Silný kafe (Sterkt kaffi)

foto SPI International

Česko / Island, 2004, 82 min
Režie: Börkur Gunnarsson
Scénář: Börkur Gunnarsson
Kamera: Tony Grešek
Hrají: Markéta Coufalová, Kaisa Elramly, Jiří Ployhar ml., Martin Hofmann, Eva Leimbergerová, Hana Maciuchová, Jiří Lábus, Ladislav Hampl, Stefanía Thors, Vojtěch Švejda, Thomas Zielinski, Tomáš Kepka, Dalibor Fencl, Jean Loose, Tomáš Zielinski

Film, který otevírá českou kinematografii mezinárodní dimenzi

Velmi zajímavý je nový „český“ film, celovečerní debut islandského režiséra Börkura Gunnarssona. Gunnarsson je absolventem FAMU a žije v Praze. Napsal a natočil autentický, přesvědčivý a zábavný film ze života mladých lidí v českém prostředí: dobře odpozorované české reálie doplnil mezinárodní profesionalitou. Nemám tím v úmyslu nijak urážet český film, ale v Silném kafi prostě je něco, co ho činí sebejistě mezinárodně přijatelným a srozumitelným. Ten film je český, ale zároveň vím, že by byl srozumitelný i zahraničnímu publiku. Nepropadá někdy trochu infantilním vtípkům, které občas charakterizují nejnovější české filmy. Přitom je Silný kafe i dobrou komedií.

Tento film proniká hluboko do jádra svých postav – je to zralé svědectví, které do českého prostředí přináší nadhled. Ten se ale především projevuje způsobem režijního vedení a výkony herců spíše než explicitním vyjadřováním nějakého „mezinárodního“ pohledu na svět. Své herce vede islandský režisér a scénárista opravdu jistou rukou. Film nabízí pohled zvenčí, a je tedy do určité míry „jiný“ – přitom však české realitě autor a režisér dobře rozumí.

Silný kafe se částečně odehrává ve filmařském a hereckém prostředí. Je především studií mezilidských vztahů – jeho protagonisté vůči sobě většinou jednají neohrabaně – dělají v mezilidských vztazích brutální chyby.

Snímek začíná jednou velmi „českou“ scénou – producent Honza vnutí do filmu, který se v Silném kafi natáčí, svou dívku jako mikrofonistku. Neurotický sebestředný režisér David (hraje ho až s určitou woodyallenovskou inspirací Martin Hoffman) si mu teatrálně stěžuje, že je tato mikrofonistka „úplně blbá“, že je nemožná a že pokud bude „na place“, nedokáže film dotočit. Producent režisérovi vysvětlí, že mikrofonistka je jeho dívka a režisér ji musí ve štábu strpět. Režisér se producentovi podvolí.

Film čechovovsky pokračuje zdánlivě bez zápletky a soustřeďuje se na každodenní život několika mladých lidí. Na ulici se s velkým nadšením po mnoha letech shledají Češka Renata a Finka Maya a rozhodnou se vzít své partnery na výlet do Českého Šternberka, kde kdysi obě chodily do školy. Jejich milenci pro výlet neprojeví zrovna nadšení: Chorvat Tomislav, který má s Mayou značně bouřlivý vztah, prostě odmítne jet. Zůstane v Praze a sedí ve své oblíbené hospodě, než se nakonec rozhodne se do Českého Šternberka přece jen vydat. Režisér David vůbec nechce opustit městské prostředí: venkov ho nezajímá, je mu nepříjemný a obtěžuje ho.

Během cesty i posléze plavby na kánoích po řece Sázavě se vztahy v mladé čtveřici vyvíjejí a krystalizují – mnoho situací baví svou komikou, jsou však i vážnou analýzou mezilidských vztahů. Zábavné a komické jsou některé neurotické monology režiséra Davida. Martin Hoffman vytvořil skutečně přesvědčivou postavu sobeckého až odpudivého mladíka, s nímž se jeho dívka nakonec rozejde.

Škola ve Šternberku je polorozpadlá a koupil ji postarší Islanďan. Ve vesnici shodou okolností bydlí i rodiče producenta Honzy, který, jak se ukáže, byl před mnoha lety prvním milencem Davidovy Renaty. V domě si výletníci i s producentem uspořádají mejdan. Renata naváže nový milostný vztah s romantikem „Tichomilem“ Láďou z Českého Šternberka. Všichni jsou nakonec po zásluze odměněni i potrestáni, závěr filmu však nepůsobí schematicky. Zajímavé jsou i okrajové postavy lidí starší generace, matka (Hana Maciuchová), která má citlivý literární vztah k “Tichomilovi“, a otec (Jiří Lábus), necitlivý primitiv, který se pořád jen dívá na televizi.

V rámci přesného odpozorování partnerských vztahů porozuměl režisér dobře i vztahu mezi muži a dívkami: muži (snad kromě „Tichomila“) – ať jsou jakéhokoliv věku – vyznívají ve filmu většinou jako sebestřední, nepříliš citliví sobci, s jejichž dětinským chováním musejí mít ženy trpělivost. V tomto smyslu je otec, kterého dobře hraje Jiří Lábus, archetypální postavou.

Zajímavé je, že pro české kritiky bylo poněkud nepřesvědčivé mezinárodní „obsazení“ filmu. Je skutečně realistické, aby polorozpadlou školu v Českém Šternberku vlastnil Islanďan? A jak často najdete v Praze Finku, která by chodila s Chorvatem a vzájemně by se dorozumívali česky? Tento „mezinárodní“ aspekt Gunnarssonova filmu mi však nevadí.

Trochu rušivě působí ve filmu jeho technická kvalita – byl zjevně natočen co nejlevnějším způsobem nějakou malou kamerou, která v celcích působí – zřejmě v důsledku své malé rozlišovací schopnosti – nezaostřeně. Kvalitě filmu to však neubírá. Herci, kteří ve filmu hrají, jsou dosud v podstatě neznámí, alespoň pro filmového diváka. Byli však velmi dobře vybráni a i jejich zásluhou působí film velmi autenticky.

Jan Čulík, Britské listy, 17. května 2004