Nemysli si, že jsi jantelagen

O Švédech jsem vždycky slýchával, že jsou chladní, uzavření a nepřístupní. Jak jsem se mohl během půlročního sokratovského studia chirurgie na Karolinska Institutet ve Stockholmu přesvědčit, není to tak úplně pravda.

Očekával jsem moderně vybavenou kliniku, fungující systém a slušné ubytování. Vše se splnilo. Univerzitní nemocnice vysokého standardu překvapila i americké studenty, koordinací výuky byli nadšeni i puntičkářští Němci a na jednolůžkové plně zařízené pokoje na kolejích jsme užasle zírali všichni. Studiem nás provázeli lékaři, pro které není výuka mediků trestem, ale ctí. Podle toho se k nám také chovali. Všechny lékaře jsme bez výjimky oslovovali křestním jménem. Ten, kdo se ve Švédsku nechá oslovovat „profesore“, „docente“ nebo třeba jen „pane doktore“, je považován za nehorázného náfuku. Všichni uznávají myšlenku „jantelagen“, tedy nikdo si o sobě nemá právo myslet, zeje víc než ti druzí, a jakákoliv samochvála je zcela nepřípustná. A to i v kamarádské konverzaci. Vida, konverzace. Zejména ta společenská je kapitola sama pro sebe. Švéd se s vámi dokáže dlouhé hodiny zaníceně, ale přitom mile bavit o počasí, o vysokých cenách alkoholu a cigaret, o sociálním systému, o královské rodině. Posledně zmíněné téma dělí švédské muže na dvě skupiny podle toho, kterou z princezen preferují. Jestli korunní Viktorii, nebo mladší a hezčí Madeleine.

Nestane se, aby si lidé začali navzájem vylévat duši a povídat o osobním, tedy nevydařeném, životě. To pouze s opravdu dobrými kamarády. Své trable nechávají pro sebe a nejsou zvědaví ani na ty vaše.

Jan Petrášek, student medicínyLN, 16. 5. 2003