Sněžné skútry na Severu i u nás

Malá úvaha

Za svých letních toulek severskými státy jsem si vždy dobře všímal všech možných map, které byly k dispozici. Pravda, tak dobře turisticky označkovanou a omapovanou zemi, jako je ta naše, člověk jinde nenajde, ale zase se dá narazit na místní speciality. Třeba vyznačené cesty pro motorové sáně a sněžné skútry.

Když na severu napadne sníh, tak to je mnohdy konec s jakoukoliv silniční dopravou. V severním Norsku nemají problémy s neprotaženými silnicemi. Prostě umístí značku "Sjízdné od června do září", až napadne sníh sklopí závoru a je po starostech. Když se potřebujete někam dostat, máte několik možností – vrtulník, lyže jako za krále Vasy nebo sněžný skútr. Leckde se dá jet ještě na bruslích, Laponci a lovci chodili také na sněžnicích – ale to je opravdu asi všechno.

Lyže jsou dobré, ale za den urazíte tak sto kilometrů (jste-li zvyklí) – to se dá na sněžném skútru ujet za hodinu. Že to je opravdu rozšířený a oblíbený dopravní prostředek svědčí i fakt, že na mapkách finských národních parků většinou nezapomněli nějakou tu cestu pro ně vyhradit.

Na Islandu si můžete sněžný skútr pronajmou i v létě. Zasněžených plání je tam dostatek. Nevyhnete se ovšem ani velkým zklamáním. Když jsme lezli na Sneffelsnesjökull (známou to sopku z Vernovy knihy Cesta do středu země), stanuli jsme po dvou hodinách úporného stoupání po zasněženém ledovci na vrcholu. Byli jsme zpocení, promáčení od sněhu a překvapení, že nikde není žádný kráter, do kterého by se mohli spustit Vernovi hrdinové či dr.Kameník a dr.Bjelke ze Součkovy Cesty slepých ptáků. Ale měli jsme za sebou slušný sportovní výkon a před sebou slušné výhledy na moře. Sneffelsnesjökull je totiž na poloostrově a z jeho vrcholu vidíte moře napravo i nalevo. Pak nám za zády zavrčely motory a na nájemných skútrech přijeli Němci. Tak jsme šli raději zase dolů. Tentokrát pohodlnější cestou vyježděnou skútry. No pohodlnější… dolů je to vždy pohodlnější.

V Kanadě je celý sever také protkán stezkami pro sněžné skútry. Můžete si koupit podrobnou mapu, budete vědět, kde jsou benzínová čerpadla a kde se dá nocovat. Je to trochu jiný způsob "běžkaření" než u nás – inu větší země, větší vzdálenosti, rychlejší doprava. V hornickém městě Kiruna na severu Švédska je 25000 obyvatel a 8000 registrovaných skútrů. Jezdí se tu na nich maximálně 70 km rychlostí a ve volné přírodě je v této lokalitě na 2000 km volně přístupných tras. Místní radní Lars Törnman je jedním ze zastánců motorizované dopravy. "Propaguji sněžný skútr jako unikátní prostředek k výletům do přírody. Dovoluje nám poznat mnohem více, než bylo doposud možné na běžkách." Má pravdu, na běžkách se dá příjemně pohybovat po Krkonoších, ty jsou malé a na zajímavosti narazíte na každém kroku. Ovšem evropský Sever se nedá snadno poznávat pěšky a na lyžích. Zvláště pak při specifickém přístupu dnešních Seveřanů: "S lyžemi jsme urazili patnáct kilometrů a bylo třeba myslet na návrat. Skútr nás za hodinu dopraví do vzdálenosti přes sto kilometrů. Při dostatečné sněhové pokrývce nevzniká ani riziko poškození přírody," dodává Lars Törnman.

A u nás – skútry má v horách Horská služba, policie, chataři, kteří by se na své zapadlé usedlosti jinak těžko dostali. Ovšem stále vzrůstá počet těch, kteří by rádi rejdili silnými stroji v ceně kolem 350 000 Kč i po našich horách. Nemají to jednoduché. Podle pravidel silničního provozu je sněžný skútr vlastně totéž jako motocykl. Musíte mít řidičský průkaz A, skútr musí být přihlášen na dopravním inspektorátu a jezdit smíte jen tam, kde se to smí na motorce. Takže skoro nikde, kde je sníh. Ledaže byste měli výjimku. Prostě nejsme ve Skandinávii, ale v malé české zemi.

Michael Stanovský, 21. února 1999