Boj o dno arktických moří?

Dříve zdánlivě nesmyslný titulek nabývá v dnešní době nového významu. V uplynulých sto letech dobývání severních polárních oblastí šlo hlavně o prestiž, dobrodružství a v neposlední řadě o vědu. V dnešní době se začínají pod rouškou těchto důvodů prosazovat spíše komerční a politické cíle.

Zaslepená chtivost politických vůdců nezná mezí. Místo toho, aby se angažovali v úsilí o zmírnění devastace životního prostředí a připravili občany na nevyhnutelné následky klimatických změn, zaměřují svou pozornost na Arktidu, odkud by rádi pro sebe ukořistili vše, co se ukořistit dá. Američané, Kanaďané, Dánové, Rusové, Norové i další národy v regionu se pustili do otevřeného boje o zdroje nerostných surovin za polárním kruhem.
(Libor Kukliš: Klimatické změny a boj o nerostné suroviny v Arktidě, 17. 8. 2005, gnosis9.net)

Důvodem možná je i globální oteplování. Jestliže před sto lety bylo nemyslitelné provozovat lodní cestu u severních břehů sibiřského Ruska a nalezení tzv. severovýchodní cesty bylo předmětem riskantních výprav dobrodruhů (dodat odkazy), v dnešní době ledový příkrov Arktidy roztává a v letních měsících se stává, že je i samotný severní pól bez ledu.

Díky tomu by mohlo být zajímavé hospodářsky oblast arktického moře využít. Není žádným tajemstvím, že se tu nalézají zásoby nerostného bohatství, zejména fosilních paliv. Spekulace hovoří o tom, že až 25 % dosud neobjevených zásob ropy a plynu se nalézají zde. Teď záleží jen na tom, jak se podaří jednotlivým státům prosadit svá práva v duchu úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982, je třeba prokázat, ke kterým částem pevniny patří geologicky a geograficky arktické mořské dno. Mezinárodní úmluva o mořských teritoriích stanovuje 12 mílovou zónu teritoriální příslušnosti k přilehlé souši a 200 mílovou ekonomickou zónu, ve které má příslušný stát výhradní těžební práva.

mapa: novinky.cz / Ondřej Lazar Krynek
 
mapa: NASA World Wind

Mapy mořského dna v Arktidě jsou ale neúplné, a hranice tudíž sporné. Navíc se dá obtížně určit, co je s čím geograficky nebo geologicky spojeno a s čím souvisí. Nejspíš všechno se vším…

Rusko

Usadit se v Arktidě je asi nejzajímavější pro Rusko, moře roztává především u jeho severosibiřských břehů. Rusko tím nepochybně sleduje především politické a mocenské cíle. Chtělo by totiž rozšířit podzemní zásoby ropy a plynu i mimo své území. To by ostatně chtěly i jiné státy, ale ne každý má tak eminentní zájem zvýšit závislost okolních, zejména evropských zemí, na svých dodávkách zemního plynu a ropy. Prezident Putin to ostatně poměrně jasně vyjádřil slovy o „naléhavé potřebě Ruska zabezpečit strategické, hospodářské, vědecké a obranné zájmy v Arktidě“.

Výprava dvou ruských miniponorek, která nedávno doplula na severní pól a v hloubce přes čtyři tisíce metrů umístila titanové pouzdro s ruskou vlajkou, měla za úkol především geologický průzkum mořského dna a jeho zmapování, aby bylo možno doložit, že podmořský šelf je pokračováním ruské pevniny, a tedy opravňuje Rusko k těžbě nerostného bohatství. Moskva v duchu úmluvy OSN již na tuto oblast vzneslo nároky.

Aby mohl být tento nárok za hranicí 200 mílového pásma ekonomických zájmů právně uznán, je nezbytné vědecky prokázat, že dno Arktického oceánu přilehlé k Ruskému pobřeží je pokračováním sibiřské pevninské desky.

V roce 2001 zaslalo Rusko dokumentaci komisi OSN, týkající se hranic kontinentálního šelfu, která se snažila posunout hranice mořského teritoria za onu 200 mílovou zónu. Byla však zamítnuta.

Nyní se stočlenný tým ruských vědců snaží prokázat, že ruský arktický region je přímo spojen se severním pólem podmořským šelfem. Rusko nedávno vzneslo znovu nárok na rozsáhlý kus ledem pokrytého mořského pásu Arktidy o velikosti asi 1,2 mil. km². Nárok však nebyl vznesen kvůli teritoriální příslušnosti k Ruské Federaci, ale zejména pro bohaté ropné zásoby skryté v hlubinách pod mořským dnem, navíc pod stálou ledovou krustou.

USA a Sovětská Arktida

Washington pochopitelně poměrně rychle reagoval na ruské aktivity. Na příslušnost podmořského dna k Rusku má poněkud jiný názor. Hledá tedy možnost, jak zablokovat tento ruský nárok. 16. května 2007 senátor Richard Lugar, republikánský člen senátního výboru pro zahraniční vztahy požádal Senát o ratifikaci mezinárodní úmluvy o mořských teritoriích tak, jak si přeje Bushova administrativa. Reaganova administrativa vyjednala úmluvu, ale Senát ji tehdy odmítl ratifikovat, ze strachu před nepatřičným omezením práv USA na volných mořích.

Lugar prohlásil: „Rusko využilo svých práv daných touto úmluvou, aby si přivlastnilo rozsáhlou část Arktického oceánu v naději na bohaté zásoby ropy a plynu, které se stanou snadno dostupnými v okamžiku, kdy se polární ledovec zmenší z důvodu globálního oteplení.“ Snaží se tak ospravedlnit svoji žádost o ratifikaci úmluvy.

USA pohlížejí nevraživě na ruské pokusy získat nadvládu v energetickém sektoru a hledají možnosti, jak omezit příležitosti Ruska k získání kontroly nad exportními cestami a zásobami mimo Ruskou Federaci.

Arktický šelf je ovšem něco, na co Rusko již tradičně pohlíží, jako na své vlastnictví. „Rusko si už od stalinských časů dělá nárok na celý sektor země v trojúhelníku mezi poloostrovem Kola, Beringovou úžinou a severním pólem,“ poznamenal Dmitrij Oreškin z Geografického institutu Ruské akademie věd. Této oblasti se dokonce oficiálně říkalo „Sovětská Arktida“.

Jak uvedl 27. července 2007 ruský časopis Vzgljad, je Rusům z radiových odposlechů známé, že Spojené státy chtějí urychleně vypravit k pólu ledoborec s vlastní expedicí. Oficiální verze cesty je, stejně jako u ruských výprav, výzkum dna. Experti však zdůrazňují, že rychlost, s jakou má být expedice vypravena, a její shoda s ruským výzkumem není náhodná.

Dánsko

Ruským velkým konkurentem v arktické oblasti je i Dánsko. I ono již vzneslo nároky na arktické oblasti. Dánský ministr pro vědu, technologii a rozvoj Helge Sander prohlásil ve čtvrtek 9. srpna 2007 v dánské televizi: „Výsledky předběžného průzkumu dávají v tomto směru velkou naději, že severní pól připadne Dánsku.“ Dánové chtějí vyslat do polárních oblastí expedici, která bude hledat důkazy, že dva tisíce kilometrů dlouhý podmořský hřeben nesoucí jméno po Lomonosovovi je naopak spojen s územím dánského Grónska, a je tedy geologickým pokračováním tohoto ostrova a tedy i pouhou výspou dánského území. To by umožnilo Kodani vznést v duchu úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 na tuto oblast nárok.

Kanada

V sobotu 11. srpna 2007 kanadský premiér Stephen Harper oznámil, že se Ottawa rozhodla v tomto pásmu vybudovat dvě vojenská zařízení – přístav pro vojenská plavidla a výcvikovou základnu, aby tak před světem zdůraznila svoji dlouhodobou přítomnost v této oblasti. V reakci na ruské aktivity v oblasti kanadská vláda prohlásila, že v zájmu ochrany státní suverenity také posílí Ottawa tamější sbor vojenské policie a vyšle v budoucnu do arktických vod dalších osm vojenských plavidel.

Kanada chce prý v oblasti hájit tři hlavní priority: ekonomický rozvoj, ochranu životního prostředí a národní suverenitu.

Kanada financuje rozsáhlou arktickou expedici Nanook. Stephen Harper minulý měsíc oznámil vybudování flotily šesti ledoborců, které mají střežit Severozápadní průliv. Kanadské nároky na oblast spojující Atlantik s Tichým oceánem totiž odmítají uznat Spojené státy. Tvrdí, že se jedná o mezinárodní území. USA ale svůj postoj nehodlají měnit, neboť Kanada podle nich nemá kapacity na to, aby si severní hranici celoročně hájila. Kanada doufá, že flotila ledoborců jí pomůže své arktické nároky obhájit.

Zdá se tedy, že se Kanada nehodlá příliš zdržovat podmořskými výzkumy a na nich postavenými důkazy o oprávněnosti nároku na příslušný díl mořského dna a zásob ukrytých pod ním, ani následnými spory v OSN.

„Podmořské hory“ Lomonosovova hřbetu se táhnou na 1800 kilometrů pod hladinou Severního ledového oceánu od Novosibiřských ostrovů k ostrovu Ellesmere na severu Kanady. Takže i Kanada může vznést nárok na arktické území.

Island a Finsko

Další státy, které by se mohly do „boje“ o Arktidu zapojit jsou Island a Finsko. Ty se však zatím nevyjádřily a zdá se, že se ani vyjadřovat nebudou.

Norsko

Poslední stát, který má v Arktidě své území, souostroví Špicberky a ostrov Jan Mayen, je Norsko. Zatím se také nevyjádřilo, ale to může znamenat jen vyčkávací strategii. Každopádně i norští experti již projevují své aktivity. „Práva Ruska, Kanady a Dánska v polárním regionu se překrývají, takže není jasné, jak lze tuto záležitost vůbec vyřešit,“ uvedl k tomu norský expert na mořské právo Øystein Jensen.

Zdroje a citace

Neviditelný pes, 18. srpna 2007
Články v Lidových novinách (Petra Procházková a zpravodajství světových agentur), 29. června 2007, 30. července 2007, 3. srpna 2007, 9. srpna 2007, 13. srpna 2007
TÝDEN.cz, 19. srpna 2007, www.tyden.cz
Server o spolupráci s Ruskem i-ru.cz, Britské listy, Globalresearch.ca, 29. července 2007, i-ru.cz

Michael Stanovský, 15. srpna 2007