Liv Ullmannová zobrazila vlastní život

Liv Ullmannová, foto John Reeves

Soutěžní část 53. mezinárodního filmového festivalu v jihofrancouzském letovisku Cannes přinesla mimo jiné i zajímavé zjištění, že duch slavného švédského režiséra Ingmara Bergmana, o němž se mnozí lidé domnívají, že odešel s filmy jako Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života a Podzimní sonáta, je živý a přináší rozhodně víc filmového očarování než akční trháky. Bergmanova bývalá manželka a klíčová herečka jeho filmů, autorka dvou bestsellerů a aktivistka organizace UNICEF ve prospěch dětí bez domova Liv Ullmannová natočila film Nevěrná, založený na svých i jeho vzpomínkách. Film měl původně režírovat Bergman, ale bývalí partneři se dohodli, že film pojednávající především o situaci ženy by měla režírovat ona sama.

Ullmannová se ve filmu jmenuje Marianne Vogler a je herečka, jejím milencem je nepříliš úspěšný filmový a divadelní režisér David. Manžel Markus, s nímž má Marianne dceru Isabelle a jemuž je nevěrná, je světoznámý dirigent a žena ho vlastně nepřestane milovat, i když žije s někým jiným. David je líčen jako piják, který není s to udržet svůj život pohromadě, jako žárlivec, který by rád vedl klidný život, ale není schopen, a jako otec dvou dětí, o které se nestará.

Nejsilnějším na filmu jsou bergmanovské momenty osudových zlomů a pravd, které vycházejí na povrch až po letech. Na začátku například vidíme Marianne, jak vypráví o svém životě stárnoucímu Bergmanovi (Erland Josephson), který podle jejích vzpomínek píše scénář, ale v průběhu zjistíme, že šlo jen o autorovu vizi, protože v té době je herečka už mrtvá. Ullmannové emocionální thriller je nejlepší film, který byl ve festivalové soutěži zatím uveden. "Stalo se to sice před dlouhými lety, ale zúčastněné osoby jsem znal natolik dobře, že o nich mohu mluvit. Do té doby jsem o nich nic nenapsal, až nyní, když už všichni zemřeli," řekl Ingmar Bergman. Ullmannová tvrdí, že v jejím filmu nejde jen o vzpomínky, ale i o stav ducha dnešní doby. "Nevěra ve filmu není vědomá, není to akt zla. Dnes je žít v nevěře ve stylu života, který preferuje stále více lidí. Morální direktivy mizejí. Ve filmu se žena a dva muži rozhodnou hrát tuhle dospěláckou hru: Pojďme se trochu nebezpečně milovat, pojďme být na chvíli šťastní, pojďme zapomenout, co je dobré a co špatné. Potom najednou všechno padne. Všichni jsou sobě navzájem nevěrní. Neměli bychom nikdy zapomenout na to, co se všem těm třem lidem dělo, když trpěli."

Radovan Holub, Cannes, iHned, 15. května 2000