God Dag (Au-pair mezi vikingy) 9.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

Sněhem pokryta hota Oyfjell zvýrazňuje obrázek Mosjøenu
foto: Øyvinn Hjorthen, 2000
© Copyright Info Helgeland, All rights reserved

… předchozí část…

Národní sport

Norové o sobě tvrdí, že se rodí s lyžema na nohou. Nevím, co je na tom pravdy (byla jsem pouze u ovčího porodu a tam jsem si ničeho nevšimla), jenom pevně doufám, že jsem se tím nenakazila a svojí holčičce, která ještě musí do listopadu vydržet tam uvnitř, budu moci, v zájmu zachování vlastního pohodlí, lyže připnout, až napadne sníh.

Každopádně je neoddiskutovatelný fakt, že v zimě jsem viděla lyže opřené snad o každý dům. Vzhledem k nízkému stupni kriminality si totiž většina Norů s uschováním lyží na bezpečné místo hlavu opravdu neláme. Je však třeba předeslat, že při slově „lyže“ se v Norsku, na rozdíl od nás, každému vybaví spíše ty delší a užší. Člověk se na nich mnohem víc zapotí a bohužel je také častěji zlomí. Já sama jsem do města u polárního kruhu táhla lyže dvoje. Věřte, že když jsem je na pokraji smrti smýkala nádražní halou v Oslo, tak mne napadlo, jestli nebylo v mládí jednodušší zvolit nějaký, co se vybavení týče, méně náročný sport – třeba plavání.

Potomci vikingů lyžují opravdu hodně, nicméně musím konstatovat, že trochu jinak, než jsem si představovala. Jako odchovanec několika lyžařských oddílů jsem byla zvyklá dorazit na trať, absulutně si odlehčit od všech zavazadel a téměř všeho oblečení a potom spolykat tolik kilometrů, kolik je jen možné. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se domnívala – dnes už vím, že mylně – že tohle je jediná správná varianta. Také jsem si naivně myslela, že když Norové tolik lyžují, tak výše zmiňovaný způsob dotáhli do větší dokonalosti – intenzivněji, rychleji a déle.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Norové jezdí na lyžích… JÍST.

Ano, čtete dobře. Pořád si pamatuju na to ráno, když Marit nadhodila, jestli s nimi ten den nechci jet do hor na lyže. Samozřejmě, že jsem chtěla, brousit osvětlenou trať za městem bylo sice zábavné, ale potřebu nějakého zpestření jsem přece jen pociťovala. A tak jsem vyběhla do pokoje, navlékla na sebe kombinézu, kolem pasu zavázala mikinu (pro případ, že bychom nejeli zase tak rychle – tak aby mi nebyla zima), do kapsy narvala předem určený vosk a zase seběhla dolů.

Kjell Arvid stál u stolu a přehraboval se v zhruba šedesátilitrovém batohu. Mělo mne to ťuknout, ale nějak jsem si to v tom okamžiku nespojila dohromady. Dokonce když Marit přinesla jednu termosku s kávou a druhou s kakaem jsem se podivovala, proč to proboha teď připravuje, když přece jedeme lyžovat? Když ale v následující pikosekundě v batohu skončil bochník chleba, půl kila párků, několik pomerančů, čokoládových tyčinek, podložka na sezení, protivětrná pláštěnka a Kjell Arvidova cca 7 kilová „vývrtka“ na led, určená pro chytání ryb, napadlo mne, že jejich představa o lyžařském výletu se od té mé bude lehce lišit.

Že jsem si měla vzít na sebe péřovku mne napadlo už v momentě, když jsme se zapínali do lyží. Ano, uznávám bez mučení, že mne mohlo napadnout, že se sedmiletým klukem asi tryskem nepojedeme, ale už sám fakt, že upínání do lyží nám zabralo cca 38 minut jasně naznačoval, že jakékoli oblečení krom vaťáku by bylo absolutně nevhodné.

Následovaly zhruba 2 km lyžařského pochodu. Simon v 12 metrových intervalech padal, křížily se mu lyže, nadával na počasí, na vosk, na hůlky, rukavice a na nás dospělé. Moje snahy odvést jeho pozornost poznámkami „Máš lyže jako Bjørn Daehlie,“ tou dobou světová jednička a modla všech Norů, „tak se předveď!“, se rozhodně nesetkaly s pozitivním ohlasem a jeho krvavý pohled jasně naznačoval, co si o mém ubohém proslovu myslí. Dospělí byli pro jeho sedmiletou dušičku v tom okamžiku nechápající, senilní a zlí. Do toho začalo pršet…

Byla jsem ráda, že jsme po dvou kilometrech rozdělali oheň a vyjedli obsah batohu. Vývrtka na led se naštěstí ke slovu nedostala. Pak jsme se smýkali nazpátek k autu.

Budu upřímná, doma jsem si napustila plnou vanu horké vody a tam hodinu rozjímala nad tím, že příště si radši uspořádám výlet individuální, neb tolik trpělivosti, oblečení a hladu nemám…

Veronika Rajchartová, 30. srpna 2002

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>