Historický vývoj finštiny

Mikael Agricola (1510–1557)
byl finský básník, tvůrce spisovné finštiny „otec finské
 literatury“. V latinských spisech se označuje jako Michael
 Olai Agricola. Studoval ve Viipuri, Turku a Wittenbergu
 (žák Luthera a Melanchtona). Od roku 1554 byl biskupem
 v Turku. Když se vracel z Moskvy z mírových jednání mezi
 Švédskem a Ruskem, předčasně zemřel. Původní jsou
 předmluvy k přeloženým dílům, často veršované.
V jednom díle se zmiňuje o finských bozích, kteří se
 později objevili v eposu Kalevala z 19. století.
zdroj Wikimedia Commons

Johan Vilhelm Snellman (1806–1881)
ve Finsku známý spíš jen jako J. V. Snellman, byl finský
 filozof, novinář a státník, který se v 19. století
 nezanedbatelně podílel na rozvoji finského národního
 sebevědomí a na uznání finštiny jako úředního jazyka na
 finském území. zdroj Wikimedia Commons

Tento článek upozorňuje na pozoruhodnou práci Anny Geryšerové, studentky 2. ročníku Gymnázia v Brně–Řečkovicích. Vytvořila jí v rámci středoškolské odborné činnosti ve školním roce 2010/2011. Práce se zabývá historií vývoje finštiny od doby jejího vzniku až po dnešní dny.

Děkujeme autorce za možnost uveřejnit její práci na stránkách Severských listů. Práce je většího rozsahu (60 stránek včetně obrazové přílohy), je možno jí stáhnout ve formátu PDF.

O finštině se toho u nás ví málo, přitom zájem o tento ugrofinský jazyk stoupá. Většina informací o historickém vývoji finštiny je napsána ve finštině, anglicky psané knihy jsou často překlady děl finských autorů. V ostatních jazycích není této problematice věnována dostatečná pozornost. Některé finské originály byly také přeloženy do češtiny a byly vydány knihy od českých autorů, které alespoň částečně pojednávají o finštině a její historii. Do dnešní doby ovšem nebyl publikován žádný titul, který by se zabýval kompletní historií finštiny od jejího vzniku až po současnost. Proto bylo mým cílem shrnout do uceleného celku historii vývoje finštiny od jejího vzniku až po současnost. Jako druhý cíl jsem si vytyčila srovnání finského a českého národního obrození.

Jazyky na území Finska

V celém Finsku jsou dva úřední jazyky: finština a švédština, kterou se mluví zejména na jihu a jihozápadě země a používá ji asi 6 % obyvatel. Postavení švédštiny má svůj historický původ z doby, kdy bylo Finsko součástí Švédského království, tedy z doby od počátku 13. století do roku 1809. Dalším původním jazykem je sámština neboli laponština, kterou hovoří Sámové v Laponsku, které se nachází na severu země. Početnou skupinou je také romská menšina, která je početnější než menšina sámská. Pokusy učinit ji dalším úředním jazykem se však nenaplnily. Po roce 1995, kdy Finsko vstoupilo do Evropské unie, postupně přibývají další menšiny. Finština je spolu se švédštinou, sámštinou, romštinou a znakovou řečí definována jako jeden z „jazyků Finska“.

Gramatika

Finština je jazyk aglutinační, což znamená, že přípony, v optimálním případě s jedním významem (např. času, osoby, čísla, způsobu, pádu<), se „nalepují“ na kmeny, čímž vznikají dlouhé tvary. Jména mají 14 pádů (někdy se uvádí 15). Každé finské slovo má nejméně jeden kmen, kterým je kmen samohláskový, některá mají i kmen souhláskový. Ve finštině se často vyskytují dvojhlásky a dlouhé hlásky. Finština stejně jako všechny ostatní uralské jazyky nezná rod, takže používá stejná zájmena – hän (Sg), he (Pl) – pro oba životné rody ve 3. osobě, nepoužívá ani členy. Při slovotvorbě a ohýbání je nutné dodržovat tzv. vokální harmonii, kdy v jednom slově mohou být pouze samohlásky předopatrové, nebo zadopatrové. Finština má čtyři slovesné časy – jeden přítomný a tři minulé, z nichž dva složené. Zvláštností je absence vlastního tvaru pro budoucí čas, který se vyjadřuje tvarem přítomného času obvykle společně s příslovečným určením času, a také absence transitivního slovesa „mít“, jehož význam se vyjadřuje podobně, jako je tomu např. v ruštině: významový podmět (vlastník) je vyjádřen jako příslovečné určení místa, zatímco vlastněný předmět je formálním podmětem věty. Zápor se vyjadřuje pomocí záporného slovesa, které se dává před významové sloveso a skloňuje se ve všech osobách a číslech.

Vznik a vývoj jazyka

Lingvisté předpokládají, že kdysi dávno existovalo etnikum se společným ugrofinským jazykem a dnešní somatické rozdíly vznikly až později. Pravlast tohoto praetnika se obvykle umisťuje do středovýchodního Ruska, mezi střední tok Volhy a pohoří Ural. Na tomto místě se před mnoha tisíci lety rozdělily finské a maďarské kmeny. Předpokládá se, že přibližně ve 3.-2. tisíciletí př. n. l. se ugrofinská jazyková skupina rozdělila na větev finsko-permskou a ugrijskou. Na západní pobřeží Finska v době bronzové silně působily germánské vlivy, což působilo na prafinštinu. Předkové Laponců, kteří obývali vnitrozemí, nebyli vystaveni těmto kulturním kontaktům a v důsledku toho dochází po 1500 př. n. l. k oddělení laponštiny od staré prafinštiny. V prvním tisíciletí před naším letopočtem proběhlo nejspíše rozdělení pozdní prafinštiny na současné baltsko-finské jazyky. Došlo k rozpadu na tři dialektové skupiny – západní, východní a jižní. Okolo 500 př. n. l. (na konci doby bronzové) se finský jazyk osamostatnil od ostatních baltofinských jazyků. Písemných památek ze středověku se na území Finska dochovalo jen velmi málo. První stopy psané finštiny se objevily v 16. století. Důležitou osobností finského písemnictví je biskup Mikael Agricola, který se roku 1548 zasloužil o překlad Nového zákona do finštiny. Ke skutečnému rozvoji literární tradice ve finštině došlo v období reformace. Ovšem v dobách absolutismu se začala prosazovat švédština, to znamená, že počet finsky psaných textů se snížil a jazykem většiny literatury se stala švédština. Na počátku 18. století se objevili první fennofilové, neboli osvícenci zajímající se o finský jazyk a kulturu.

Finské národní obrození

Finské dialekty, zdroj: wapedia.mobi

Velice důležitým obdobím ve vývoji finštiny je národní obrození. Finsko bylo zhruba od počátku 13. století do roku 1809 pod nadvládou Švédska, a proto na něho působil značný švédský vliv. Švédština se vyskytovala ve všech oblastech života, a tak finštinu postupně vytlačovala. Finové si toto uvědomovali a začali bojovat za více práv pro finštinu. Mezníkem ve vývoji finštiny je rok 1863, kdy byla finština zrovnoprávněna se švédštinou. I po oddělení země od Švédska a následném připojení k Rusku zůstala úředním jazykem švédština. Její postavení se však vůči finsky mluvícímu obyvatelstvu změnilo; stala se jazykem menšiny a jazykem administrativy. Uvádí se, že na počátku 19. století mluvilo švédsky přibližně 15 % obyvatel. S výjimkou švédskojazyčného pobřeží se dalo podle jazyka určit, do jaké společenské vrstvy člověk spadá. Vzdělaní lidé ve městech hovořili švédsky a prostý lid na vesnicích finsky. Na území Finska žily tedy dvě národnosti: švédská obývala většinu pobřežních oblastí na jihu a jihozápadě a finská především vnitrozemí.

Sedláci, ze strachu z pronikání ruštiny do Finska, žádali na zemském sněmu v Porvoo o zachování stejných jazykových stanovisek. Bylo jim vyhověno, a tak se ruština používala společně se švédštinou jen v úřadu generálního gubernátora a v úřadu předsedy Výboru pro finské záležitosti v Petrohradu. Prostému finskému obyvatelstvu však dělalo velké problémy používání švédštiny při všech úředních záležitostech. V tomto jazyce byla všechna soudní a úřední jednání, dokumenty, zápisy ze schůzí samosprávných orgánů, školní knihy s výjimkou slabikáře, slovníků a malého množství umělecké literatury. Podobně tomu bylo i u univerzitních dizertačních prací, které se psaly ve švédštině nebo latině. Veškeré školy kromě prvních tříd byly švédskojazyčné, tudíž každý si jako mateřštinu osvojil švédštinu. Z tohoto důvodu mnoho vzdělaných Finů neumělo často správně finsky a psaná finština se rozvíjela pouze k uspokojení potřeb inteligence. Švédština se vyskytovala všude a pomalu, ale jistě vytlačovala finštinu.

Pro představitele národního romantismu byly základy národa položeny na rasovém původu, jedinečném charakteru a jeho jazyce. To v praxi znamenalo, že pokud se chce Finsko zařadit mezi národy, musí se finština stát oficiálním jazykem a kulturní činnost bude probíhat pouze v ní. Prostřednictvím této myšlenky rostl zájem o rozvinutí spisovné finštiny. Začalo se požadovat, aby se vyšší, vzdělaná vrstva naučila finsky, a aby se z finštiny stal vyučovací jazyk ve školách. Díky tomuto úsilí byl založen lektorát finského jazyka na univerzitě. Mezi učiteli a studenty na univerzitách se rodily stále nové nápady a také zde dávali podněty k velkým národním projektům.

Důležitý je fakt, že car bral požadavek zavedení finštiny jako úředního jazyka pozitivně. S obdobným požadavkem přišli i zástupci carské administrativy, ovšem těm šlo o vytlačení sebevědomé švédsko-finské byrokracie, která ve většině případů finsky neuměla.

Závěrem

V práci jsem porovnala průběh českého a finského národního obrození. Obě národní hnutí mají svůj specifický průběh, avšak mají mnoho podobností. V obou zemích vymíral původní jazyk, a tak se cílem stalo povznesení tohoto jazyka na takovou úroveň, aby se z něj stal jazyk národa. Psala se vlastenecká literatura, zakládala se divadla, ve kterých se hrálo jazykem lidu atd. Už v době národního obrození si někteří Finové a Češi všimli paralel mezi oběma zeměmi, jak v jejich historii, tak v průběhu národních hnutí.

Anna Geryšerová, Gymnázium, Brno-Řečkovice
Středoškolská odborná činnost 2010/2011

práce ve fomátu PDF