Kraul (Krooli)

foto cineparadiso

PV Lehtinen

Finsko 2004, 26 min.

Scénář, režie a střih: Pekka Ville Lehtinen
kamera: Pasi Rauni
zvuk: Pelle Venetjoki

hrají: Sirja Luomaniemi, Therese Alshammar, Elena Leeve, Sanna Nisonen, Päivi Piirala, Mari Survonen, Ulla Tuomainen, Anssi Wasenius a další

Pohyb na hranici skutečnosti a snu

Pokud byste od krátkometrážního finského snímku s názvem Kraul čekali bližší zasvěcení do této plavecké techniky, budete zklamáni. Zajímá-li vás ale plavání či obecně sport a jeho místo v lidském životě, reálný svět i krajina snů a představ, oceňujete-li krásu obrazu a podnětnost naznačeného a nevyřčeného, pak vás tento film nejspíše zasáhne.

Osmnáctiletá finská plavkyně Sirja Luomaniemi sní o setkání s nejrychlejší světovou plavkyní, Švédkou Theresou Alshammarovou. Obě ženy se oddávají vodě, aby spolu závodily. Tessan, jak je nejrychlejší plavkyně přezdívána, je držitelkou světových rekordů v plavání na 50 i 100 metrů volným stylem, jichž dosáhla na olympiádě v Athénách v roce 2000. Sirja, o sedm let mladší Finka, doposud vyhrála několik juniorských závodů a má na svém kontě i výhru mistrovství Finska v plavání žen. Ač jsou obě závodnice na různých stupních plaveckého žebříčku i v jiných fázích své kariéry, pronikly již do zvláštního světa. Je to svět, v němž se spojuje voda s člověkem, živel s lidskou bytostí.

Zavřeme-li ve vodě oči a celí se ponoříme, můžeme vnímat její vlnění a záchvěvy. Snad v každém člověku je zakódován samotný vznik lidské bytosti, který se odehrává na vodní bázi a pokračuje neskutečným vývojem v matčině lůně, kde voda existuje jako ochranná bariéra zpříjemňující život ještě nenarozeného tvora. Návrat do vody můžeme chápat jako návrat do prostředí stvoření, kde vládne moc přírody a neomylné intuice.

Vodní svět je svébytným prostorem, který určují jiné (fyzikální) zákony. Chce-li se do něj člověk znovu vrátit a něco dokázat, vyhledává vzory a učitele, kteří již mají dispozice k tomu, aby předali své zkušenosti dalším. Za jednu z adeptek můžeme považovat právě Sirju. Vzhlíží ke Švédce a v jejím pohledu zůstává respekt, úcta, dychtivost a nesmírné očekávání – snění o společném závodu s mistryní dostává auru zasvěcení do tajů plavání, do vodního prostoru. Moment zasvěcení je vyvrcholením celého snímku a zároveň poukazuje na cestu, kterou je třeba ještě ujít. Vyhraným či prohraným závodem nic nekončí; přicházejí další výzvy a překážky, jichž se může člověk zhostit. Směřování pak nezůstává pouze lineární, neboť pomyslný vztah učitele a žáka, který mezi oběma plavkyněmi je, evokuje neustálý koloběh; možná, že za několik let bude jiná adeptka vzhlížet k Sirje jako ke svému vzoru a snít o setkání a závodění s ní.

Plavání můžeme vnímat v rovině soupeření jednotlivých plavkyň, ale také symbolicky – jako úsilí člověka poprat se s vodním živlem. Tohoto nerovného soupeře však není nutné přemáhat, nemá to snad ani smysl. Přínosnější může být, pochopíme-li ho jako svět, který nám může nabídnout prostor pro seberealizaci a překonání sama sebe. Voda pružně odráží sílu a reaguje na podněty, jež jí člověka dává. Je to neustávající akce a reakce, která se násobí se vzrůstajícím počtem plavkyň ženoucích se v proudící řadě neúnavně kupředu. Sám režisér říká, že závodnice vypadají, jako by pluly nad vodou. „Je v tom něco mysticky okouzlujícího, vidíte-li, jak se pod nimi voda láme jako klátící se obilí pod ostřím žacího stroje.“ Přestože se v Kraulovi objevují reálné plavkyně zastupující samy sebe, není film biografickým dokumentem, jenž by tyto konkrétní osoby přibližoval. Mají spíše metaforický význam, neboť jsou ve zvláštním vztahu k vodě – uzavřely s ní „tajnou smlouvu“.

Ze Sirjina deníku se dozvídáme, co všechno plavání obětovala, kolika závodů se zúčastnila, jaké měla výsledky. Fotografie, tabulky a text dokumentují dívčino dosavadní snažení, které se ve filmu rozvíjí v černobílých útržcích, jako by to byly otisky Sirjiných prstů, které chce na světě zanechat s plným vědomím jejich jedinečnosti a neopakovatelnosti. Celý film je prostoupen sporým komentářem – slyšíme Sirjin hlas, jenž glosuje myšlenky i smysly podmíněné postřehy. Jsou reálné a konkrétní nebo propojené se snem a slovem téměř nepostihnutelné. Jeden takový útržek se vztahuje právě k vizuální podobnosti lidí a k otiskům prstů, které jsou tak různé a unikátní. Snad zde je ukryta jedna z možných odpovědí na to, proč Sirja zůstává v bazénu, i když ji bolí svaly a zápach chlóru už notně obtěžuje. Vodní svět pro plavkyni zůstává atraktivním, vnímá ho jako posvátné místo, třebaže se jedná o ohraničený bazén s vyměřenými liniemi jednotlivých drah. Sama voda umožňuje prostoupení do jiné sféry a způsob, jakým je film vytvořen, vyzývá také diváka, aby sám toto mystično odhaloval.

Téměř neprůhledný opar nad zklidněnou vodní hladinou narušuje pouze ženská busta v plaveckých brýlích, jež je naprosto sžitá s prostředím, které jí dává sílu. Cítíme, že takové bytosti je dovoleno rozvlnit vodní masu. Žena je jako ryba, jako vodní víla, jejíž animálnost doprovází grácie pohybu, který voda činí ještě ladnějším a změkčuje ho. Prostupování vodou je téměř hmatatelné a strhuje pozornost na tělesnost plavkyně. Tělo dostává pomyslná křídla, čelí pozemské tíži a začíná ve vodní modři létat, jako by se ocitlo v oblacích. Můžeme nabýt dojmu, že nebe a hlubina se od sebe neliší: ryby ve vodě jsou podobny ptákům ve větru, jejich pády se tváří měkce a zpomaleně, světlo je obklopuje v jiném rozptylu a intenzitě. Jen bublinky signalizující dech a ostrý pohyb plavkyně jsou známkou přítomnosti cizího elementu ve vodním prostoru. Běloba zpěněné vody zůstávající ve stopě za plavkyní připomíná oblohu, po níž prolétlo letadlo zanechávající za sebou pouze pomíjivou připomínku vlastní rychlosti v podobě mizející bílé čáry. Hranice mezi senzomotorickými vjemy vyprchává, subjektivita zobrazovaného se stupňuje. Tak jako se plavkyně zanořuje do vodní hmoty, prostupuje i divák filmovým obrazem, nabývá a zase ztrácí ponětí o rozměrnosti prostoru. Z nadhledu snímaný bazén může evokovat přistávací runway, na níž vytyčené vertikály plaveckých drah určují směr, který dává tušit cíl. Jednotlivé zvuky kláves piána se rozbíjejí o vodní hladinu a ztrácejí se v sílícím toku orchestrální hudby. Vodní svět dává vzniknout samotnému filmu a naznačuje jeho možnosti. Rodící se impulsy jsou sice krátké, ale daří se jim bourat časovou rovinu vlastní existence, hranici mezi realitou a představami, mezi dokumentem a fikcí. Divák v kině stráví sice jen 26 minut, ale může mít pocit, že byl přítomen několikahodinovému gejzíru vyprávění, v němž se rovina lidského příběhu o plavkyni Sirje postupně zanořovala a na povrch se dostávaly racionálně neuchopitelné momenty. Divákovi je umožněno tyto smyslové vzruchy prýštící z filmového plátna zachytit a zosnovat si z nich snímek podle vlastních schopností.

Kraul je absolventským dílem tří posluchačů helsinské univerzity umění a designu (obor: režie, kamera a zvuk). Jako druhý film Lehtinenovy vodní trilogie jste jej mohli zhlédnout na 9. ročníku Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2005. První díl Hyppääjä (The Diver, 2000), věnovaný Helgemu Waseniusovi – legendárnímu finskému skokanovi do vody, byl uveden taktéž v Jihlavě v roce 2001. Doufejme, že po natočení poslední části série, budeme mít opět možnost film vidět. Třeba nám jihlavský festival nabídne vodní trilogii PV Lehtinena kompletní. Přimlouvala bych se za to.

Alžběta Štollová, 9. listopadu 2005