Překladatel Robert Novotný

foto Michael Stanovský

Český čtenář má možnost seznámit se již s dvěma Høegovými knihami. Počítáte s tím, že přeložíte postupně celé jeho dílo?

Možná. Zatím mám při výběru knih k překladu volnou ruku. Sleduji dánskou literaturu a rozhoduji se, co nabídnu k překladu.

Můžete nám autora trochu přiblížit?

Peter Høeg studoval dánskou literaturu na kodaňské univerzitě, ale než se stal spisovatelem, byl horolezcem, šermířem, tanečníkem a zejména námořníkem. Knihy píše od svých 27 let. Svou prvotinu napsal během jednoho podzimu a nabízel ji mnoha velkým dánským nakladatelstvím, nikde však neuspěl. Tak jednou v roce 1987 sedl na kolo a odvezl rukopis na kodaňské předměstí do tehdy maličkého nakladatelství Rosinante, které je dnes už velké a slavné a sídlí v přepychovém domě na jedné z nejlepších adres v Kodani. Tehdy však fungovalo ve sklepě domu své majitelky a šéfredaktorky. Ta si zrovna uvázala zástěru a chtěla začít chystat oběd pro sebe a své dva zaměstnance, když vtom u dveří zazvonil zvonek. Venku stál rozcuchaný mladík se starým a otlučeným dámským kolem, v krátkých kalhotách a s batohem na zádech. Podal jí tlustý balík papírů s tím, že napsal román, a že by rád, kdyby si ho přečetla. Kamarádi mu prý říkali, že je dobrá, pečlivá a svědomitá nakladatelka, a takovou on by si pro vydání své první knihy představoval. Ona se zlobila, že ji vyrušil zrovna před obědem, a chtěla ho nejdřív vyhodit. Ale prý na něm bylo něco, co ji přimělo, aby si ten rukopis vzala. Začala jej číst a četla a nepřestala, dokud jej nepřečetla celý. Okamžitě jej přijala a v následujícím roce, tedy v roce 1988, vyšla Høegova prvotina, román Představy o 20. století. A takhle to vlastně všechno začalo. Jenom nevím, jestli se tehdy dala do čtení až po tom obědě, nebo jestli její dva zaměstnanci zůstali o hladu.

V tématech Høegova díla se odrážejí jeho pestré životní zkušenosti. Existuje přes to všechno něco, co by se kromě mistrného zpracování a osobitého podání dalo označit za ideový záměr nebo program?

Takovým nálepkám se on velice brání. Ale pokud přeci jen lze na základě jeho tvorby formulovat jeho postoje, tak je to skromnost, pokora a slušnost vůči světu kolem nás.

Høeg, který si svým románem Cit slečny Smilly pro sníh vydobyl pozici nejúspěšnějšího neanglicky píšícího autora, si úzkostlivě chrání své soukromí. Mediálních akcí, autorských čtení a podobných událostí se nezúčastňuje a na veřejnosti se prakticky neobjevuje. Zdůrazňuje, že chce žít v klidu a pohodě se svou rodinou a že na podobné věci nemá čas, a především by prý ho stály moc energie. V počátcích tomu tak ale nebylo.

Než se stal světově proslulým, tak ke každé nové knize vždy udělal divadelní představení, takové one-man show, které mělo být jakýmsi doslovem ke knize. S tímto představením pak objížděl Dánsko a vystupoval v malých sálech. Jedna moje dánská známá ho takhle kdysi viděla na Bornholmu. Mohl si to však dovolit jen v počátcích své spisovatelské dráhy, kdy, jak sám říká, psal jen pro pár tisíc lidí, které víceméně všechny znal. Teď prý by prostě přišlo moc lidí, a to prý by nebylo ono…

V literatuře je běžné, že mnoho výrazů a obratů v původním jazyce může mít v jazyce překladu více významů. Je běžné, že autor s překladatelem spolupracuje? Zdálo by se to logické, neboť by měl být na věrném překladu zainteresován.

Jak už jsem říkal, Peter Høeg si úzkostlivě chrání své soukromí. To při případném kontaktu s ním působí obtíže. Nemá totiž telefon ani fax, o e-mailu ani nemluvě. Má tajnou adresu a koresponduje zásadně prostřednictvím nakladatelství. Hodně času tráví mimo Dánsko a prakticky není k zastižení, také proto, že jeho žena je z Afriky. Takže se jako překladatel musím spokojit s pomocí svých dánských přátel a známých, trávím hodně času u telefonu s nejrůznějšími slovníky a příručkami.

Setkal jste se s ním někdy?

Ano setkal jsem se s ním v roce 1996 na kodaňském knižním veletrhu. Musím říci, že to bylo setkání velice příjemné, přestože jsem se toho zpočátku trochu obával, protože jsem o něm slyšel hodně různých věcí. On ale působí velice přirozeně a přátelsky. Dokáže kolem sebe vytvořit příjemnou atmosféru a člověku je s ním dobře.

Takže on se takových akcí jako knižní veletrhy zúčastňuje? Vy jste nám říkal, že se světem komunikuje jen prostřednictvím svého nakladatele.

To byla výjimka. V dubnu 1996 mu vyšel román Žena a opičák, jeho zatím poslední kniha, a tak se při příležitosti každoročního listopadového knižního veletrhu v Kodani objevil na veřejnosti a zúčastnil se tam dvou akcí. Nejprve diskutoval s jedním novinářem a pak vedl rozhovor s dánskou spisovatelkou Suzane Broggerovou. Té první akce jsem se zúčastnil, ale té druhé už ne. Byl tam totiž takový nával, že jsem se tam prostě nedostal.

Měl jste možnost promluvit s ním pár slov?

Nakladatelství Rosinante umožnilo mně a mé lotyšské kolegyni asi čtvrthodinový rozhovor. Mluvili jsme hlavně o problémech v souvislosti s našimi překlady. Docela ho to zaujalo a bylo vidět, že si v mnoha případech vůbec neuvědomoval, jaké problémy můžou překladatelé jeho knih mít. Z tohoto setkání jsme měli s kolegyní velice příjemný pocit.

Kde se vlastně schovává před světem? Bydlí někde ve venkovském domečku, nebo ve městě?

Bydlí v kodaňské čtvrti, která by se dala přirovnat k pražským Vinohradům, a žije tam v úplně obyčejném dvoupokojovém bytě s rodinou. Má dvě malé děti. Jeho žena je z Afriky, takže před tím, než šly děti do školy, pobývali půl roku v Dánsku a půl roku v Africe, Brazílii, jihovýchodní Asii nebo jinde v tropech. Teď už jsou kvůli dětem přes rok v Kodani a léto tráví na chatě na dánském venkově. Děti prý nechtějí být dlouho bez svých kamarádů a Høeg s manželkou to respektují.

Co by tomu říkal, kdyby uměl česky a četl Vaše překlady?

Doufám, že by byl spokojen. V každém případě můžu s čistým svědomím říct, že pro to, aby byl spokojen, dělám všechno.

Četl jsem nedávno rozhovor s dánskou básnířkou Piou Tafdrupovou, která dostala v roce 1999 cenu Severské rady za literaturu. Ptali se jí, co říká překladům svých básní do angličtiny – její dílo překládali tři různí překladatelé. Byla prý velice překvapená, protože každý překlad dopadl úplně jinak. Prý by byla nejradši, kdyby všichni tři spolupracovali a dospěli k nějakému kompromisu.

Jak je Peter Høeg překládaný ve střední a východní Evropě?

Přiznám se, že nevím. Ve většině těchto zemí jeho knihy vyšly, ale jak byly úspěšné, to opravdu nevím.

Zajímá Petera Høega, do kterých jazyků jsou jeho knihy překládány? Prý už jich je přes čtyřicet.

Tohle jde mimo něj. Nezabývá se tím, nechává to na nakladatelství. Podle vlastních slov se tím nechce zatěžovat.

Poznamenala ho nějak skutečnost, že dřív psal pro několik tisíc svých přátel a známých, a teď píše pro miliony lidí?

On tvrdí, že ne. Při psaní na to vůbec nemyslí. On bere svou tvorbu velice vážně. Pracuje s maximálním soustředěním jen dvě až tři hodiny denně, protože déle se prý natolik soustředit nedokáže. Vůbec prý nemyslí na to, pro kolik lidí píše ani jaký ohlas kniha vyvolá.

Peter Høeg si nevyhledává zrovna témata, která jsou všem blízká a důvěrně známá. Často vychází z dánských reálií a mnohdy používá slova, která se do češtiny asi překládají obtížně.

Ano, často je to problém. On s oblibou používá velice specifické, odborné a prakticky neznámé výrazy. V románu Cit slečny Smilly pro sníh jsem vedle termínů z nejrůznějších oborů lidské činnosti měl práci především se spoustou terminologie z oblasti mořeplavby a glaciologie, tj. vědy o ledu a ledovcích.

Na jednou místě se v románu mluví o – doslova přeloženo – disekčním mikroskopu. Mluvil jsem s jedním patologem a ten mi řekl, že to je prostě mikroskop, že k disekci se mikroskop používá. Ale já jsem s ohledem na text originálu chtěl nějaké přídavné jméno, a tak on nakonec navrhl mikrodisekční mikroskop.

A v jednom z Příběhů se například mluví o – opět doslova přeloženo – zaměřovacím kompasu. Hledal jsem odpovídající český výraz ve slovnících, ale nikde nic, ani v Ottově slovníku. A tak jsem se zeptal jednoho bývalého námořního kapitána, a on povídá ano, to je zaměřovací kompas. Takže někdy je to vlastně docela snadné, ale chvíli to trvá, než si to člověk ověří. Prakticky všechno se dá nakonec najít, ale někdy to dá práci a stojí to spoustu času.

Od svého zatím posledního díla, románu Žena a opičák z roku 1996, nechce mít na svých knihách texty na zadní straně obalu či na záložce.

K tomu ho vede přání, aby čtenář k jeho knize přistupoval neovlivněn. Knihy se podle něj nemají číst hlavou a mozkem, nýbrž srdcem a duší. A ne všechno v knihách by se mělo vysvětlovat. A pokud člověk chce mít z knihy optimální zážitek, měl by ji číst a vnímat celým tělem. Podle něj neexistuje jedno jediné správné čtení knihy, nýbrž celé pole možných čtení. A tohle pole je možná nekonečně velké. Každý čtenář čte knihu svým unikátním a správným způsobem. Spisovatelé si podle něj musí ujasnit, jak je důležité, aby byly formulovány i negativní reakce na knihy. A je důležité vědět, že i ty existují.

Myslíte si tedy, že by měl Peter Høeg radost z našeho rozhovoru?

Snad můžeme říct, že jsme se vynasnažili, aby radost měl.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se zase někdy nashledanou.

Pavel Dobrovský, 15. listopadu 1999

---

Překladatel Robert Novotný absolvoval filozofickou fakultu, obor dánština, švédština, němčina, a překládání se věnuje již od roku 1992. Z dánštiny přeložil dvě knihy povídek, několik románů a téměř 20 filmů. Nyní bude překládat monografii o významném dánském režisérovi Lars von Trierovi. V knize Petera Schepelerna, dánského filmového vědce, se i český čtenář bude moci seznámit s životem a dílem tohoto světově proslulého dánského filmaře.