zasměji.

„Co ti připadá tak legrační?“ ptá se Miranda.

„Jenom jsem si vybavila jeden film.“

„Film?“

„Ano.“

„Ale tohle není žádný film, Mirando,“ namítne. „Tohle je skutečnost.“

„A já se nejmenuji Miranda,“ opáčím. „Ne ve skutečnosti.“

Mikaela zkříží paže a zavrtí hlavou. „O co ti jde?“ ptá se. „Chápu, že tě to vzalo, ale myslím si, že mi to můžeš říct klidně a můžeme si o tom promluvit, nemusíš tvrdit, že je všechno v pořádku a že ti to nevadí, a pak se ze všech sil snažit, abych si připadala jako idiot.“

„Já nechci, aby sis připadala jako idiot.“

„Tak o co ti jde?“

„O nic,“ odpovím a je to pravda, opravdu mi o nic nejde.

Mikaela vzdychne: „Chápu, že jsi zklamaná, Mirando, ale…“

„Už jsem ti řekla, že se nejmenuji Miranda.“ Ale ona se ke mně otočí zády a sbírá dál z podlahy oblečení. Obleče se, beze slova se obleče, beze slova otevře dveře ložnice a dovnitř vběhnou kočky, nejdřív jedna a pak druhá, a vyskočí ke mně na postel a já slyším, jak Mikaela vchází do předsíně, otvírá dveře na chodbu, přibouchne je za sebou a schází dolů po schodech.

Ležím na zádech. Jedna kočka si hraje s mými vlasy, druhá se mi pokouší přisát k jedné prsní bradavce. Bolí to, má ostré zoubky, jednou rukou si chráním prs a druhou kočku hladím. Začne příst a uvelebí se mi v podpaždí. Druhou kočku po chvíli unaví hrát si s pramínky vlasů a schoulí se do prohlubně, kterou vytváří přikrývka mezi mými stehny, lehne si tam a začne se mýt.

Jdu do ateliéru. Sedím na stoličce a před sebou mám na kruhu kus hlíny. Člověk, co pracuje ve vedlejší místnosti, připravuje nějakou instalaci. Řeže pilou dřevo a plexisklo. Vrtá a bouchá kladivem. Hobluje. A někdo další zase pouští hudbu. Nevím, ze které místnosti se to ozývá a co to je vůbec za hudbu, skrze stěnu jsou slyšet jen basy, šíří se podlahou a stoupají do stoličky, na níž sedím. A dál do kruhu, do kusu hlíny a já pokládám na hlínu ruce a vnímám puls hudby, sleduji vteřinovou ručičku na budíku, který sem s sebou teď pořád nosím. Za půl minuty napočítám osmdesát sedm úderů. Hudba má tedy puls sto sedmdesát čtyři úderů za minutu. Zkouším si změřit vlastní puls, přitlačím špičky dvou prstů na tepnu na zápěstí a začnu počítat. Ale můj tep se plete dohromady s pulsem hudby, nejsem schopná poznat, který je který, splývají spolu, jsou stejně rychlé a ve stejném taktu. V tomhle taktu nedokážu pracovat, není můj vlastní, je moc rychlý. Seskočím se stoličky a seberu si svoje věci. Bundu. Budík. Odcházím.

Výstavní síň je zavřená. Připravujeme novou výstavu, píše se na cedulích přilepených zevnitř na vstupní skleněné dveře. Nová výstava začíná příští týden a ta předchozí se stěhuje jinam, četla jsem o tom v novinách, ale myslela jsem, že se na ni stihnu ještě jednou podívat. Asi jsem si špatně přečetla datum. Nebo to špatně napsali v novinách.

Strčím do dveří, protože chci za každou cenu dovnitř, mám chuť se jen tak procházet světlými sály po dřevěné podlaze. Strkat do dveří nemá cenu, za nimi se objeví muž, vypadá jako řemeslník, a odhání mě rukou, jako bych byla nějaká moucha nebo co.

Když přijdu domů, na rohožce leží obálka. Kočky jí rozkousaly rohy, takže jde snáz otevřít. Je v ní dopis od Mikaely.

Mirando!

Odpusť mi, miláčku! Já hloupá si myslela, že bys mě mohla pochopit. Že budeš mít nadlidskou schopnost vžít se do mého života. Života, který přese všechno žiji s Andreasem. Právě s ním jsem se přece rozhodla žít. Patříme k sobě, on a já. A jak už jsem řekla, chápu teď, že se cítíš zklamaná, když jsem si uvědomila, že my dvě jsme zašly moc daleko. To, co bylo míněno jako hra, jako dobrodružství, se začalo vyvíjet v něco skutečného, skoro jako by to byla láska. Jako bych nepatřila k Andreasovi, ale k tobě.

Chci tímhle jen říct, že chápu, proč jsi se včera tak chovala, chápu tvé zklamání, ale i tvou hrdost – protože ty, Mirando, jsi hrdá, hrdá a silná, právě tu tvoji integritu u tebe tolik obdivuji: že tě raněná pýcha dohnala k tomu, aby ses mi pomstila a snažila se mi namluvit, že ses vyspala i s Andreasem.

Mrzí mě, jestli máš dojem, že jsem si zahrávala s tvými city. Nemyslela jsem to tak. Myslela jsem, že je to pro nás pro obě jen hra.

Ještě jednou tě prosím o prominutí.

Pusu Mikaela

PS: Když to půjde, budu se ráda s tebou dál kamarádit. Tolik pro mě znamenáš.

Dám najíst kočkám, usadím se v kuchyni u stolu a píšu odpověď.

Mikaelo!

Nic si nemusíš vyčítat. Nezlobím se na tebe a nijak jsi mě neranila. V jedné věci máš ale pravdu: Nikdy jsem si nepohrávala ani s tebou, ani s tvými city. Pro mě to bylo opravdové hned od začátku. Ale jen proto tomu nemusíme říkat láska, ne?

Dále je skutečně pravda, že se čas od času vyspím s Andreasem, jak jsem říkala. A ještě jednou opakuji, že se nejmenuji Miranda. Bylo to prostě první jméno, které mě napadlo, když jsme se navzájem představovali, a mně tehdy připadalo, že se k vašim jménům hodí. Proto jsem řekla, že se tak jmenuji.

Doufám, že se teď navzájem lépe chápeme. Ano, ráda se budu i nadále s tebou kamarádit!

Pusu –

Váhám, jakým jménem mám dopis podepsat. Dívám se na nástěnný kalendář, na dnešní datum, přečtu si příslušné jméno, včerejší, zítřejší a jména celého měsíce, ale přestože na každý den připadají dvě možnosti, tak nenacházím nic vhodného a po další chvilce váhání píši své pravé jméno, složím list, strčím ho do obálky, napíšu na ni M. Nilssonová, sejdu do druhého patra a zasunu dopis do Mikaeliny a Andreasovy schránky.

(… )

přeložila Viola Lyčková

---

Ninni Holmquistová (*1958)

Ninni Holmquistová překládá, učí a příležitostně také působí jako lektorka na kurzech tvůrčího psaní. Literárně debutovala roku 1995 sbírkou povídek Oblek (Kostym), v roce 1999 jí vyšla druhá kniha povídek Cosi trvalé povahy (Något av bestående karaktär). Dva texty z této druhé povídkové knihy – Zrakový klam a Svedení (Hägring, De förförda) – jsou zařazeny do české antologie současných švédských spisovatelek, která vychází v překladu Violy Lyčkové v nakladatelství One Woman Press pod názvem Ve skutečnosti je díra.

Pavel Dobrovský, 30. dubna 2003, podle www.svetknihy.cz