Skandály politiků ve Švédsku

Vilhelm Moberg
foto archiv SL
 
Mona Sahlinová
foto wikipedia

Göran Persson
foto archiv SL

To, že i tak tradiční demokracii jako je Švédsko občas postihne politický skandál, je faktem. Vypořádání se s ním však probíhá podle poněkud jiných schémat, než na která jsme zvyklí v České republice. Ve větší míře skandály švédskou zemi postihly v 50. letech minulého století. Jednalo se o sérii událostí, kdy veřejné instituce zjevně zneužívaly svou moc. Případy měly rozsáhlé soudní dohry a diskutovalo se o nich v hojné míře na veřejnosti, a často skončily odstoupením, předčasným penzionováním či prohlášením něčí nesvéprávnosti. Debaty často inicioval známý švédský spisovatel Vilhelm Moberg, názorově blízký liberálním kruhům, které tak využívaly příležitosti napadat jak sociálnědemokratické vlády, tak konzervativní pravicový establishment kolem královského trůnu. O přísnosti morálního klimatu tohoto období a o velmi vysokých nárocích na čestnost veřejně činných osob svědčí událost, kdy ministr financí David Hall vyzval jako předseda regionální stranické organizace ve Västeråsu krajského hejtmana podezřelého z korupce, aby odstoupil, dokud záležitost nebude vyřešena. Jako ministr však nemohl formálně zasahovat do záležitostí samosprávy a byl sám donucen se vzdát svého místa, přičemž se již nikdy do politiky nevrátil. Možná ještě absurdnější se nám může zdát osud ministra komunikací Stureho Henrikssona z roku 1957, jenž se několik měsíců po svém jmenování dozvěděl, že ho policie hodlá obžalovat za to, že před půl rokem během své návštěvy města Nässjö v lehce podnapilém stavu uklouznul ve sněhové závěji. Henriksson nato spáchal sebevraždu. V roce 1953 probíhalo u nejvyššího švédského soudu řízení, v němž se jednalo o jistém zanedbání, kterého se dopustila manželka ministra vnitra Hedlunda ve svém daňovém přiznání. Záležitost ohrožovala vládní koalici a za kulisami se pokoušel s nejlepšími úmysly do věci zasahovat a vynutit si ministrovo propuštění sám švédský král.

V roce 1976 byla jednou z hlavních příčin volebního neúspěchu sociální demokracie událost, kdy předseda odborového svazu dopravy a zároveň člen této strany Hans Ericsson v předchozím roce odjel na vánoční dovolenou do Španělska, na které byl centrální odborovou organizací z podnětu Olofa Palmeho kvůli tamním diktátorským poměrům vyhlášen bojkot. Tisk na Nový rok 1976 přinesl fotografii tělnatého Ericssona sedícího ve Španělsku na schodech před chatkou jen v plavkách – v tu chvíli proti němu hovořil i jeho vzhled. Následovaly fotografie interiérů centrály dopravních odborářů, pořízené na oslavách, které v rovnostářském Švédsku situaci nijak nezlepšily. K dovršení došlo v okamžiku, kdy byl pokladník sociální demokracie přistižen při pašování valut pro své finské kolegy. Události navíc probíhaly souběžně se zatčením režiséra Ingmara Bergmana a jeho obviněním z daňového podvodu, které se následně ukázalo jako liché, a s humorně vedenou kampaní autorky Astrid Lindgrenové proti nesmyslně vysokým daním, které byly takto stanoveny jakýmsi nedopatřením.

V 90. letech proslula svou miniaférou i „korunní princezna“ švédské sociální demokracie Mona Sahlinová (*1957), politička se zkušenostmi z mnoha ministerských a jiných vládních funkcí i funkcí v rámci své rodné strany, která jako členka vlády zneužívala služební platební kartu k nákupu plenek a čokolád pro svou malou dceru, a zpronevěřila tak několik stovek švédských korun. Kvůli tomuto excesu byla donucena na určitou dobu z vrcholné politiky odejít. Dnes je historicky vůbec první ženou zastávající ve straně předsednictví, neboť na stranickém sjezdu 18. března 2007 nahradila Görana Perssona, který až do loňských de facto prohraných voleb stál dvanáct let i v čele švédské vlády, a letos na jaře tak odstoupil i z funkce předsedy nyní opoziční sociální demokracie. V této zdánlivé bagatelnosti se případ Mony Sahlinové podobá událostem okolo dvou ministryní nové švédské vlády, které vloni na podzim nedlouho po svém jmenování opustily své funkce: jedna v důsledku toho, že neplatila koncesionářské poplatky za veřejnoprávní rozhlas, druhá proto, že doma zaměstnávala svou posluhovačku načerno.

Jan Dlask, 31. července 2007