Zvoní švédskému modelu hrana?

V poslední době v Evropě znovu získávají silnější pozici pravicové strany. Ve Francii byl prezidentem znovu zvolen Jacques Chirac a pravice triumfovala i v parlamentních volbách. Středo-pravé politické strany vytlačily z vlády sociální demokraty v Nizozemí. Dokonce i voliči ve skandinávských zemích, tradiční baště sociálních demokratů, Norsku a Dánsku se odklonili od levicových vlád. Nyní čekají volby Švédsko, a tak se objevují otazníky nad budoucností ekonomického modelu vysokých daní a sociálních dávek.

Švédsko zažívá obavy, parlamentní volby zde budou 15. září a voliči by mohli rozhodnout o změně politického profilu. Výzkumy naznačují, že SDP (Social Democracy Party), která s přehledem vládla zemi posledních 9 let, bude potřebovat k získání většiny v parlamentu podporu nejméně jedné další strany.

Takové vítězství SDP by znamenalo částečné zmírnění „pravicového“ trendu v Evropě. Zároveň by bylo výraznou podporou pro švédský ekonomický model. Ten je sice znakem vysoké životní úrovně blahobytu, ale místní tržní ekonomika se pohybuje blíže pojetí tradičního socialismu, než ryze tržního hospodářství jako např. v USA.

Dominantní pozice SDP je mimořádná. „Sociální demokraté byli dobří pragmatici, vybudovali silnou organizaci a do čela se jim podařilo zvolit úspěšné vedoucí typy,“ říká politolog Olof Ruin z univerzity Stockholm. Dokázali vydělat na rozdělení hlasů pravo-středových opozičních stran, které během krátkých období u moci nedokázaly dostatečně oslovit voliče. Přestože vláda dovedla zemi k vysoké životní úrovni, je nadmíru jasné, že tempo švédské ekonomiky neroste rychleji než ostatní evropští sociální bratři.

Švédský model odstartoval v roce 1930 dohodou mezi odbory a zaměstnanci, která nastolila industriální harmonii vedoucí k úspěšné mezinárodní pozici. V sedmdesátých letech došlo postupně k nastoupení cesty kombinující vysokou úroveň blahobytu a tržní ekonomiky. Princip spočíval ve vysoké úrovni zdanění, tyto prostředky byly poté použity na široké spektrum sociálních dávek.

Ve svém programovém prohlášení SDP slibuje zvýšení blahobytu, především pro učitele a zdravotní personál, a vyšší přídavky na děti. Zároveň ale vylučuje jakékoli nové daňové úlevy a snižování daní. Oproti tomu hlavní opoziční strana – konzervativní Umírnění (Moderates) – slibuje rozsáhlé daňové škrty. Se svými 21 procenty však zatím mohou těžko konkurovat 37 procentům sociálních demokratů, jak uvádějí průzkumy. Zdá se, že neexistuje cesta, jak přesvědčit Švédy, že snížení daní by mohla vyrovnat vyšší efektivnost práce. „Lidé věří, že škrty na daních pomohou jen bohatým a pro ostatní tak zbude méně peněz na stávající úroveň blahobytu,“ říká Christer Eriksson, pracující jako dělník na stavbě.

Více jak polovina obyvatel Švédska je přímo závislá na pomoci státu. Díky vysokým úrokům je těžké pohnout celým systémem, a to je zřejmě jedna z příčin, proč je Švédsko demokracií jedné strany. Dávky nejsou pouze pomocí, ale stávají se spíše potřebou. To se týká i bohatých, kteří dostávají přídavky na děti nebo např. na sportovní aktivity.

Na druhou stranu se ve Švédsku podařilo vytvořit rovnostářskou společnost, jejímž znakem je naprostá absence slumů nebo žebrajících na veřejnosti. V žebříčku OSN, který měří životní úroveň obyvatel, je Švédsko na druhém místě, hned za sousedním boháčem Norskem. Pokud však vezmeme jako srovnávací měřítko HDP na hlavu, vede si severská země velmi špatně. V roce 1970 byla ještě 4. na světě a od té doby klesla na 17. pozici. Navíc švédský HDP rostl za posledních 30 let v průměru o 2,1 %ročně, oproti 2,6 procentům EU či 3,1 procentům USA. Švédská koruna navíc nevykazuje žádnou výraznější depreciaci, což sice prospívá exportu, ale u švédských turistů cestujících do zahraničí vyvolává pocit chudosti.

Kritici prohlašují, že model zkostnatěl. Přerozdělování nahrazuje růst, drobné podnikání čelí diskriminaci, podnikání se dusí a pracovní smlouvy jsou rigidní. Pracovníci mají kvůli vysokým daním malou motivaci k práci přesčas a přísně zákony a omezení brzdí rozvoj velkých firem. Navíc systém začíná být již vytěžený. V posledních dvou letech došlo k výraznému nárůstu odchodu zaměstnanců do invalidního důchodu. Vzkvétá šedá ekonomika, jejíž produkce se pohybuje ve stovkách miliard švédských korun.

Nabízí se tedy otázka – potřebuje model změnu? V zásadě se změnil v průběhu posledních deseti let. Existuje rozpočtový strop, inflační cíle a centrální banka získala nezávislost. Došlo k částečné deregulaci, daňovým škrtům i privatizaci některých podniků. Výsledkem bylo i nabytí důvěry švédských finančních trhů. Jednoznačným důsledkem celkové rehabilitace byl postupný pokles dlouhodobých úrokových sazeb od roku 1990.

Přesto je systém pod tlakem z dalších možných změn. První překážkou je trvalé zhoršování úrovně služeb. Lékem by mělo být privatizování, zejména v oblasti školství a zdravotnictví. Druhým problémem je rostoucí globalizace, díky které se Švédsko stává odříznuté od ostatních zemí. Globalizace přináší větší diferenci platů, která je ve Švédsku díky vysokému zdanění obtížná. Proto některé firmy přesunují svá sídla do jiných zemí, protože vrcholoví manažeři zde platí nižší daně. Jiné zase byly koupeny zahraničními investory (např. Ford koupil Volvo, Saab se stal divizí GM, atd.). A poslední nebezpečí je demografického rázu. Díky stárnutí populace ubývá aktivních pracovníků, kteří by z daní zaplatili veškeré dávky, což by časem mohlo vést ke kolapsu švédského modelu.

Změnu chtějí především obchodníci. „Nelze udržovat vysoký daňový trend, když země jako Německo nebo Francie směřují k jejich snížení,“ říká Gyran Tunkhammar, generální ředitel Konfederace švédských podnikatelů. Tato organizace prosazuje ozdravení daňového systému, otevření veřejných služeb konkurenci a rychlé kroky k zavedení eura. Datum referenda k euru zatím nebylo stanoveno, ale podle analytiků by mělo proběhnout nejpozději na podzim 2003. K programu SDP Tunkhammar poznamenal, že je „příliš povrchní a vágní a velmi slabý“, aby vedl Švédsko k budoucí prosperitě. „Potřebujeme růst,“ dodává otevřeně. Stejně jako další obchodníci doufá ve skrytou podporu reforem – jednou z nich je váhání prezidenta Perssona naznačit vývoj před volbami z obavy ztráty svých voličů. Pokud nedojde ke změně, existuje nebezpečí, že Švédský ekonomický propadu z průběhu posledních 30 let bude nadále pokračovat.

Christopher Brown-Humes, Financial Times, iHned, 2.9.2002