Něco o těch mých Dánech aneb o genetické genealogii naší rodiny

Úvodem

Kdo jsem a odkud pocházím? To je otázka, kterou si mnohý z nás mnohdy položí.

Někomu stačí nahlédnout do matrik, gruntovních knih, soupisů poddaných a má rodokmen po meči (tzv. agnatí) sestavený. Někdo to štěstí nemá.

Mezi ně patřím i já. Nemohu sestavit rodokmen po meči, protože můj prapraděda, Jakub Sassmann, narozený roku 1842 v Nových Hradech-Byňově čp. 17, byl nemanželským synem Marie Sassmannové. Často mi vrtalo hlavou: čí jsem vlastně potomek?

Přiznávám, že někdy jsem se i zasnil, zavřel oči a představoval jsem si, odkud k nám můj předek kdysi přišel. Aniž vím proč, přál jsem si, aby to bylo někde z oblasti severní Evropy. Představoval jsem si Rujánu.

Věda v posledních letech velmi pokročila a pokročila taky genetická genealogie, nový obor, spojený především s rozluštěním lidské DNA. A zjistilo se, že muž předává svému synu tzv. chromozom Y, který dcery nedědí. Tento chromozom se pouze tu a tam během generací mírně pozměňuje (mutuje) a ze srovnání těchto změn lze odhadnout, kdy žil společný mužský předek dvou lidí.

A že takto lze vlastně sestavit genetický rodokmen po meči až k nějakému genetickému Adamovi.

Genetický test

A tak jsem se rozhodl, že i já si nechám udělat genetický test tohoto Y-haplotypu (chromozomu Y). Prakticky to vypadá tak, že vám otestují na tomto chromozomu hodnoty několika tzv. markerů (odborně Y-STR markerů). Například marker nazývaný DYS393 má v mém případě hodnotu 13, marker DYS390 hodnotu 25 atd. A jednou za několik generací může takový marker zmutovat tak, že se jeho hodnota sníží nebo zvýší o hodnotu 1.

Nejdříve jsem si nechal otestovat hodnoty 12 markerů, pak 17, ale to mi pořád nestačilo.

A tak jsem si na radu mého přítele Jirky nechal udělat genetický test na 67 markerů v americkém Texasu u Family Tree DNA.

Pak jsem si zadal svoje získané výsledky do několika internetových databází, kam lidé podobná data umisťují, aby hledali svoje „genetické příbuzné“. Někomu se možná může zdát riskantní prozrazovat někomu data o své DNA, nebo je dávat dokonce na Internet, ale těchto několik čísel charakterizujících markery na chromozomu Y má tu „dobrou“ vlastnost, že nenesou žádnou informaci o našich genech a vlastnostech. Maji pro nás pouze ten význam, že přibližně charakterizují naši otcovskou linii. Proto se například i Američané (kteří jsou jinak na osobni údaje velmi citliví) nebojí dávat tato data do databází a největší veřejná databáze www.ysearch.org má už 62 000 záznamů.

Tak jsem si do ní výsledky také zadal! A světe div se! Vyšly mi výsledky nečekané a nadmíru zajímavé.

Co jsem se dozvěděl

Aby bylo jasné, jde samozřejmě o to, že jsem hledal lidi, kteří mi v rámci 67 srovnávaných markerů budou „nejpodobnější“. Abychom si řekli jak taková shoda může vypadat: pokud žil společný předek dvou mužů před dvěma či třemi sty lety, můžeme čekat, že budou mít v rámci srovnávaných 67 markerů maximálně tak 4 až 5 rozdílů. Pokud žil tento předek ve 14. století, může být rozdílů až 10. Pokud se otcovské linie dvou lidi rozešly již před 2000 lety, bude rozdílů okolo 20, nebo i více. Nikdo vám neřekne přesný letopočet, kdy se vaše linie rozdělily, ale čím více markerů srovnáte, tím je odhad přesnější.

Dozvěděl jsem se, že patřím do velké „nadrodiny“ mužských klanů zvaných R1a (tzv. haplogrupa R1a), která je v Čechách obvyklá, ale patřím do jedné její podskupiny, (typické např. hodnotou 10 markeru DYS 388), která v Čechách zatím ještě nalezena nebyla. Ve střední Evropě je naprosto neobvyklá a daleko víc se nachází v Dánsku (kde nejspíše také vznikla), jižním Norsku, Anglii a severním Německu.

Shody v databázích ukazují, že s velkou pravděpodobností moje otcovská linie přišla odněkud z těchto oblastí před několika stovkami let. Nelze ovsem říci jestli před 800 lety nebo 300 lety. Všechna srovnávání s databázemi je potřeba navíc posuzovat s ohledem na fakt, že ze západní Evropy známe 67 markerových haplotypů mnoho tisíc, zatímco z oblasti Čech jich máme jen několik málo desítek.

Troufám si však říci, že před 1500 lety bych předky své otcovské linie nejspíš nalezl v dnešním Dánsku. Není vyloučeno, že moji předkové měli tedy něco společného s vikingy.

Přesto však lze hodnotit fakt, že mám velkou shodu v markerech s některými anglickými rodinami za velmi podivuhodný. Při srovnání těchto 67 markerů zůstávají Drakeové a Willardové jako jediné větší rodiny, kde je rozumná shoda se mnou prokazatelná u různých větví rodu opakovaně. Vůbec největší shodu mám s Raymondem Cecilem Drake a Johnem R. Drake (60/67). To je běžné pro lidi, kteří sdílejí společného předka přibližně před 500-1000 lety. V Čechách je něco takového možné najít jen výjimečně, protože 67 markerů má zatím stanovených jen několik Čechů. V Anglii či Americe je mnoho tisíc lidí, kteří si nechali dělat 67 markerový haplotyp, a tak je tam možno najít takovéto shody častěji. Pokud tedy nacházím takové shody s více rodinami v Anglii a Dánsku, tak se nejedná o ojedinělou náhodu, ale říká to skutečně něco o mém původu.

S rodinami, které si nechaly udělat „jen“ 37 markerů, mám největší shodu (33/37) s rodinou Michaelsenů z Hamburku, která však podle jména pochází z Dánska.

Moje haplogrupa, kdy STR marker 388 má hodnotu 10 tedy vznikla s největší pravděpodobností v Dánsku a odtud se šířila dále (viz níže). Lze nazvat moje předky vikingy?

Název „viking“ by se měl používat jen pro vlastní období vikinských výprav, tedy asi od roku 793 po Kr. do 11. století. Spíše bych se tedy měl ptát, pokud jde o mé předky: jak přišli Dánové do Dánska. Vypadá to, že tam kmen Dánů přišel během stěhování národů z jižního Švédska, ale těžko říci, do jaké míry splynul s původním obyvatelstvem a do jaké míry jeho vliv převládl.

Takže pokud by se jednalo o moji podskupinu R1a s DYS388=10, není možné prozatím říci, jestli přišla do Dánska tenkrát, nebo tam už byla předtím

Odhad času, kdy žil náš nejbližší společný předek v mužské linii
(s odhadem pravděpodobnosti na 95 %)

Kdy žil nejstarší společný předek který založil tuto podskupinu R1a
(charakterizovanou DYS 388=10)?

Podle odborníka na tyto výpočty z anglického diskusního geneticko-genealogického fóra společný předek linií s DYS388=10 žil okolo roku 900 př. Kr. Je ovšem potřeba si uvědomit, že to neznamená nutně čas, kdy ta mutace vznikla. Mohla se třeba nejdřív několik století dědit z otce na syna a mohlo vzniknout více postranních linií, které vymřely. Tento odhad pouze říká, kdy se asi v historii setkávají současné žijící linie teto podskupiny.

Něco o Dánech

Dánové byli starověký germánský kmen sídlící v jižním Švédsku a dánských ostrovech. Tacitus se o nich nezmiňuje, ani ve své práci, kde popisuje kmeny zvané Gothones (Gótové nebo Gétové, či Švédové). Zdá se, že se o nich zmínil Jordanes („Dani“) a také Prokopios. Název Dánové pochází z historického kořene Dane. Jordanes zastává názor, že šlo o ten samý kmen, jako Švédové (Suetidi), který vyhnal Heruly a zabral jejich zem. Jestli Tacitus Dány jednoduše „přehlédl“ a pokud jsou Jordanesovi informace správné, je možné, že Dánové jsou jedna odnož Švédů, která se od nich oddělila v 2. nebo 3. století.

Vymezení období doby vikinské

Doba vikinská začíná počátkem 8. století změnou životního stylu ve Skandinávii. Nájezd na klášter na Lindisfarne (ostrov nedaleko pobřeží severovýchodní Anglie) v roce 793 je vnějším projevem procesu, který probíhal padesát předchozích let. Za dalších padesát let podnikají Vikingové častější nájezdy podél pobřeží britských ostrovů a západního pobřeží Evropy. Zpočátku se vikingové chovali spíše jako piráti.

Nájezdníci, kteří pocházeli především z Norska a Dánska, přišli na to, že je snadné vylupovat bohatá místa v západní Evropě (například kláštery). V druhé polovině 9. stol. vikingové přecházejí od pirátství ke kolonizaci. Jejich lodě též vezou skupinu osadníků s vlastním vybavením a dalšími zásobami do nových domovů na Orknejích a Shetlandech na Islandu a v Grónsku. Později dokonce až do Severní Ameriky. Tímto směrem cestovali hlavně Norové. Dánové se soustředili na lidnatější země Anglii a Francii. Nejprve vysílali vojenské výpravy a teprve poté se zde usazovali. Švédové mířili především na východ. Jejich cesty je zavedly do jihozápadního Finska, do jižního a východního Baltu a dále přes Rusko do Byzancia (do Konstantinopole, dnešního Istanbulu), ke Kaspickému moři a odtamtud až do Bagdádu.

Alois Sassmann, Malšice, 18. říjen 2008