Píšeme Viking nebo viking

Vikingové jsou dalším ze slov přinášejících nejistotu a tápání při volbě velikosti počátečního písmena. Odlišit Vikinga a vikinga je obdobně nesnadné jako přesně určit Žida a žida nebo Cikána a cikána.

Platná Pravidla českého pravopisu nám nabídnou heslo viking a vedle toho Vikingové (Normani). Pro objasnění rozdílu to příliš nestačí. Je zajímavé, že předchozí Pravidla uvádějí pouze viking (pirát). Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1971) má Viking (ze skand.), „někdejší obyvatel Skandinávie, Norman“, viking „bojovník ze severských germánských kmenů podnikajících nájezdy do cizích zemí“.

Vezmeme-li si na pomoc encyklopedie, aby nám hranici, kdy se z obyvatele Vikinga stává nájezdný dobyvatel viking, podrobněji objasnily, dozvíme se v Encyklopedickém slovníku (Praha 1993), že vikingové jsou „účastníci dobyvačných výprav ze Skandinávie a Dánska do Británie, na Island, do Grónska i Severní Ameriky v 8. až 11. století.“ U hesla s malým „v“ najdeme i odkaz na Normany. Zato „germánští obyvatelé Skandinávie a Dánska v období raně feudálních států a národů v 8. až 11. století“ jsou Vikingové. Normani podle téhož slovníku jsou „vikingové usazující se v 8. až 9. století v povodí Seiny“.

Novější z encyklopedií, Všeobecná encyklopedie (Diderot, Praha 1996–1998), mezi vikingy a Vikingy nerozlišuje. Najdeme zde několik hesel: vikingové „Normani – starogermánští obyvatelé Skandinávie a Dánska účastníci obchodních a dobyvačných výprav (Varjagové)“, dále heslo Varjagové – „vikingové pronikající v 9. až 11. stol. do východní Evropy a Byzance“. U hesla Normani má encyklopedie pouze odkaz na heslo Vikingové (překvapivě s velkým počátečním písmenem!).

Malá československá encyklopedie (Praha 1984–1987, dále MČE) rozlišuje vikingy „účastníky pirátských, obchodních a dobyvačných výprav“ a Vikingy „Normany – v širším etnickém smyslu označení germánských obyvatel Skandinávie a Dánska vlastní společné jméno neměli“. Opět překvapivě u hesla Normani najdeme viz Vikingové. Že by v obou encyklopediích pracoval stejný tiskařský šotek?

V rozsáhlé Kronice lidstva (české vydání, 1992) najdeme informace o vikinských nájezdech pod heslem Normané (sic!), v závorce je uvedeno i označení Vikingové.

Pokusíme-li se shrnout poznatky v příručkách, vyjdou nám zajímavé výsledky. Dvakrát se dozvíme, že vikingové = Normani, a třikrát, že Vikingové = Normani. Podle jedné z příruček jsou Vikingové Normani a zároveň platí, že Normani jsou vikingové, podle další pak vikingové jsou Normani a současně Normani jsou Vikingové. Je zřejmé, že úzus je značně rozkolísaný. Značná rozkolísanost se objevuje nejen v uvedených encyklopediích, ale i v další literatuře o vikinské době a v beletrii.

Ani pátrání po původu slova nám při rozhodování příliš nepomůže. Etymologie slova viking je nejasná. Slovo je patrně severského původu: víg = boj, vík = záliv, fjord, víkja = vyhýbat se, odbočit, nepřítomnost.

V MČE se ale objevuje i důležitá informace, která může zůstat na první pohled nepovšimnuta. Jde o spojení vlastní společné jméno neměli. Obdobně vysvětluje svůj postoj k psaní počátečního písmena ve slově viking náš patrně největší znalec vikinské problematiky Lubomír Košnar. Podle jeho názoru je používání velkého počátečního písmena poněkud zavádějící právě proto, že se souhrnné etnické jméno Vikingové neužívalo. Slovem viking, kterým označujeme předky Švédů, Dánů, Norů a Islanďanů, nazývali staří Seveřané pouze piráty a bojovníky, kteří se na lodích vydávali na loupežné výpravy. I když významný podíl na expanzi ze severní Evropy měli také obchodníci a pokojní zemědělští kolonisté, je pochopitelné, že hlavní pozornost tehdejších zpravodajů poutali skuteční vikingové, kteří se v historických pramenech stali vlastně jedinými představiteli severského světa.

Literární prameny mají převážně církevní původ. Klášterní poklady představovaly ideální kumulaci bohatství pro loupež a také poloha klášterů (často na pustých místech pobřeží) přímo vybízela k útokům. Je pochopitelné, že církev zveličovala zhoubnost a rozsah vikinských vpádů a opomíjela aktivitu Seveřanů jako kolonistů. Tento pohled převzala i většina starších historiků. Nebojácní vikingové jsou bud nositeli bezpříkladné zkázy, nebo romantičtí hrdinové. Je jedno, zda byli původem ze Skandinávie, či Dánska, obyvatelům přepadaných a kolonizovaných zemí se jevili Seveřané dosti jednolitě – všichni přijížděli po moři, všichni byli pohané. Lubomír Košnar se domnívá, že právě proto, že nejde o souhrnné etnické jméno, ale o obecné pojmenování, je vhodnější užít malé „v“, tedy vikingové, a ve své knize mu dal přednost.

Je zajímavé, že přestože ke stejnému názoru, a to. že „slovo vikingové nikdy nebylo pojmenováním etnografickým (kmenovým), nýbrž jen obecným (tj. pojmenováním jistého typu germánských bojovníků, mořeplavců atd.)“, došel před dvaceti lety Alexandr Stich, zůstává úzus psaní stále značně rozkolísaný.

Anna Černá, Ústav jazyka českého AV ČR

příspěvek vyšel v časopise Naše řeč (NŘ, 83, 2000, 52–53) s podporou grantu GA ČR 405/98/0030.

Literatura

[1] Lubomír Košnar, Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze. Studia Mediaevalia Pragensia III, Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, Praha 1992.

[2] Alexandr Stich, Píšeme Izraelita, nebo izraelita?, NŘ 62, 1979, s. 158–161.