Dellenbanan a její přátelé

Je 28. června 2004, jedna hodina odpoledne, veškerá má zavazadla jsou již odbavena a já nervózně vyčkávám, až se letištním rozhlasem ozve pokyn pro cestující do Stockholmu, aby laskavě nastoupili do letadla. Hlavou mi probíhají nejrůznější myšlenky a já si snad už po sté detailně opakuji veškeré pokyny pana Jaroslava Kantůrka, nynějšího ředitele Českého centra ve Stockholmu, které se týkají orientace na tamějším letišti. Především se neustále ujišťuji o umístění nástupiště dálkových vlaků (fjärrtåg).

Po dvouhodinovém letu jsem si téměř jistá, že kýžené místo najdu, a když se mi to skutečně povede, žasnu nejen nad čistými dřevěnými lavičkami, ale i nad uklizenou podlahou a elektronickým displejem znázorňujícím příjezd nejbližšího vlaku a rozmístění jeho vagónů podél celého nástupiště. Ohromena usedám do vozu 2. třídy, který by se mohl svým vybavením měřit s prvotřídními českými soupravami, a vydávám se dále na sever do malebného přístavního města Hudiksvall.

Jestliže mi až dosud stačila k dorozumění angličtina, Glada Hudik (Hrdý Hudik), jak jej jeho obyvatelé nazývají, tomu učinil konec. Řidič autobusu ovládal pouze svou mateřskou řeč a tak i já, vděčící za dvouletou výuku Heleně Neborové, jsem byla odkázána na vlastní znalost švédštiny. Ač panovala z počátku jazyková nejistota na obou stranách, vše nakonec dobře dopadlo a mně se, na radu řidičovu, podařilo vystoupit v městečku Delsbo, v mé cílové stanici. Následující tři týdny patřily k těm nejlepším zážitkům mého života, vytvořily si už navždy pomyslný punc jedinečnosti a neopakovatelné výjimečnosti.

Oblast Hälsigland, konkrétně Hudiksvalls komun, kde Delsbo leží, je známá svými jezery, nížinami a lesy. V 19. století se odtud dopravovalo vytěžené dřevo prostřednictvím železnice Dellenbanan do Hudiksvallu, tedy k moři, do přístavu. První část trasy byla zprovozněna v roce 1860 a o dvacet let později sloužila frekventovaná železniční trať nejen k nákladním transportům, ale i k přepravě osob. Švédské státní dráhy však byly v roce 1985 nuceny zastavit osobní dopravu kvůli minimálnímu vytížení a bylo pak už jen otázkou času, kdy stejný osud potká i nákladní provoz. V dnešní době už bohužel dráha slouží pouze turistickým účelům a to pouze z části. Je ovšem potřeba využívaný úsek udržovat, kontrolovat a zajišťovat požadavky výletníků, kteří si rádi vyjedou na zapůjčených drezínách po starých kolejích uprostřed malebné, typicky jihošvédské krajiny.

Nezisková organizace Dellenbananvännern (neboli Přátelé dráhy Dellen), která nese svůj název podle oblasti, jíž vévodí kráterová jezera Dellensjöarna, vznikla v roce 1985 nejen za správním účelem. Jejich hlavním cílem je opět zahájit provoz, ovšem s daleko nižšími náklady tak, aby železnice nebyla ekonomicky ztrátová. A právě součástí dobrovolnického projektu, organizovaného Dellenbananvännern pro lidi z celého světa, jsem se stala i já.

Znamenalo to po dobu tří týdnů vykonávat o všedních dnech práci nutnou ke zrenovování úseku asi dvaceti kilometrů. Tohoto úkolu se úspěšně a s elánem zhostilo dohromady devět mladých zástupců nejrůznějších koutů světa. Uprostřed zapadlého severského venkova spolu kilometrovníky podél trati natírala Finka s Češkou, brány a výstražné cedule budoval Slovák s Lotyšem, vegetaci mezi kolejemi odstraňovali Japonec žijící v Kanadě s Polkou a Holanďankou a truhlářské úpravy železniční stanice jsme se účastnili všichni společně v čele s vedoucím skupiny Švédem Andreasem.

Odměnou nám bylo to nejsrdečnější zacházení ze strany Dellenbananvännern, jejichž hlavní člen Carl se svou dcerou Annou-Karin se snažili každou volnou chvílí zpestřit náš program a ukázat co nejvíce zajímavostí jak kulturních, tak přírodních.

Tak se nám podařilo navštívit 2 folklórní festivaly v místních skanzenech u příležitosti oslav švédského Midsommar, obdivovat švédskou faunu během prohlídky ZOO, pozorovat letní mlhy nad jezery Dellensjöarna z vyhlídky Avholmsberget. Brázdit na kánoích vody tamější řeky, koupat se v jezerech a při tom se nechat kolébat záplavou půlnočního slunce a nebyli jsme ochuzeni ani o pozvání na typicky švédskou večeři, skvěle dokreslující atmosféru červeného domečku s bíle natřenými okny.

Ještě teď, když si na ony chvíle vzpomenu, cítím na jazyku chuť ostkaka (sýrového koláče, jenž sám o sobě vypadá jako tvarohový sýr) čerstvě zalitého horkým jahodovým sirupem, který jsem ochutnala jako specialitu během jednoho festivalu a pamatuji si ten pocit, když nám při cestě do zoologické zahrady v Jarvsö vypověděl službu motor. Bylo letní dopoledne, slunce příjemně hřálo a my jsme vykročili po silnici pěšky. Zastavilo hned první auto, na které jsme mávli, a za těch deset minut jízdy nám příjemná paní řidička stačila povyprávět o svém bratranci, který hraje v Holandsku fotbal, a velice ji zaujalo, že pracujeme na železnici zadarmo.

Podobně jsme nejspíše zapůsobili na redaktory švédské veřejnoprávní televize TV 2, neboť neváhali navštívit Delsbo, aby natočili několikaminutový televizní příspěvek a zařadili ho hned následujícího dne do hlavního televizního zpravodajství.

Gabriela Romanová, 7. října 2004