Na ropné plošině

Muzeum ve Stavangeru
foto Norsk Oljemuseum

Je to docela jednoduché: přijedete na čerpací stanici, vezmete tankovací pistoli a čepujete. Chce to jen nesplést si naftu s benzínem. Pohonné hmoty ale ze země nevyvěrají samy o sobě. Je třeba je dobývat a někdy velmi tvrdě.

Na heliportu je právě připraven vrtulník linky Norsk Helikoptér AS33 2L2. Posádka podává základní bezpečnostní instrukce a stroj se pomalu vznáší směrem k severu.

Netrvá dlouho a přistáváme na ropné plošině, monstrózní stavbě, navzdory všem klimatickým podmínkám a vodním živlům. Tady je svět skutečně malý. Dělníci, technici i inženýři musí žít pospolu, i když jim hrozí známá ponorková nemoc. Každý tu má pro jistotu vlastní komůrku s telefonem, kterým se může spojit třeba s manželkou.

Neradno ovšem děsit civilistu tím, čemu nerozumí, tedy tím, co je na plošině normální a co jen vypadá z pohledu laika jako nenormální. Podvodní vrtulník určitě nepatří k dopravním prostředkům, které bych dobrovolně vyhledával. Usedá do něj ostatně hlavní inženýr a putuje desítky metrů pod hladinu moře, aby prověřil bezpečnost a pevnost potrubí. Stačil by jediný špatný pohyb a skořápka batyskafu se pod obrovským tlakem rozloupne jako ořech. Signální věž navíc hlásí třeba právě teď závadu na konstrukci.

Jeden z mužů plošinné posádky rutinně nasazuje skafandr a vysouvá se po laně nad běsnící mořské spousty. Běžný život plošiny tím není nijak narušen a dispečer předává hlášení řídicímu centru. Není jím pověstný Houston, ale to nic nemění na nasazení olejářů. V dosavadní historii bylo přitom tragédií podobných raketoplánům výrazně méně, daň na životech si vybraly přibližně ale stejnou. Mám z toho stísněný pocit a nabídku svézt se záchrannou síti kamsi do nížinné hlubiny raději odmítám.

Vrtulník, který mě dopravil na plošinu v Barentsově moři, se totiž navíc chystá znovu odletět na pevnou zem. Všechna bezpečnostní opatření si pamatuji, není je tedy třeba opakovat. Byl to opravdu sugestivní výlet! Po chvilce přistáváme, a přitom jsme nikde nebyli. Všechnu tuto iluzi vám vykouzlí Muzeum ropy v norském Stavangeru, který ač stovky kilometrů vzdálený od ropných vrtů, je považován za hlavní město norského olejářství. „Chceme do budoucna vytvořit takový počítačový program, který by skutečně věrně simuloval cestu na plošinu,“ říká ředitel jedinečného ropného muzea. Vzniklo roku 1999 a hned na úvod přilákalo 100 tisíc návštěvníků ročně, v dalších letech tak kolem 60 tisíc.

Samotná exkurze na ropnou plošinu, kterou jsem předstíral úvodem, je stále více utopií. Uvažovalo se sice o ní, ale teroristické útoky na USA a zostřující se boj mezinárodních teroristů činí podobnou zábavu, byť turisticky atraktivní, záležitostí velice nebezpečnou!

David Šťáhlavský, www.rozhlas.cz, 16. března 2006