Finsko, trochu místopisu

Myslím, že je čas, aby trochu přesněji lokalizoval, kde se ve Finsku nacházím, poněvadž i Ondřej Neff zařadil Joensuu na předměstí Helsinek. Chyba lávky, do Helsinek to máme 500 km pořád na západ. Takže mají-li Helsinky o 1 hodinu náskok před Prahou, pak my zde máme další půl hodinu fora. No, teď v létě se to sice nepozná, páč je tady světlo furt, ale v zimě to poznat je, když se smráká už v půl třetí místo až ve tři.

Joensuu znamená finsky Ústí, ale i když leží v ústí řeky Pielisjoki, ve jméně tento údaj chybí. Řeka ústí do, na finské poměry, spíš malého jezera o délce asi 36 km (to je děs tyhle čísla na český klávesnici – finská klávesnice, která není háčkovaná, má číslice dole, člověk si na to rychle zvykne a porád šiftovat či odskakovat na numerickou část klávesnice, jsem už dávno odvykl. Tak tedy Joensuu leží na břehu menšího jezero s nádhernými písčitými plážemi. To je smetana na mém šálku čaje, něco, co si dopřávám po celý svůj pobyt tady, totiž, že se po těch plážích toulám a zadumaně hledím do dálky. Dumat se tady dá snadno, protože Finsko je řídce obydlená země a Finové respektují potřebu jedince být občas sám.

Největší faux pas je přátelsky halekat na takovou osamocenou postavu: "To je zase dnes pěkná zima, že jo?" Já jsem svou první zkušenost se skandinávským respektem k potřebě si o samotě pomlčet, udělal v hotelové sauně v Helsinkách. Bylo už 10 hodin večer, kdy jsem tam vlezl a sauna byla už prázdná. I uvelebil jsem se na pryčně a potichu si pro sebe kapal loužičku potu pod sebou. Najednou se otevřely dveře a vpochodoval fousatý a chlupatý viking a němě mě kývl na pozdrav. Odpověděl jsem rovněž kývnutím a už jsem měl na jazyku konverzační otázku: "To je vedro, co," když mě napadl malý test.

Nezahájím konverzaci a počkám, jak dlouho vydrží mlčet protivník. Vydržel to bez problému celou hodinu, co jsem tam byli spolu. Odcházel trochu dřív a zase mi první kývnul na odchodnou.

Finská jezera jsou ideální na takovéhle mlčení a poustevničení, jsou rozlehlé, mají členitá pobřeží a jsou nádherná. Večery, kdy se slunce odráží v hladině spolu s korunami borovic, jsou skoro tak báječné jako večery s televizí Nova.

Joensuu, jako všechny města Severní Karélie, jsou v lese. Tato provincie nebo kraj nebo jak se teď české územní celky budou nazývat má nejvyšší lesnatost ve Finsku a to je co říct. V podstatě je tu jen les a voda, silnice či domy zabírají zanedbatelný zlomek povrchu kraje. Pro Čecha je obtížné poznat, kde vlastně město začíná a kde končí. Pořád jedete lesem, občas v něm zahlídnete domek, pak jsou domy trochu častější, ale pořád v lese, pak přijde kostel a hlavní náměstí (pořád s borovicemi(, pak přibude borovic a ubude domů, ale pořád nějaké domy mezi kmeny jsou a jeden neví, už je konec města a jsou to samoty nebo je to ještě město?, a podle mapy vidíte, že jste právě projel městem.

Pokud je to větší město jako Joensuu, tak se tam samozřejmě pár normálních městských ulic s parky najít dá. Finské trávníky jsou dalším zážitkem. který ve mně silně evokuje mé zážitky z italského filmu Zvětšenina. Zejména nízké večerní slunce kouzlí z trávy a stromů neuvěřitelně krásný odstín zelené – škoda, že si sem nikdy impresionisti nezajeli. Péče města o trávníky je ovšem přehnaná. Nejenže se trávníky sečou poprvé hned jak sejde sníh, když jsou ještě žluté, ale jakmile se zazelenají tak se sečou furt, sotva povyrostou o několik milimetrů. A když není co sekat, tak se vezmou vysavače a luxuje se aspoň spadané listí a větvičky. Joensuu má vybudovanou důmyslnou soustavu stezek pro pěší a pro cyklisty – která je oddělená od automobilů, a která prochází městem všemi směry.

Zpočátku mně to bylo líto, protože jsem se nemohl nabažit toho báječného pocitu lidské důstojnosti, kterou zažívá chodec či cyklista mající na přechodech absolutní přednost před auty. V obytných částech města jsou přechody pro chodce tzv. ležící policajti, to jsou ty vzduté zebry přes který nemůžete jet rychleji než třicítkou. Je to dost zbytečné opatření, páč finští řidiči jsou velice disciplinovaní a úzkostlivě dodržují předpisy. To vyplývá ani ne tak z jejich národní povahy, jako spíš z přísnosti finské policie, kterou skoro není na ulici vidět a které přesto nebo právě proto velice tvrdě pokutuje každý zjištěný přestupek. Dopouští se takových zvěrstev (ta policie), jako že jezdí v civilním tedy nápisem policie neoznačeném autě se zabudovaným radarem a když vám naměří ve městě jen trochu nad padesát, najednou spustí sirénu a majáčky a řidiči začne velmi nepříjemná půlhodinka. Zdejší specialitou je to, že výše pokuty závisí na vašem finančním příjmu, aby to řidič s velkým příjmem pocítil stejně bolestně jako nezaměstnaný. Jak si ověřují, že jste kápli božskou ve výši vašich příjmů, je mi dodnes záhadou.

Ivo KUPKA, Joensuu, Finsko, převzato z Neviditelného psa, 11. července 1996