God Dag (Au-pair mezi vikingy) 3.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

foto archiv Severských listů

… předchozí část…

Nová rodina

Tak jsem tady. Se svými pěti zavazadly, ohřívací lahví, optimismem a plným batohem očekávání. Já, zvyklá na život v pokoji o ploše dvou rozložených ručníků střední velikosti, můžu najednou protáhnout krok a dokonce i upažit, aniž bych rozbila broušenou vázu po babičce, nebo na sebe shodila obraz. A to prosím téměř ve všech místnostech toho velkého bílého domu, který mi teď nějakou dobu bude říkat pane. Původních šest plánovaných měsíců se nějak přirozeně natáhlo na osmnáct, jejichž ukončení vyznělo pro moje já naopak velmi nepřirozeně.

Ačkoli jsem člověk exaktního zaměření a slovo „homeopatogenní zóny“ je sice něco, co jsem už někde slyšela, ale rozhodně ve mě nevzbuzuje potřebu hlubšího zkoumání, tak tady uvnitř cítím, že NĚCO je. Jako laik to ale nazvu směsí dobré nálady, vzájemné důvěry a lásky a obrovského množství pozitivní energie.

Marit (mamka) mne provádí po domě, Kjell Arvid (taťka) vaří (!) večeři o třech chodech. To mne opravdu fascinuje, protože většina mužů, se kterými jsem do té doby měla tu čest, skončila v kurzu vaření u lekce č. 2 – „Jak správně namazat krajíc chleba“. Další člen rodiny Simon (7) se projevil jako typický chlap, neb v předsíni shodil na zem bundu a čepici (joj, Veroniko, tak tady bude třeba přiměřeně zapracovat na výchově), velmi bravurně vzniklou hromadu přeskočil a odkráčel si hrát s legem a Johan (1) se plazí po zemi a snaží se psovi Tru strčit celou jednu botu do ucha. Vypadá to, že to nedělá poprvé.

Snažím se tvářit velmi příjemně (což po 43 hodinách v dopravním prostředku jde opravdu jen velmi těžce), upraveně (to jde ještě hůř, otlačená tvář od opěrky na hlavu z vlaku se ještě nevzpamatovala), a inteligentně (uznávám, že ten přiblblý strojený úsměv v nich může evokovat úplně opačné pocity).

Během večeře (taťka asi absolvoval i vaření pro pokročilé, protože vytknout se tomu opravdu nic nedá) udržujeme to, čemu se ve společnosti říká lehká konverzace. Netuším proč lehká, protože mně chvílemi příliš lehko není. Také se, zcela zbytečně, snažím pochytit něco z jejich norštiny. Vzhledem k tomu, že nejsem schopná odhadnout, ani kde slova končí a začínají nová, si říkám, že v žebříčku přátelství pro bezprostřední budoucnost bude česko-norský slovník neporazitelným favoritem. Jediné, co mi zůstává v paměti je „kanskje“ (čti kanče), protože to opakují opravdu velmi často a i přes to, že jeho význam je „možná“, mám při pohledu na Simona, večeřícího v pololeže rukama, pocit, že fonetickou formu tohoto slova zařadím do svého slovníku velmi brzy, i když s norštinou to nebude mít asi mnoho společného.

Nemám vůbec sílu nic vybalovat a padám do postele jako běžec v Marathonu k zemi a před usnutím (cca 3 pikosekundy) mne ještě napadne, že jestli jsou vztahy mezi lidmi záležitostí chemické reakce, tak i přes to, že chemie byla odjakživa mojí noční můrou, cítím, že tahle asi dopadne dobře

Veronika Rajchartová, 7. listopadu 2001

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>