Knud Rasmussen: Grónské mýty a pověsti

vpravo Zdeněk Lyčka

v popředí dánský velvyslanec
pan Ulrik Helweg-Larsen

Martin Velíšek a Zdeněk Lyčka

Zdeněk a Viola Lyčkovi

V nakladatelství Argo právě vychází kniha Knuda Rasmussena Grónské mýty a pověsti. V podvečerních hodinách se v Literární kavárně a knihkupectví ve staropražské Týnské ulici konalo slavnostní uvedení této knihy do světa naší čtenářské obce.

Mýty, pověsti a bajky byly odjakživa nedílnou součástí života Inuitů usazených v drsném arktickém prostoru. O jejich uchování pro moderní dobu se zasloužil zejména dánský polární badatel Knud Rasmussen (1879–1933). Podařilo se mu posbírat a do dánštiny přeložit většinu grónských mýtů a pověstí, a tím přispět nejen k hlubšímu poznání malého, ale hrdého a statečného národa, ale také obohatit svět literatury o podivuhodnou vypravěčskou tradici. Z jeho rozsáhlé kolekce knih sestavili a přeložili Viola a Zdeněk Lyčkovi český výbor nazvaný Grónské mýty a pověsti. Knihu ilustracemi doprovodil Martin Velíšek. Kniha vychází za laskavého přispění Informačního střediska pro dánskou literaturu v Kodani.

Akci uspořádalo Nakladatelství Argo spolu s Velvyslanectvím Dánského království. Úvodní slovo pronesl dánský velvyslanec Ulrik Helweg-Larsen, o knížce a jejím autorovi promluvil překladatel Zdeněk Lyčka a ilustrátor Martin Velíšek.

Knížka není, navzdory svému názvu, příliš vhodná pro nejmenší čtenáře. Knud Rasmussen sesbíral v Grónsku řadu velmi autentických a mnohdy i dost drsných vyprávění bájí i mýtů. Původní obyvatelé polárních končin, Inuité, neměli život lehký. A stejně jako byl jejich životní prostor drsný a nepřívětivý, tak ani jejich vyprávění není o nic mírnější. A ilustrace Martina Velíška pouze umocňují náladu Rasmussenovy sbírky.

Na závěr Kamila Jirsáková a Pavel Veselý přečetli několik kapitol z křtěné knížky. Jejich přednes byl doprovázen autentickými zpěvy a hudbou inuitského národa.

Dohodli jsme se s překladatelem knížky i ředitelem vydavatelství, že vybrané kapitoly z knihy zpřístupníme na pokračování čtenářům Severských listů na Internetu a podle možností i v "papírovém" vydání.

Slovo překladatele

Mýty, pověsti, bajky a písně Inuitů žijících v prostoru od východní Sibiře po východní Grónsko byly odjakživa hluboce zakořeněnou a respektovanou součástí života tohoto přírodního národa. Předávaly se z generace na generaci, mnohé z nich po dobu tisíce let. Ať se Inuité shromáždili kdekoliv, zvláště během dlouhé polární noci nebo když je na cestě zastihla nepohoda a byli nuceni zůstat delší dobu na jednom místě, jejich vypravěčské umění a zpěv vždy dosahovaly zcela jedinečné úrovně. Nesmírnou kombinační schopností, hereckým uměním a mimikou dokázal vypravěč či zpěvák v slabém světle tukové lampy upoutávat zasvěcené posluchače hodinu za hodinou, dlouho do noci… .

Světový názor a víra Inuitů jsou úzce spjaty s jejich životními podmínkami. Žili bezstarostně pouze v přítomnosti, neboť nikdy nemohli spoléhat na to, co přinese zítřek. Mezi jevy přirozenými a nadpřirozenými není žádný rozdíl, dobro je dobré samo o sobě a není třeba se jím zvlášť zabývat, všichni se však bojí zla. Člověk je ve vztahu k mocné přírodě nepatrný, bezvýznamný a podléhá záhadné, nevysvětlitelné síle zvané Sila (což lze přeložit jako vesmír, počasí, rozum). Všechna zvířata i lidé mají duši a veškeré součásti viditelného světa mají své "vlastníky", kteří je ovládají – a právě z toho vyvěrá síla přírody. Je třeba brát ohledy na duši ulovených zvířat a házet kosti každého zabitého zvířete zpátky do moře, aby mohlo žít dál a dalo se znovu ulovit. Duše zvířat podle inuitských představ sídlí v močovém měchýři, člověk může mít duší několik. Inuité věří v převtělování a posmrtné putování lidské duše zvířecími těly…

Na dodržování tabu dohlížely bytosti zosobňující Měsíc či moře, jež měly mimo jiné za úkol zachovávat ekologickou rovnováhu. Příliv a odliv řídil Měsíční muž, který měl také moc nad zvířaty v moři i na souši. Dohlížel na to, aby se zvířata množila a lidé měli co jíst. V podlaze jeho domu na Měsíci byl otvor, kterým sledoval, co se děje dole na Zemi. Když se někdo nechtěl sklonit před moudrostí a zvyky předků, sestoupil Měsíc na Zem, aby hříšníka potrestal…

Po smrti se Inuité dostanou do země mrtvých pod mořem nebo v nebi. Přechodný stav mezi životem a smrtí trvá zhruba jeden rok, během kterého se mrtvý musí zbavit všech pozemských šťáv a úplně odhmotnit své tělo. Nebožtík se buď proplazí pod obrovskou vypnutou kůží, která z něj vše hmotné vymačká, nebo vykrvácí na ostrých skalách "srázu světa". Do země mrtvých pod mořem se dostanou ti, kdo zemřou na moři a jsou do moře pochováni, naopak do nebe přijdou lidé, které příbuzní po smrti pochovají do kamenné mohyly. V nebi či pod mořem je dostatek lovné zvěře a nikdo tam netrpí hladem ani zimou. Je to inuitská obdoba věčných lovišť severoamerických Indiánů. Inuité však dávají jednoznačně přednost podmořskému ráji. Tam se dá totiž lovit veškerá mořská zvířena, kdežto v nebi se lze živit pouze ptáky a bobulemi. Nebožtíci se po smrti chtějí dostat na stejné místo jako jejich příbuzní, proto se také podle toho nechávají pochovávat. Existuje však způsob, jak se lze dostat zároveň do obou posmrtných rájů: Mrtvola se nechá po tři dny a tři noci ležet na čáře přílivu a teprve pak se hodí do moře. Mrtvý poté může podle libosti pobývat jak v nebi, tak pod mořem.

Jako zvláštní ochranu před neštěstím a všudypřítomným zlem používali Inuité amulety – drobné předměty, jež symbolizovaly tajemnou duchovní sílu. Amulet nepůsobil sám o sobě, ale zajišťoval spojení mezi majitelem a duší zvířete, které představoval a které dávalo sílu. Pro Inuka byl jakýmsi fetišem, neboť jeho sílu si mohl zachovat, i když se amulet ztratil. Sušení ptáci zajišťovali mužům úspěšný lov, zatímco kousky dřeva a kostí působily proti zlým silám. Ženy a děti nosily na kotníku náramek k zahánění nemocí, medvědí šlachy pro změnu dodávaly sílu… .

Svět inuitské mytologie a vypravěčských tradic zůstává trvalým zdrojem poučení o malém, ale hrdém a statečném národu, jehož vůli k životu nedokázala zlomit krutá arktická příroda ani nelidské podmínky, v nichž byl po staletí nucen žít.

Největším sběratelem inuitských – zejména grónských – mýtů a pověstí byl dánský polární badatel Knud Rasmussen (1879–1933), který byl po babičce Gróňan, hovořil grónsky a znal kulturní zázemí inuitského národa. Podařilo se mu převést většinu grónských mýtů a pověstí do dánštiny, čímž obohatil svět literatury o dosud netušené obzory a přispěl k záchraně svébytných vypravěčských tradic těsně před jejich nevyhnutelným zánikem v éře rozhlasu a televize…

Kniha Grónské mýty a pověsti je výběrem ze slavné trilogie Knuda Rasmussena Mýty a pověsti z Grónska I-III (1921–1924) a posmrtně vydané trilogie Inuité vyprávějí / Grónské pověsti a mýty I-III (1981). Většinu materiálu získal autor během dánské literární expedice do Grónska v letech 1902–1904. Podařilo se mu zapsat mýty a pověsti izolovaných Inuitů z východního pobřeží Grónska, kteří dnes tvoří zhruba šest procent grónské populace, a polárních Inuitů, jichž je ještě méně (v dnešní době žijí v nejsevernější obývané části Grónska necelá dvě procenta ostrovní populace). Zbytek tvoří texty z klimaticky relativně mírnějšího jižního a západního pobřeží. Tato originální vyprávění pak Rasmussen přeložil z grónštiny do dánštiny a vydal knižně. Je nutno si uvědomit, že veškeré texty byly do té doby přednášeny pouze ústním podáním a nebyly určeny k tomu, aby je někdo zapisoval, a mohou proto bez příslušných gest či mimiky působit v psané podobě poněkud těžkopádně a monotónně. Stejně nezáživně a bezbarvě vyznívají některé pověsti, jejichž hlavním a jediným smyslem bylo ukrácení dlouhé chvíle a ukolébání posluchačů v sladký spánek. Jiné příběhy čtenáři naopak připomenou úryvky ze staroislandských ság, v nichž drsné scény vyvolávají dojem absolutně bezcitné společnosti, ve které nelze v žádném případě hledat lacinou romantiku.

Knud Rasmussen se při zapisování textů vyhýbal jakémukoli přikrašlování a rovněž v překladech se držel co nejblíže původního textu včetně vypravěčova originálního podání látky a jeho osobitého stylu. Chtěl otisknout co nejvíc pověstí, ale zároveň věnoval značnou pozornost vysvětlujícímu úvodu o eskymácké duši a fantazii. Proto jsou úryvky z tohoto textu zařazeny i do českého překladu. Výběr je pokusem o co nejširší náhled do grónského duchovního světa a členění jednotlivých kapitol vychází z autorova původního rozdělení. Pokud český překlad uvádí různá zpracování téhož mýtu či pověsti, je v nadpisu uvedeno, o kterou část Grónska se jedná. Je-li ve vyprávění silně zdůrazněna osoba vypravěče, je na konci textu zpravidla uvedeno také jeho jméno…

Rasmussenovy mýty a pověsti vycházejí v tak rozsáhlém výběru v českém překladu poprvé.

Zdeněk Lyčka, z úvodu ke knize Knuda Rasmussena, Grónské mýty a pověsti (kráceno)