God Dag (Au-pair mezi vikingy) 6.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

Zima v Mosjøen
foto: Øyvinn Hjorthen, 2000
© Copyright Info Helgeland, All rights reserved

… předchozí část…

Malý velký rarášek

„Tak zítra nastupuju do práce,“ řekla Marit a vyhodila dnešní 47 počůranou plenku. „A ráno ještě přijde Finn Arne,“ přidala s intonací, která naznačovala spoustu otazníků. Že k nám bude dvakrát týdně chodit Simonův kamarád jsem věděla už čtyři dny, nicméně Damoklův meč nad sebou jsem si zřetelně uvědomila až teď. Něco vzadu v hlavě mi naznačovalo, že moje aktuální verbální vybavenost není na dva sedmileté „chlapečky“ úplně dostačující. V duchu jsem si zatipovala, kolikrát za den se mi podaří prosadit chleba s nugetou a kdy dáme řeč o vybavení bytu (3. lekce norštiny). Nejasně jsem tušila, že tohle téma se ani jednomu z nich nebude zdát dost zábavné.

Asi v 7.50 se v chodbě ozval dusot a pohozená bunda na zemi jasně naznačovala, že v domě někdo přibyl. V 7.55 se do obýváku přivalil chlapeček s tenisovou raketou, převyšoval Simona o hlavu a půl. Marně jsem se snažila odhadnout, na co použije tu raketu při 15 stupních pod nulou a metru sněhu. Aniž by směrem k mojí osobě pronesl cokoli, co by jen vzdáleně mohlo připomínat pozdrav, vybalil z baťohu 2 vojenská auta, 1 tank a plastikový kulomet. Začínala jsem lehce tušit, co Marit myslela tím, když opatrně říkala, že je takový… trochu… temperamentní.

Ne, nebudu přehánět, dopoledne jsem přežila, i když mne trochu znervózňovaly rytmické zvuky ze sklepa, kde byla sekera. A také dodneška nechápu, kde se v kuchyni na podlaze vzalo zcela bezdůvodně 5 cm vody. Pak přišlo poledne, já jako obvykle zabalila Johana do vrstvy spacáků a dek a v kočárku ho nechala spát před domem. Ano, uznávám, mohlo mne napadnout, že to je výzva.

Teď nastal pravý okamžik rozepsat se o tom, čím se malí norští kluci baví, respektive které hry se derou na přední místa žebříčku popularity. Jestli se někdo domnívá, že Člověče nezlob se, Prší nebo Kloboučku hop, tak ať dál nečte. Jen velmi nerada bych zklamala jeho mylné představy.

Přesně v 12.11 byla na programu 3. světová (můj pracovní název). Dům se začal v pravidelných intervalech otřásat a já se zase začala lehce obávat o některé okenní tabulky, jejichž význam jsem si při venkovní teplotě významně uvědomovala. Celý princip hry spočíval ve skocích z libovolných kusů nábytku, nejvyšší bodové ohodnocení měly pochopitelně skříně a za lustr byla zvláštní prémie.

Kdyby se tohle všechno odehrálo přibližně o 7 měsíců později, pravděpodobně bych se chlapečky pokusila přesvědčit, aby si četli nějakou zajímavou knihu (velmi vhodné), spočítali všechny židle v domě (velmi pedagogické), nebo se pokusili umýt nádobí (výchovné – i když si opravdu nedělám iluze, že by se mi to, byť jen na chvíli, podařilo prosadit).

Místo toho jsem vtrhla do Simonova pokoje a zařvala „Slutt!“ (ekvivalent německého šlus!). Zabralo to okamžitě – vida, ono to s tou norštinou přece jen půjde. A ještě „Ut!“ (ven!), což kupodivu zapůsobilo. Oba si začali sbírat bundy a rukavice a pakovat se ke dveřím.

venku
foto archiv autorky

Přibližně 54 pikoskund byl klid. Pak se ozval strašný řev. Odstartovala další hra – „Kdo víc zařve“. Možná by se Vám zdálo, že mé hodnocení může být velmi subjektivní a nezměřitelné, ale vyvedu Vás z omylu. Chlapcům se během chvilky podařilo zapojit do hry i Johana a to jako velmi spravedlivého sudího. Celý princip spočíval v tom, že si jeden z nich stoupl vedle kočárku a co nejsilněji zařval. V případě, že se mu podařilo vzbudit benjamínka, měl bod.

Hra naštěstí nešla hrát dlouho, protože po prvním probuzení už Johan do spánku neupadal a tak je to přestalo brzo bavit. S dětskou lopatkou odešli za dům, Johan opět usnul a já měla chvíli pocit, že je klid. Asi za 10 min se ozval další křik, tentokrát Johanův. Přiznávám, že princip této třetí hry si pouze domýšlím, nicméně tuším, že správně. Z plného kočárku sněhu, zmatené kočky Siri (která často lehávala Johanovi v nohou) a červené čepice mizící za rohem domu, jsem vydedukovala princip této hry. Cvičně bych jí nazvala „Kdo trefí koulí sněhu Siri, ležící na kočárku“. Kočka většinou stačila uskočit. Narozdíl od Johana…

Už jsem se zmiňovala, že nebudu přehánět. Na jednotku intenzivní péče během dne nikoho neodvezli a za ten přesvědčivý mírumilovný úsměv, který se oběma chlapcům během oběda podařilo nasadit, by zasloužili přinejmenším cenu Alfreda Radoka. Asi na tom měl svůj podíl fakt, že na oběd byla doma Marit i Kjell Arvid.

Veronika Rajchartová, 13. března 2002

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>