Sen o létu finského básníka Eino Leina

Pomník básníka Eino Leina
ve Finském Kuusamu.
foto Michael Stanovský

Nejvýznamnější představitel finské novoromantické poezie Eino Leina (vlastním jménem Armas Eino Leopold Lönnbohm – 1878–1926) bývá zároveň označován za největšího básníka finsky psané literatury vůbec. Pseudonym Leino, znějící pro Čecha poněkud problematicky, je archaické finské slovo, které znamená smutný, truchlivý a finským uším zní velice romanticky a libozvučně.

Leinova tvůrčí aktivita trvala téměř třicet let. Bohatost jeho literárního odkazu je ohromná – za svůj krátký život napsal na třicet básnických sbírek, byl dramatikem, prozaikem, esejistou, kritikem, novinářem i překladatelem. Těžištěm jeho díla je však básnická tvorba z přelomu století, kdy byl na vrcholu svých sil a podílel se na utváření finského kulturního života v údobí, které je díky vzájemnému plodnému působení různých druhů kultury nazýváno zlatým věkem finského umění. Obdobou Leinova génia v hudbě je Jean Sibelius, v malířství Akseli Gallen-Kallela a v architektuře především Eliel Saarinen. Leino formuloval jejich pojetí světa a razil pro ně výraz uusromantiikot (novoromantikové).

Z hlediska historie finské literatury je Leino podle názoru literárních kritiků dědicem dvou klíčových tradic finské kultury tradice lidové slovesnosti (za hranicemi Finska známé především díky eposu Kalevala) i tradice evropské kultury a vzdělanosti (ač ta byla ve Finsku z historických důvodů vždy o něco pozadu za kulturami velkých evropských národů). Leino se svým klasickým vzděláním, evropskou a světovou orientací a zároveň hlubokým a intenzívním zájmem o kalevalskou poezii představuje (podobně jak v hudbě Sibelius) vrchol vzájemného působení těchto dvou aspektů finské kultury, dodnes je nazýván posledním kalevalským bardem.

Leinovy verše pozdvihly finskou lyriku jazykově i stylisticky na novou úroveň. Jsou přeloženy mimo jiné i do švédštiny, angličtiny, francouzštiny, maďarštiny a polštiny. Naše ukázka je z období Leinovy vrcholné lyrické tvorby: reflexívní přírodní a milostná lyrika tvoří spolu s vlasteneckými básněmi a mýticky pojatou kalevalskou poezií (sbírka Helkavirsiä, Svatodušní písně, 1903) hlavní proud Leinovy tvorby přelomu století. Leinovy poetické rekvizity – prostředí severských vřesovišť, hlubokých lesů a průzračných jezer zde slouží k navození atmosféry pro často opakovanou metaforu krátkého a rychle pomíjejícího severského léta, předcházejícího nekonečné a obávané polární noci a jsou typickou ukázkou Leinova novoromantického „tragicky optimistického“ výrazu.

Viola Parente-Čapková, Sobí noviny, 15. března 1994

Eino Leino: Laponské léto

V Laponsku chvatně kvete každé kvítí
zakrslé břízy tráva ječmen země.
Má duše těžkne tíživě to cítí
dívá se na národ na časy temné.

Proč všechno kvete pro pohřební věnce
proč pokřiví se všechno skvělé smělé
proč naše zem je plodná na šílence
proč je tak málo hráčů na kantele?

Proč muži hynou jako suchá tráva
proč kácejí se jako padlé stromy
proč mužný cit a čin se rozpadává
proč touha zetlí proč se život zlomí?

Jinde se starcům z očí slunce dívá
a bílé vlasy prozáří svou dobu
Jen nad našimi dětmi den se stmívá
a jinoch hledí na dno svého hrobu.

Proč moje duše nenalézá klidu?
Proč bloudí v chmurách – příliš časně stará?
Proč mě tak trápí osud mého lidu
proč neposlouchám vábivý zpěv jara?

Dech léta v Laponsku je příliš krátký
Naděje vzplane a pohasne zase
Ptačí zpěv zazní a hned prchá zpátky
a radost znovu zamrzne v zimním čase

Jen led a ticho Zima je tu paní
myšlenky jsou jak spící ptáci němí
A přece vzlétnou Nové putování
za sluncem zahřeje tu ztvrdlou zemi.

Laponským létem letí ptáci bílí – Vítejte v našich smutných sirých krajích
vy jasné myšlenky Spočiňte chvíli
než znovu zmizíte daleko na jih!

Buďte jak labutě které se vrací
do pevné náruče laponských strání
I vy se vraťte zas bělostní ptáci
Hnízdo je v bezpečí Břehy je chrání.

Pozlaťte zemi probuďte v ní činy
povětřím moje modlitby k vám znějí:
Až zima s ledem zmizí do ciziny
vyslyšte moji píseň o naději!