Saraband (Sarabanda)

Liv Ullmannová a Erland Josephson

Švédsko, 2003, 106 min

Režie: Ingmar Bergman
Scénář: Ingmar Bergman
Střih: Sylvia Ingemarsson
Kamera: Stefan Eriksson, Jesper Holmström, Per-Olof Lantto, Sofi Stridh, Raymond Wemmenlöv

Hrají: Liv Ullmann, Erland Josephson, Börje Ahlstedt, Julia Dufvenius, Gunnel Fred

Na začátku osmdesátých let minulého století – v průběhu natáčení rodinné fresky Fanny a Alexandr – Ingmar Bergman oznámil, že tímto titulem hodlá ukončit svou filmovou kariéru. Svůj „slib“ skutečně splnil, jeho neutuchající kreativita se však v následujících letech uplatňovala o to intenzivněji v jiných oblastech, především v divadelní režii a literární tvorbě: v devadesátých letech vydal mimo jiné knihy Dobrá vůle, Nedělňátka, Soukromé rozhovory a Nevěra, které se v režii jeho kolegů a kolegyň dočkaly i filmové podoby.

On sám se nikdy nepřestal věnovat televizní tvorbě. Televize jako perspektivní a atraktivní médium ho poprvé nadchla už před třemi desítkami let, kdy natočil svůj divácky nejúspěšnější opus, pětidílný seriál Scény z manželského života, zabývající se problematikou partnerských vztahů. Obrovskou sledovanost seriálu provázel i mimořádný společenský dopad: ve Švédsku tehdy stoupl počet rozvodů, protože mnoho manželských dvojic se po zhlédnutí zmíněného díla rozhodlo konečně řešit svoje dlouhodobé soukromé problémy.

Letos Bergman oslavil pětaosmdesátiny a k narozeninám dál sám sobě dárek v podobě pokračování slavného manželského seriálu. Film, který označil za svou poslední televizní produkci, nazval Sarabanda a do hlavních rolí Johana a Marianne opět obsadil Liv Ullmannovou a Erlanda Josephsona. Oba protagonisté se vracejí na scénu, přesněji řečeno na televizní obrazovku, jako staří nebo přinejmenším zralí lidé: jemu je osmdesát šest a jí šedesát sedm. Během dlouhých let a desetiletí, kdy se nestýkali, pokračoval jejich milostný bludný kruh – jejich životem prošli noví manželé a manželky, milenci a milenky. Ale pouto, které kdysi spojovalo právě je dva, zjevně dosud drží, a tak se Marianne jednoho dne rozhodne Johana navštívit ve venkovské vile, kam se na stará kolena odstěhoval. Někdejší erotická vášeň sice už vzala za své, na její místo ovšem nastoupily vášně jiného druhu. Johan je – podobně jako profesor Isak Borg, protagonista dnes již klasických Lesních jahod – citově poněkud zmrzačený člověk, což se mimo jiné projevuje v jeho vztahu k synu Henrikovi a jeho dceři Karin. Henrik i Karin jsou oba hudebníci, zatímco ale jemu už zbyly jenom vzpomínky na slavnou minulost, před ní se teprve začíná rýsovat slibná budoucnost. Johan svého syna považuje za neschopného budižkničemu a ten na oplátku otcem hluboce pohrdá, je však na něm naprosto finančně závislý, a musí se tedy před ním stále ponižovat. A přitom se oba – každý ovšem po svém – snaží manipulovat Karin a určovat směr její profesionální dráhy. Když se Karin nakonec oběma samozvaným poručníkům vzepře a rozhodne se vzít osud do vlastních rukou, Henrik se s tím nevyrovná a pokusí se o sebevraždu – při své smůle samozřejmě neúspěšně.

Do rodinného dramatu je bez vlastního přičinění vtažena i Marianne, která se ovšem především snaží zrekapitulovat a pochopit svůj vztah k Johanovi. Stejně jako ve Scénách z manželského života se na konci filmu oba bývalí manželé spolu opět ocitnou v posteli a rozmlouvají. Za tu dlouhou dobu, kdy se neviděli, měli teoreticky zmoudřet a dospět k poznání. Těžko říct, zda tomu tak opravdu je.

Sarabanda měla světovou premiéru prvního prosince ve švédské televizi a zároveň vyšla – jako filmová povídka – knižně. Ve srovnání se Scénami z manželského života jde o dílo skromnější a méně ambiciózní, v každém případě však lze konstatovat, že se Bergman s televizí rozloučil zajímavým, svérázným a důstojným způsobem.

Zbyněk Černík, psáno pro ČRo 3 Vltavu, 15. prosince 2003