God Dag (Au-pair mezi vikingy) 10.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

… předchozí část…

Mladý norský táborník

Omlouvám se Všem zážitkuchtivým čtenářům za zpoždění. Ačkoli mne mateřské povinnosti zaskočily připravenou (i když chleba s nugetou a jména všech hráčů Manchester United jsem zatím neuplatnila), přece jen chvílemi nevím, kde mi hlava stojí… V Norsku to bylo přece jen na směny, teď jedu čtyřiadvacítky. SLUNÍČKO

Dneska bych si ráda dovolila malou vzpomínku. Jestli se Kjell Arvid dívá tam shora, tak asi tuší, že bude právě pro něj. Zamačkávám slzičku, protože vím, že on by si to stejně nepřál a pokusím se na něj vzpomenout z té humornější stránky.

Opět zdůrazňuji, že nejsem žádná feministka. Co si, milé dámy, budeme povídat, bez chlapů by na světě moc velká švanda nebyla. Přesto jsem za svých 29 let (ehm, usnesla jsem se, že ještě pár let můžu tuhle cifru sdělovat veřejnosti pravdivě a nekráceně) své existence došla k závěru, ze se silnější pohlaví občas uzavírá do zcela jiných světů, do kterých nám, něžnějším polovičkám, vůbec ni není. Budiž jim přáno. Kjell Arvid byl v tomhle přeborník…

Úplně poprvé mě to napadlo asi sedm dní po mém příjezdu do Mosjøenu. Kjell Arvid se balil na třídenní stanový výlet do hor se svými žáky – a na další dny hlásili silné sněžení. Zde je třeba podotknout, že bral s sebou i Simona – bylo mi ho při odjezdu tak trochu líto, pod stanem jsem ve sněhu spala jen jednou a musím přiznat, že rozhodně nestrádám, když se to už nikdy neopakovalo. Připomínám že Marit rozhodně nebyla technický typ a tak do mne, tou byla vkládána velká naděje. I proto, že jsem tou dobou za sebou měla tři ročníky strojní fakulty.

Nechápete souvislosti mezi sněhem, kroutícím momentem a hřídelí? Před domem stála téměř nová fréza na sníh. Připomínám, že tou dobou moje norská slovní zásoba činila 12 křestních jmen, 7 předložek a 9 citoslovcí, Kjell Arvidova anglická nebyla o mnoho pestřejší. Při pohledu na tu frézu mne napadlo, že je to vlastně jedno, mi to vysvětloval… Pamatuju si pouze, kde celé to monstrum mělo řidítka. Následující tři dny jsem se modlila ke všem norským bohům, aby sněžení o pár dní odložili. Musela jsem na ně zapůsobit mocně, protože do KA návratu nespadla ani vločka.

Nejvíc jsem se ale pobavila 17. května – pro nezasvěcené Národní den. Bylo moc krásně. Ten den je v Norsku volno – a protože následoval víkend, rodinka se rozhodla vyrazit na chatu. Ovšem pozor, byl tu problém – Norové jsou patrioti každým coulem, zcela nadšeně vyrážejí jásat do průvodů, odívají se do národních krojů a především vztyčují vlajky. A to není jen tak.

Náš dům byla původně farma, uprostřed zahrady se tyčil sloup až někam do nebe a v pracovně ve skříni ležela složená červenomodrobílá vlajka. A ta musí nahoru stůj co stůj – a oni chtějí odjet. Maritin i Kjell Arvidův pohled spočinul na mně – Veronika přece zůstává doma. Kjell Arvidovi se zablýsklo v očích. Ihned přinesl nějakou brožuru, která mi formátem i obsahem připomněla Zálesácký zápisník – tuším, že to i něco podobného bylo – nalistoval stranu 34, a tam vzápětí vyčetl, že vlajka musí přesně v 8 hodin nahoru a přesně v 19 dolů. Nebo tak nějak, časy už si přesně nepamatuju, ale z Kjell Arvidova výrazu bylo víc než patrné, že pikosekundy rozhodují. Pak do obýváku přinesl vlajku. I složená jasně naznačovala, že to není žádný praporek. Položil jí na sofa a jal se mi vysvětlovat, jak přesně se to vztyčuje. Marit si troufla namítnout, že by mi to možná mohl ukázat u toho sloupu, ale na to on prohlásil, že to se přece nesmí, vždyť je teprve šestnáctého. Nesměla se ani rozložit. Moje norština byla tou dobou sice pokročilejší než v lednu, nicméně slova jako lanko, očko a provléknout, jsem do ní zapojila až mnohem později. Jediné, co jsem bezpečně pochopila je, že se vlajka v ŽÁDNÉM případě nesmí dotknout země.

No nic. Přišlo ráno. S jistotou, že na tom nic není a vlajkou v náručí jsem vyrazila ke sloupu. Tušila jsem, že bude velká, ale že až tak… Představte si, že máte jednu plnou ruku látky a druhou máte na to, provléct několik tkaniček několika očky a zavázat je. A taky si představte to, že ta látka, je asi sedmnáctinásobně větší, než jste odhadovali. Za pomoci brady a obou kolen se mi podařilo zavázat jeden uzel. Neptejte se jak moc nedůstojně, ještě že v Mladém norském táborníkovi k tomuto žádná omezení nebyla. Nebo mi je Kjell Arvid řádně nepřetlumočil. Jenže pak se to nějak vysmeklo a… přibližně sedm desetin vlajky skončilo na trávě… Děkovala jsem bohu, že už několik dní nepršelo a nebylo bahno. Poyom už to šlo celkem snadno, měla jsem obě ruce volné. Za rohem domu jsem ještě spatřila rozesmátou tvář souseda Svensona, zřejmě se moc dobře bavil.

Kjell Arvid po příjezdu jen poznamenal, že měl trochu strach, že ta vlajka je přece jen dost velká a kdo to nikdy nedělal… ale že je vidět, že jsem to asi zvládla v pohodě.

Často se stávalo, že Kjell Arvid vyrazil na nákup do obchodu vybaven seznamem od Marit. Ať na něm bylo napsáno cokoli, vždycky přinesl kotlety, mléko a noviny. Johanovi oblékal každou ponožku jinou, vyráběl vlastní krém na boty – a když ho míchal, tak mu bylo jedno, že to dělá stříbrnou starožitnou lžící. I v mnoha dalších případech jsem měla pocit, že zrovna odletěl na tu svou chlapskou planetu vzdálenou od té naší několik milionů světelných let. Přesto, když odjel do hor, dům jakoby usnul a já dodneška slyším zvuk jeho bot v předsíni… Babička by možná řekla, ať je mu země lehká, ale já si spíš přeju, aby měl tam nahoře hodně sněhu, sluníčka, ryb a lásky…

Veronika Rajchartová, 21. listopadu 2002

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>