Estonia pašovala vojenský materiál

malířova představa ztroskotání

artefakty objevené při podmořském zkoumání

artefakty objevené při podmořském zkoumání
foto archiv

Deset let po katastrofě lodi Estonia, která se potopila během své cesty z Estonska do Švédska, promluvil celní úředník Lennart Henriksson. Tento muž, dnes už penzista, dostal v roce 1994 od svého nadřízeného Stiga Sandelina příkaz, aby zamhouřil oči nad auty, která Estonia vozila z Pobaltí do Švédska.

Loď Estonia se potopila za velké bouře v Baltském moři. Ke katastrofě došlo při plavbě z Tallinnu do Stockholmu v noci z 28. na 29. září 1994. Celkem bylo na palubě 989 cestujících, zachránilo se jen 137 lidí.

Podle nejnovějších informací převážela Estonia elektronické přístroje z výzbroje ruské armády odsunuté z Pobaltí. K pašování došlo minimálně dvakrát za sebou těsně před ztroskotáním. Švédské úřady přitom podobné teorie deset let popíraly jako nepodložené spekulace. Švédská vyšetřovací komise tvrdila, že důvodem katastrofy byla špatná údržba, která způsobila, že se na rozbouřeném moři otevřelo přední hledí, a tak vzniklým otvorem vnikly tuny vody do lodi.

Lennart Henriksson byl zaměstnán u celního úřadu přes 38 let a v roce 1994 zastával funkci šéfa ve stockholmském přístavu. Podle interview, které poskytl švédské veřejnoprávní televizi, SvT 1, mu jeho tehdejší šéf Stig Sandelin nařídil, aby ve dvou případech, 14. a pak 20. září 1994 odbavil dvě švédská vozidla, aniž by je podrobil kontrole.

Panu Henrikssonovi se příčilo, že ho jeho šéf nutil, aby se dopouštěl jednání, které bylo v rozporu s jeho úkolem celníka. Proto tajně nahrál telefonní rozhovor, který spolu měli. Vyplývá z něj, že Stig Sandelin mu zmíněný rozkaz dává na základě domluvy s generálním ředitelem celního úřadu, a že je též ve spojení s vrchním velitelem švédských ozbrojených sil.

Lennart Henriksson v televizním interview vypravoval, že 14. září odbavil bílé Volvo 765, jehož řidič se jmenoval Frank Larsson. Vůz byl naložen krabicemi, které obsahovaly vojenský materiál. Byly to elektronické přístroje typické vojenské barvy. 20. září pak odbavil modré dodávkové auto se stejným nákladem, ale v ještě větším počtu. Tehdy už měl v ruce údaje z registru, které říkaly, že bílé Volvo 765 bylo registrováno na Ericsson Radio Acess AB.

V následujícím týdnu, 28. září, došlo k ztroskotání trajektu Estonia. Lennart Henriksson se nemohl zbavit myšlenek na těch 852 cestujících, kteří zahynuly v chladných vodách Baltského moře. Byl i tehdy přepravován vojenský materiál nebo nebyl? Ta otázka mu nedala spát. Proto nakonec poskytl své informace veřejnosti.

Tehdejší ředitel celnice, Inge Lindunger prohlásil, že si nepamatuje, že by se bylo něco podobného dělo. Generální ředitel celnice, Ulf Larsson, reagoval na popsání události slovy, že „něco“ tu bylo, ale na detaily si nevzpomíná. Pamatuje si, že o „nějakém citlivém materiálu“ s vrchním velitelem hovořil, ale nic víc.

Fakt je, že okolo ztroskotání této lodi je stále mnoho nejasného, a že po celou dobu až do dnes kolovaly různé teorie a otázky, na které nebyla dána uspokojující odpověď. Proč byl například videozáznam z oficiálního vyšetřování sestříhán tak, aby neukazoval některé části lodi? Jak to, že došlo k potopení lodi za pouhých 12 minut? Proč Švédsko nejdříve vyhlásilo, že trajekt bude i s těly obětí vyloven z moře, ale pak začalo prosazovat zalití vraku betonovým krunýřem na podmořském dně.

Je dále známo, že skupina potápěčů s úkolem odhalit skutečnosti kolem lodi Estonia, nalezla ve vraku, ležícím na mořském dně, otvory, které podle britských expertů nemohly být způsobeny jinak, než explozí. Na fotografiích pořízených touto skupinou potápěčů, jsou vidět otvory desítky centimetrů velké a s okraji vyhnutými ven. Mechanické způsobení zevnitř je vyloučeno.

Zajímavým objevem potápěčů byl dále čerstvě nasypaný písek, nedokonale překrývající jeden z otvorů, nalézajících se pod čarou ponoru. Mnozí se pak ptali proč chtěla švédská vláda zasypat vrak lodi pískem a štěrkem?

Na základě získaných údajů účastníci expedice oponovali oficiální hypotéze švédské vlády. Podle jejich názoru nebyla největší námořní katastrofa za posledních padesát let způsobena zanedbanou údržbou, ale třemi explozemi poškozujícími trup a jednou v oblasti čerpadel.

Je tu ještě jiná velmi podivná záležitost. Čtyři členové posádky byli spatřeni jak opouští záchranný člun a nastupují na záchrannou loď. Byli to druhý kapitán, který řídil loď za jejího ztroskotání, hlavní technik a dvě barové tanečnice. Oba muži ale zmizeli beze stop. Tanečnice byly na seznamech zachráněných, ale jejich matka se už nedočkala příletu obou sester domů. Jiný technik, který tuto noc pracoval na lodi, a jehož výpověď se rozcházela s oficiální verzí, byl prohlášen za nesvéprávného a zavřen do psychiatrické léčebny, čímž bylo jeho svědectví zpochybněno.

Zatím ovšem neexistují žádné přímé důkazy, že by vojenská technika byla na palubě trajektu při ztroskotání. Zaznívají však stále silnější hlasy požadující obnovení vyšetřování tragédie. Zdá se to být nevyhnutelné.

Vzhledem k vzniklé situaci pověřila švédská vláda prezidenta nejvyššího soudu, Johana Hirschfeldta, aby vyšetřil informace, které bývalý celník Lennart Henriksson poskytl médiím.

Na základě šetření se ukázalo, že v obou uvedených případech, 14. a 20. září 1994, skutečně byl na trajektu Estonia přepravován vojenský materiál. Johan Hirschfeldt ve své oficiální zprávě také potvrdil, že materiál sestával z elektronických přístrojů, došel však k závěru, že nebyl explozivní. O co se přesně jedná je přísně tajné a Johan Hirschfeldt postoupil tuto informaci pouze ministryni obrany Leni Björklundové.

Pokud se týká noci z 28. na 29. září 1994, kdy Estonia ztroskotala, došel Johan Hirschfeldt k závěru, že na palubě nebyl žádný vojenský materiál, který patřil Švédsku. Zároveň potvrdil, že informace celního úředníka Lennarta Henrikssona jsou pravdivé, a že skutečně existovala domluva mezi velitelem obraných sil Owe Wictorinem a generálním ředitelem celnice Ulfem Larssonem o přepravě vojenského materiálu. Odmítl však odpovědět na otázku, zda-li na palubě lodi v noci katastrofy byl vojenský materiál patřící jiné cizí mocnosti.

Celá řada otázek týkajících se ztroskotání trajektu zůstává tedy nadále nezodpovězená a mnoho občanů má pocit, že deset let po katastrofě, by objasněné okolnosti neměly být uloženy pod razítkem tajné.

Jana Witthed, Švédsko 11. 2. 2005