God Dag (Au-pair mezi vikingy) 14.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

ilustrační foto
archiv Severských listů

… předchozí část…

Norské svatby

Je celkem zajímavé, že až do svých 22 let jsem se jako host zúčastnila pouze jediné svatby. Daleko u polárního kruhu to mělo být zřejmě napraveno. Během léta jsem měla možnost porovnat hned dvě, třetí měla být ta moje, ale k tomu se ještě vrátím.

Bodø

Někdy v polovině června, těsně před mým odjezdem na prázdniny do Čech (mimochodem připadá mi poněkud zvláštní jezdit na prázdniny domů), se ženil Maritin kamarád Håkon ve 400 km vzdáleném Bodø. Jelikož by bylo opravdu krajně nepřijatelné, abych večer hlídala Simona v karavanu v kempu na kraji fjordu, přišla pozvánka i pro tu au-pairku z Čech. Připadalo mi to jako celkem dobrá šance, jak konečně poznat něco, čemu jsem pracovním názvem říkala „norskej folklór“.

Cesta do Bodø ubíhala příjemně, i když jsem při průjezdu polárním kruhem, kde bylo tou dobou stále padesát čísel sněhu, moc nechápala, na co má Marit s sebou ty šifónový šaty. Také jsem si cestou vzpomněla na svá dětská léta. Jelikož se Simon – stejně jako já před lety – každých šest a půl minuty ptal, kdy už tam budeme, opožděně jsem přiznala rodičům, že měli několikrát dost vážný důvod mě minimálně přiškrtit. Už po půl hodině jsem litovala, že Simon nemá tlačítko off.

Co se svatby týká – můj nejsilnější zážitek z toho víkendu má kořeny někde úplně jinde. Marit ráno obhajovala nějakou práci na místní vysoké škole, a tak jsme s Kjell Arvidem a Simonem osiřeli sami. Vyrazili jsme do města. Když se mě Kjell Arvid na náměstí se zvláštní nervozitou v hlase ptal, jestli si nechci „proběhnout obchody nebo tak“, myslela jsem, že se opravdu jen ptá, jestli mám nějaký plán. Tak jsem po pravdě odpověděla, že ne. Zklamání v Kjell Arvidových očích bylo sice patrné, nicméně jsem ho nechápala. Došlo mi cca o tři hodiny později. V Bodø je totiž obrovský asi třípatrový rybářský obchod a Kjell Arvid měl zjevně v plánu strávit sobotní dopoledne tam. Bohužel mne na to dopředu neupozornil. Představte si tak velkou budovu a v ni 3 miliony druhů háčků na ryby, podběráků, všelijakých vlasců a já-nevím-čeho-ještě a Kjell Arvid, který každý jednotlivě bere do rukou a rozechvěle opět ukládá do regálů. Neviděl – neslyšel – a tohle všechno trvalo dvě a půl hodiny a já celou tu dobu nervózně postávala u dveří a marně doufala, že ho to přece už musí přestat bavit. Podotýkám, že se mi Marit ještě 14 dnů omlouvala, že mne včas nevarovala.

Svatba sama o sobě mi moc folklorních zážitků nepřinesla, nevěsta měla úplně normální šaty, po kroji ani památky, takže to vypadalo úplně stejně jako na Městském úřadě Prahy 10. Snad jen večírek poté byl ve velkém stylu s několika chody a přípitky, ale já měla stále před očima rybářské galoše velikosti 14, které jsem si měla dost času prohlédnout u vchodu do toho obchodu a tak mi žádné velké podrobnosti z hostiny v hlavě nezůstaly.

Hundål

Druhá svatba na sebe nenechala dlouho čekat. Farmářka Berit z Hundåly si brala svého druha, se kterým měla tou dobou už dvě děti a tak – aby se tam Iveta necítila osamocena – jsem byla pozvána také. Tady je třeba poznamenat, že svatby po letech společného života nejsou v Norsku nic neobvyklého a ani pozitivní těhotenský test rozhodně není nutným impulsem ke svatbě. Tahle svatba byla ale o to pikantnější, že Berit těsně před ní postavila nový ovčín – a tak hostina byla naplánována přímo do něj. Ano, čtete dobře. Na železné rošty na podlaze byly rozestaveny stoly do podkovy, pozvalo se 94 hostů, Rudolf nalovil lososy (všechno ostatní bez milosti házel zpátky do fjordu) a mohlo se začít.

Norové si vyznačují tím, že na všechno skládají oslavné písně a tak měl každý na stole místo ubrousku několik textů a ty se pak pořád zpívaly. Na uvítanou, na novomanžele, na tu novou stáj, poděkování za jídlo, za kafe, rozloučení… Člověk se v podstatě nikdy pořádně nenají, protože se tím zpěvem stále dokola vyčerpává. Po večeři jsme se přemístili do společenské místnosti (brzy mi došlo, že proto, že na těch roštech se dalo tak akorát dobře sedět, případně stát, ale rozhodně ne tančit), kde začalo opravdové veselí.

Všichni popíjeli takové divně zelené a oranžové koktejly, které chutnaly jako medvídci Haribo a číšník nemohl pochopit, proč mi dvě s Ivetou chceme pouze obyčejnou vodku s džusem. Zjevně jsme mu připadaly maximálně usedlý, když jsme byly ochotné konzumovat jen něco tak nevýrazné barvy. O tom, že zmiňované koktejly nejenom zajímavě vypadaly, ale i působily, svědčí fakt, že někdy před půlnocí za mnou přišel Beritin soused, o kterém se říkalo, že je velmi stydlivý, v ruce třímal jeden z těch gumídkových koktejlů a za každou cenu chtěl se mnou tančit tango. Harmonikář hrál v tu chvíli walz.

Večírek se protáhl až do svítání, sjeli se tam všichni farmáři, jinak zalezlí a osamocení ve svých domech po stráních a já si folklóru užila víc jak dost i bez krojů a všech ostatních národních artefaktů, protože kde jinde může člověk proniknout až do podstaty národní povahy a zvyků, než na svatbě, kde se všichni starousedlíci náramně baví…

Svatba třetí

Ještě abych nezapomněla: na začátku jsem se zmiňovala o svatbě číslo tři, a to té mojí. Abych to uvedla na pravou míru – čistě potenciálního rázu. Kjell Arvid se totiž nechal inspirovat Berit a poté, co na zahradě dostavil garáž rozměrů většího rodinného domu (nikdy jsem nepochopila proč, protože jejich auto, karavan i veškeré dřevo zabíraly čtvrtinu zastavěné plochy), prohlásil, že je třeba ji náležitě využít a že už mu svatbu naplánoval tam. Nabídka to byla velice lákavá a do dneška mne mrzí, že jsme toho nevyužili.

Veronika Rajchartová, 9. prosince 2003
ilustrační foto – archiv Severských listů

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>