Podivuhodná pouť kanonu číslo 173, srub Březinka

Model kanonu se dá pořídit i jako stavebnice.
foto archiv

4 cm kanon vz. 36
v expozici Armádního muzea v Praze
foto archiv V. Franceva

Pěchotní srub N-S 82 Březinka v roce 1938
foto archiv V. Franceva

Pohled na údolí Metuje od linie opevnění,
N-S 32 Březinka ve středu snímku
foto archiv V. Franceva

Typizovaný objekt pro československý kanon
na Atlantickém valu
foto archiv V. Franceva

Současný stav „Březinky“
v březovém hájku nad Bělovsí
foto archiv V. Franceva

Kanon č. 173 opět ve střílně srubu „Březinka“
foto archiv V. Franceva

Již více jak třicet let mám nad svým psacím stolem drobný suvenýr. Je to malá norská vlaječka, jejíž žerď tvoří obyčejný špendlík. Věnoval mi jí někdy v roce 1975 pán, kterého jsem zpovídal v souvislosti s rozhlasovým seriálem „Cestami konvojů“, na kterém jsem spolupracoval. Dárce jako mladý muž za války v rámci totálního nasazení spolu se skupinou dalších Čechů pracoval na dalekém severu Norska na stavbě německých pobřežních opevnění. Až tak daleko zavály větry války některé naše krajany. Vážím si velice tohoto dárku, neboť má kouzlo dálek a válečných dějů, o kterých jsem vždy čítal s velkým zaujetím. Nejen lidé, ale i předměty mají své osudy.

Příběh, který chci vyprávět, začal v prosinci roku 1937, kdy v plzeňských Škodových závodech převzala československá armáda 4 cm kanon vz. 36 s číslem 173. Byla to speciální zbraň určená pro vyzbrojování objektů těžkého opevnění, tzv. pěchotních srubů, které v té době již druhým rokem vyrůstaly na severní hranici s agresivním Německem. Kanon měl své určení hlavně proti nepřátelským tankům, jejichž pancíř až do síly 50 milimetrů spolehlivě prostřelil na kilometrovou vzdálenost. Vycvičená obsluha byla schopna vypálit 20 až 30 ran za minutu, což spolu s palbou spřaženého těžkého kulometu znamenalo, že sektor jím postřelovaný představoval pro nepřátelské síly téměř neprůchodnou zónu. Celá zbraň se skrývala uvnitř srubu za silnou železobetonovou zdí a ze střílny vyčnívalo pouze ústí kanonu, kulometu a optického zaměřovače. Dá se úspěšně tvrdit, že na celém světě v té době neexistovala tak propracovaná pevnostní zbraň.

Škodovka vyrobila dvě série 4 cm kanonů vz. 36. Z první série (268 kusů) se většina dostala na místo určení. Druhá série (273 kusů) se sice dokončila, ale zůstala ve skladu výrobce. Když v září 1938 československá armáda mobilizovala, celkem 222 kanonů s patřičnou dotací munice očekávalo vpád německé armády – a jistě by pro ní bylo na trasách možného pohybu velkým nebezpečím. Jak však víme, potupná mezinárodní dohoda v Mnichově zmrzačila československou republiku teritoriálně, hospodářsky i mravně. Za obrovských obětí finančních i hospodářských budovaná pohraniční opevnění byla najednou k ničemu. Veškeré jejich vybavení včetně kanonů se spěšně demontovalo a odvezlo do zázemí. Ani námi sledovaný kanon č. 173 nebyl výjimkou.

Plány předurčovaly jeho umístění do srubu označeného NS-82 s místním názvem Březinka, který prošel betonáží mezi 4. a 9. říjnem 1937. Ovšem teprve na jaře 1938 byl tento objekt připraven k montáži výzbroje. Kanon č. 173 opustil výrobní továrnu 7. května 1938 a o několik dní později jej škodováčtí montéři ve spolupráci s posádkou srubu ustavili do připravené střílny. Spolu s okolními sruby tak vznikla dokonalá uzávěra údolí Metuje, jímž vedla nejdůležitější železniční a silniční komunikace z Náchoda do Německa. Případný útok z tohoto směru by tak přišel agresora velmi draho. Po Mnichovu sice linie opevnění v blízkosti Náchoda zůstala na území Československa, ztratila svůj význam a tak odtud pevnostní kanony putovaly v listopadu 1938 zpět do Škodových závodu k repasi.

Přišel 15. březen 1939 a do rukou Němců se dostala veškerá československá výzbroj na území Čech a Moravy, což znamenalo pro jejich ozbrojené síly, chystající se na další agresi, vysloveně dar z nebes. Jejich vlastní pevnostní linie proti Francii nazývaná „Západní val“ potřebovala protitankovou výzbroj a proto sem směřovaly desítky 4 cm kanonů vz. 36, nyní nazývaných 4,7 cm Pak K 36 (t). Zkratka „Pak“ znamenala Panzerabwehrkanone (protitankový kanon) a “t“ v závorce pak původ tschechisch. Po bleskovém tažení na západ na jaře 1940 se Západní val ocitl v hlubokém týlu a tak byl odzbrojen, přičemž kanony 4,7 cm Pak K 36 (t) se vrátily k výrobci, aby se zde opravily.

Brzy se však našlo pro tyto zbraně nové uplatnění, neboť německé ozbrojené síly musely najednou zabezpečit celé atlantické pobřeží Evropy od Nordkappu v Norsku až po španělsko-francouzskou hranici. Na sklonku roku 1941 bylo rozhodnuto vybudovat gigantickou linii pobřežních opevnění nazvanou Atlantický val. Měla bránit nově získané námořní základny a znemožnit případné vylodění Spojenců na vhodných úsecích pobřeží. Kanon 4,7 cm Pak K 36 (t) sice nemohl účinně zasahovat proti lodím, ale svým výkonem a kadencí se ideálně hodil k zabudování do bunkrů chránících úžiny, vjezdy do přístavů či pláže proti lehkým bojovým člunům, vyloďovacím plavidlům i vyloděným obrněným vozidlům.

Po opravách ve Škodovce se v polovině roku 1941 soustředilo v ženijním parku Wehrmachtu v Pardubicích 493 kusů těchto zbraní a ty pak od jara 1942 postupně opouštěly sklad a putovaly na Atlantický val. Kanony následovaly skupiny montérů ze Škodovky, jejichž úkolem bylo zabezpečit zabudování do typizovaných i improvizovaných objektů. Atlantický val se stavěl až do samého závěru války a tak se pardubická zásoba kanonů 4,7 cm Pak K 36 (t) prakticky vyčerpala.

Norsko za války představovalo hlavně pro německé válečné loďstvo nejideálnější základnu s hlubokými dobře chráněnými fjordy, z nichž vyrážely nejen hladinové lodě, ale zvláště ponorky proti spojeneckým námořním komunikacím v severním Atlantiku. Atlantický val v Norsku se pochopitelně neobešel bez námi sledovaného typu kanonu, který se zde vyskytoval u Bergenu, Stavangeru, Trondheimu i u dalších přístavů. Kanon č. 173 našel své místo v bunkru poblíž pevnosti Brettingen, chránící už od počátku 20. století přístupy k důležitému přístavu Trondheim. Po osvobození převzala četné ex-německé baterie a bunkry norská pobřežní obrana. Vzhledem k pokračující studené válce udržovala vojenská zařízení v bojeschopném stavu ještě desítky let (některé snad i dodnes). Většina českých protitankových pevnostních kanonů byla sice demontována do roku 1957, ale náš známý č. 173 zůstal na svém místě až do roku 1984. Potom jej odvezli do skladu, aby byl zachován pro muzejní účely.

Fotografie z Atlantického valu 1.
Fotografie z Atlantického valu 2.

Mezi tím ve světě došlo k velkým politickým změnám, které umožnily uskutečnit věci dříve naprosto nemyslitelné. V přelomovém roce 1989 se poničeného srubu NS-82 Březinka ujala skupina místních nadšenců, kteří si vzali za úkol uvést jej do stavu ze září 1938 jako muzea tehdejší doby. Klub vojenské historie z Náchoda léta tvrdě pracoval, aby svůj záměr uvedl ve skutečnost. Na přelomu tisíciletí nadšenci konečně dospěli ke svému cíli a z Březinky se stalo muzeum, které nejen svým vnějším vzhledem, ale zvláště pečlivě rekonstruovaným vnitřním vybavením navozovalo atmosféru mobilizace z roku 1938. Chyběl pouze jediný, ale důležitý prvek výzbroje srubu – kanon.

V roce 2000 se podařilo navázat styk s norským Muzeem pobřežního dělostřelectva, které vlastnilo několik těchto kanonů a bylo ochotno jeden poskytnout české straně výměnou za jiné exponáty. V průběhu jednání se ukázalo, že Norové vlastní zbraň s číslem 173, původně namontovanou na Březince. Pro nadšence z Klubu vojenské historie Náchod to byl zázrak, ovšem vrátit kanon na jeho původní místo znamenalo ještě mnoho úsilí. Konečně 20. listopadu 2002 opustil kanon č. 173 v zapečetěném kontejneru Norsko lodí přes Bremerhafen a již 2. prosince mohli utahaní „bunkrologové“ rozložit jeho součásti na podlaze střelecké místnosti srubu Březinka. Kruh se uzavřel a kanon č. 173 je zpět doma.

Vladimír Francev, Vojenský historický ústav Praha, 20. června 2006
Autor je pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze, jak o sobě říká, zbraně a láska k Severu je jeho zaměstnáním a zároveň i „diagnózou“. 

Pěchotní srub N-S 82 Březinka

Lehký tank LT-38 před pěchotním srubem
foto Aleš Horák, www.brezinka.cz

Pohled na hlavní zbraně levé střelecké místnosti
zbraně L1 a M
foto Aleš Horák, www.brezinka.cz

Srub Březinka

Tento památník československého opevnění se nachází na svahu nad Náchodem. Byl členy Klubu vojenské historie zrekonstruován a dá se navštívit. V roce 1938 měl srub osazeny dva pancéřové zvony – levý čtyřstřílnový zvon pro těžký kulomet a vpravo třístřílnový pro lehký kulomet. Oba byly vyrobeny ve Vítkovicích, za okupace však byly vytrženy, takže dnes tu jsou jen přesné makety. Stěny srubu byly pokryty kamuflážními barevnými omítkami, na okraji stropní desky vyčnívaly háky pro zavěšení maskovacích sítí. Celý strop byl zakryt drny, takže byl téměř neviditelný.

Před hlavními střílnami jsou na obou stranách ochranné, tzv. diamantové příkopy, hluboké 3,2 m a široké 1,5 m. Ty měly znemožnit nepříteli přístup ke střílnám a ztížit tak jejich zneškodnění, zabránit zasypání střílen zeminou vyhozenou výbuchem dělostřeleckého granátu a navíc měly sloužit jako jímky na prázdné nábojnice, které do nich padaly otvory pod střílnami. K ochraně příkopu a hlavních střílen z kasemat byl určen lehký kulomet vz. 26 (zbraň N) a granátový skluz ústící do příkopu pod střílnou lehkého kulometu. Prostor vchodu byl postřelován z každé strany lehkým kulometem. Proti strmě dopadajícím dělostřeleckým granátům a leteckým pumám byly střílny opatřeny prodlouženými částmi stropu – tzv. krakorci. Na nich je nejlépe patrná dvoumetrová tloušťka stropu, která měla zaručit bezpečnost osádky před granáty do ráže 240 mm a půltunovými bombami.

Ve stěnách odvrácených od nepřítele jsou umístěny odvětrávací otvory a výfuky dieselagregátu zakryté masivními mřížkami svařenými z kolejnic. Tloušťka těchto stěn je v horním patře metr, ve spodním patře 1,5 m. Za objektem se nachází zbylá část zásypu čelní stěny. Ten byl tvořen 4 m tlustou kamennou rovnaninou přímo u zdi a pak navezenou hlínou vysvahovanou zvolna do předpolí. Kamenná vrstva měla sloužit jako přídavná ochrana 2,25 metrů silné čelní stěny při zásahu dělostřeleckými granáty. V těchto místech je také umístěna revizní šachta kanalizace.

V okolí srubu je možno spatřit část rekonstruovaného systému protitankových a protipěchotních překážek.

ms, podle internetových stránek o srubu Březinka, 20. června 2006