Řeka (Joki)

Finsko, 2001, 104 min.

Režie: Jarmo Lampela.

Hrají: Juha Kukkonen, Ilkka Koivula, Sanna Hietala, Elina Hoffrén, Antti Mikkola

Řeka je především živel. Člověk ve vodě může nalézt tělesné i duchovní očištění, voda přináší život i smrt. Proud řeky pak může metaforicky odrážet sílu lásky a moc času. Co z toho se objevuje v Řece finského režiséra Jarma Lampely?

Ve filmu se proplétá šest příběhů. Ocitáme se na finském maloměstě, je sobotní dopo-ledne. Z dálky vidíme vyčnívající jeřáb, z kterého odvážlivci skákají bungee jumping.

O poznání rozvážněji, vstupuje mladá Anne s plačícím Juhou v náručí do řeky. Ona neskáče, jen se pomalu propadá do vodní hlubiny. Z mostu si jí všimnou dva teenageři a snaží se ženu zachránit. Vedle toho sledujeme Santeriho, jenž prohrává sázku. To, že neskočil bungee jumping, je v porovnání s nalezením jeho sexuální identity ničím. Třetí příběh je o vztazích v rodině čerstvého šedesátníka, který se často vytrácí z domu a pije v místním baru. Nejoptimističtěji působí vyprávění o zamilované Leeně, která spěchá do pizzerie „Riverside“ a snaží se o to, aby byla v práci obklopena kolegy ve stejném duševním rozpoložení. S nevěrou se setkáváme v dalším příběhu: Ilpo odchází s horečkou z práce, aby se doma léčil. Místo toho přistihne svou ženu in flagranti. V šestém příběhu se Henri dobrovolně rozhodne ukončit léčbu rakoviny slinivky břišní, Milja se s jeho volbou a následným odchodem vyrovnává.

Všechna vyprávění mají svou pointu, linearita příběhů je však zpřetrhaná a díky sofistikované práci se střihem se rozbíjí časová perspektiva. Se začátkem každého nového příběhu se vracíme na časové ose zpět. Existuje však mnoho momentů, kdy se jednotlivá vyprávění protnou. Nastane zvláštní filmová křižovatka místa, času a děje. Esa a Hannu jedou hledat otce, na kterého doma čeká oslava šedesátin, a jejich auto málem porazí chlapce na kole. Je to jeden ze svědků Annina pádu do řeky, jenž se vydal hledat pomoc. Zastavuje mu Merja, dcera umírajícího Henryho, tedy postava zakotvená v příběhu, jehož vyprávění teprve bude následovat. Jasným časovým milníkem, který se objevuje ve všech šesti příbězích, je přelet stíhačky nad městem. Ostrý zvuk, jenž má téměř podobu rány, vždy symbolicky zahřmí ve vypjatých momentech. Jednotlivé postavy si to samy ale ani nemusejí uvědomovat.

Další střetávání příběhů lze sledovat v rozdílných vizuálních perspektivách. Tatáž událost je viděna z různých úhlů. Ptačí perspektiva se objevuje už v úvodních skocích na gumě. Často pak jde o subjektivní kameru, která zachycuje dění očima jednoho z hrdinů. V dalším příběhu se spolu s postavou proměňuje i její náhled na událost. Kamera divákovi také naznačuje, co je v danou chvíli podstatné, co je nedůležité. Leena zná Anne, ale protože pospíchá do práce, jen maminku s kočárkem letmo pozdraví. Ani nevnímá, kde se střetávají či co Anne dělá. Naopak v Annině příběhu je položen akcent právě na to, že se obě ženy potkávají u bankomatu a Anne se při výběru peněz dozvídá, že její partner vybral ze společného účtu i přídavky na malého Juhu.

Leckdy je mihnutí postavy z jednoho příběhu sotva postřehnutelné v příběhu jiném. Když Santeri roznáší letáky do domovních schránek, jednou se střetne s Anne, podruhé pak s jejím partnerem a mužem, který si odnáší z jejich bytu televizi. Lidé se setkávají, a přesto míjejí. Snad je tak zdůrazněna anonymita, ve které žijí. Možná, že se často vídají, ale neznají se, nic o sobě nevědí a neslyší ani volání o pomoc. A nebo právě až při tomto volání o pomoc se jim vybaví, že si nejsou zas tak cizí a vyjde najevo, že nejsou k sobě navzájem ani lhostejní.

Tím, že jednotliví aktéři opouštějí hranice svých příběhů a objevují se i v příbězích jiných hrdinů, se podtrhuje relativnost lidského bytí a konkrétních problémů. Je vyzdvihována provázanost jednotlivých osudů. Příběhy se najednou jeví jako neohraničené, což může symbolizovat, že se jedná jen o výňatky z lidských osudů, které se ve svém trvání opakují a plynou stejně jako voda v řece. Smrt střídá zrození, lásku provází hledání, nalézání a ztrácení, žití zase poznávání.

Film nijak zvlášť neakcentuje finské reálie, přesto v něm jsou přítomny. Děj Řeky se odehrává ještě v době, kdy se ve Finsku platilo pouze markou (vročení filmu je 2001, finská marka přestala platit 28. 2. 2002), slyšíme spisovnou i hovorovou podobu finštiny, která odlišuje jednotlivé hrdiny sociálně i generačně. Postavy hojně jezdí po městě na kole, větrají nebo klepou koberce. Setkáváme se s opilstvím a již zmiňovanou anonymitou, což můžeme považovat i za finská specifika.

Hloubka příběhů je dána mnohostranně propracovanými postavami. Žádná role se nezdá být ve filmu navíc, každému věříme, že v městečku žije, každý je osobitý a zajímavý. Žádný z hrdinů není vykreslen ploše, všechno to jsou bytosti veskrze lidské, chybující, podléhající svým emocím. Nejmarkantnější je to snad v příběhu umírajícího Henriho. Sváří se zde vypjaté lidské city s racionálnem, lidská bolest a utrpení s exaktností a mocí moderní medicíny. Detaily a tzv. malé věci zde vytvářejí onu hřejivou člověčí dimenzi, která prostupuje celým filmem. Milja říká Henrimu, že mu koupila oblíbené doutníky, chce, aby jejich dcera dovezla otci do nemocnice bačkory. Přece půjdou domů a on si doutníky s potěšením vykouří. Henri však cítí především bolest a bezmocnost. Direktivně žádá lékaře o uklidňující a bolesti zbavující léky. Žena si na manželovu prosbu lehá vedle muže na nemocniční lůžko. Jsou spolu bok po boku – naposledy. Po odpojení od přístrojů Henri umírá. Milja je zaskočená, ale přece vyrovnaná. Z kabelky pomalu vyndává zrcátko a rtěnku, ale nenamaluje se. Zazvoní na sestru a prostě jí oznámí, že manžel umřel. Jeho tělo je oblečeno do bílého a sestry Milje podávají křehkou bílou květinu; ona ji pokládá na manželovu hruď. Drsnost se tak snoubí s jemností: v symbolech, ve filmu, v životě.

Když se za filmem ohlédnete, třeba Vás napadne, že ze šesti menších příběhů je nakonec vytvořen příběh jediný, který obecněji vypovídá více o ranách než o radostech života a o tom, že člověk musí být nutně na některé věci sám se sebou. Jako kdyby řeka jako horizontála a jeřáb umožňující skoky na gumě jako vertikála určovaly směřování obyvatel tohoto malého městečka. Opozice přírodního živlu a člověkem sestrojeného hazardu. Jako by lidské vzlety a pády hřměly v oblacích a odrážely se od vodní hladiny. Film je však orámován Anniným příběhem, a proto se můžeme těšit i z toho, že stále existuje lidská solidarita. Žena i její malý Juha jsou díky úsilí cizích lidí zachráněni.

Každý člověk má svou hmatatelnou či fiktivní řeku, která může klidně plynout a doprovázet jeho život. Nastanou ale i chvíle, kdy je vyzván k jejímu překročení. Třeba je k tomu nabádán vnitřním hlasem podobným disharmonickému pianu ve filmu Řeka, třeba dětskou říkankou o tom, že v lese je lev, ty se ho nebojíš, ale musíš svou řeku stejně přejít.

A ten proud nikdo nezastaví.

Alžběta Štollová, 28. 2. 2005

---

Film Řeka jste mohli vidět na XXII. ročníku Dnů evropského filmu. Festival filmů ze současných a budoucích členských zemí Evropské unie proběhl 27. 1. až 6. 2. 2005 v Praze v kinech Aero a Světozor a 7. 2. až 15. 2. 2005 v Brně v kinosále B. Bakaly a v kině Scala.