Čekáni na tenora (Veranda för en tenor)

Švédsko 1998, režie Lisa Ohlinová, 97 min.

Spisovatel Thomas potkává kamaráda z dětství Hoffmana za jedné podzimní noci roku 1997. Rozhodnou se uskutečnit společný sen: natočit film podle hry, kterou napsal Thomas „Čekání na tenora“ s Hoffmanem v hlavní roli. Příběh nás vrací do léta 1961, které změnilo jejich životy. lekání na tenora je film o přátelství mezi muži, ale také o lásce. Jejich lásce ke stejné ženě…

Na přelomu února a března se v Praze i v dalších českých a moravských městech konala Přehlídka švédských filmů 2000. V šestici děl nechyběl ani Bergmannův Večer kejklířů (Gycklarnas afton). Festival slavnostně zahájil film Čekání na tenora (Veranda för en tenor). Je to film nejen chlapském kamarádství, životním snu, naději a o lásce, ve kterém nechybí poetika chlapeckého dospívání ani mysteriózní napětí z čekání na slavného tenoristu. Děj filmu probíhá v několika časových rovinách a je dramatickým vyprávěním o uskutečnění dávného společného snu, o dětství a přátelství. Končí působivou a emotivní písní opěvující Švédsko. Režisérka poutavého a dramatického příběhu Lisa Ohlinová, která se slavnostního večera a projekce zúčastnila, sklidila zasloužené ovace publika. Čekání na významnou osobnost naplněné rozsáhlými přípravami filmových hrdinů, kteří dostavují pro tu příležitost dům, má v záměru tvůrců hluboký symbolický význam. Ostatně podobně, symbolicky vyznívá i prvoplánový děj filmu, setkání dvou přátel, kteří se pustí do uskutečnění dávného snu, jehož zdárnou realizaci zhatí tragický konec jednoho z nich.

Aniž bylo jméno vysloveno, film připomínal osobnost světově proslulého švédského tenora, Jussi Björlinga (1911–1960). V uměleckém životě tohoto světového pěvce hrálo významnou roli mnoho okolností mezi něž se řadí i jeho působení v Praze a Brně. Björling navštívil Československo rok po svém sňatku se sopranistkou a dřívější spolužačkou z konzervatoře, Anna-Lisou Bergovou. Tehdy v květnu a červnu 1936, při turné do Prahy, Brna a do Vídně, zpíval poprvé mimo Skandinávii celou operu La Traviata.

V pražském Národním divadle vystoupil ve Faustovi, ve Verdiho Il Travatore a jako Radam v Aidě spolu s Marií Žaludovou. Brněnskému publiku se představil v opeře La Bohéma.

Do Prahy se vrátil ještě v roce 1937 a jeho partnerkou v Aidě byla tentokrát chorvatská sopranistka Zinka Kuncová, která se stala slavnou pod jménem Zinka Milanov a často s Björlingem vystupovala.

Na jednoznačném úspěch Björlinga ve střední Evropě je zajímavé i to, že byl naším publikem vřele přijat i přesto, že v té době ještě neuměl své role ani italsky, ani francouzsky a proto je zpíval ve své mateřštině – švédsky.

Dějová konstrukce shlédnutého filmu Čekání na tenora, očekávání významné události v příběhu, návštěvy umělce mi připomnělo knihu Rybí koncert. Tu napsal Halldóra Laxnesse, pozdější nositel Nobelovy ceny, v roce 1975. V tomto příběhu z Reykjavíku na přelomu století se také objevuje motiv čekání, tentokrát na koncert světoznámého islandského pěvce Gardara Hólma, kterého nikdo nikdy na Islandu neslyšel zpívat (na rozdíl od Jossi Björlinga).

Pavel Dobrovský, 2. března 2000