Jsem zvědavá – žlutě (Jag är nyfiken - en film i gult)

Švédsko, 1967, 121 min
Režie: Vilgot Sjöman
Scénář: Vilgot Sjöman
Hrají: Lena Nyman, Vilgot Sjöman, Sven Wollter, Olof Palme, Peter Lindgren, Börje Ahlstedt, Martin Luther King, Anders Ek, Bengt Palmers, Bo Holmström

První ze dvojice filmů, jejichž barvitý název vychází ze švédské státní vlajky, je v jádru filmový experiment. Příběh „filmu ve filmu“ sleduje mladou herečku Lenu, která se vydává do Stockholmu, aby zde v anketních rozhovorech zkoumala sociální, politická, ale i sexuální témata. Lena je zároveň herečkou, jež vystupuje ve filmu režiséra Vilgota Sjömana. Záhy není jasné, zda sledujeme skutečné improvizované scény či Lenu ve Sjömanově filmu – přechod obou „realit“ je zamlžený. Sjöman otevřeně sleduje nejen Lenin veřejný, ale i soukromý život v hledání sexuální identity. Snímek čerpá inspiraci v podobných dílech Francouzské nové vlny, ať už použitím filmové ankety či zkoumáním témat společenské proměny

Aby shromáždila dostatek materiálu jede novinářka Lena Nymanová do Stockholmu dělat rozhovory s lidmi o socialismu, násilí, nenásilí, náboženství atd. Potkává mladého muže Börje a prožije s ním milostnou aféru. Jakmile ale zjistí, že on již milenku má, stáhne se do ústraní meditovat a cvičit jógu. Börje za ní přijede a Lena zjistí, že ho stále přitahuje. Dochází mezi nimi k hádkám až se Lena nakonec rozhodne opustit všechny své politické aktivity.

Lena Nymanová tu představuje sice hodně netradiční sexbombu (sama o sobě v první části Jsem zvědavá - žlutě říká, že má „povislá prsa a velké tlusté břicho“), nicméně se neostýchá, aby na plátně s frivolním exhibicionismem porušovala rozličné společensko-politické konvence i sexuální tabu. Ve své vzpouře proti autoritářským zásahům establishmentu do osobního života jednotlivce je Lena - vystupující ve filmu pod svým skutečným jménem - typickou reprezentantkou mládeže šedesátých let. Svůj postoj ke koženě oficiálnímu chování předvádí kupříkladu ve scéně soulože před očima hradní stráže Královského paláce ve Stockholmu. Celou onu legendární sexuální revoluci šedesátých let pojímá ovšem Vilgot Sjöman s humorně ironickým a občas přímo karikujícím nadhledem (v obdobně sebeironickém duchu zakomponovává do děje i sám sebe coby režiséra, zamilovaného do filmové hrdinky).

Navzdory velkému množství „nahých“ a občas i sexuálně značně bizarních scén je na filmu dodnes nejzajímavější a nejcennější jeho živé zachycování toho, jak se intimní sféra lidského života konfliktně prolíná se sférou společensko-politickou (sám Sjöman označuje svůj snímek za „příběh politické nevinnosti, která ztrácí své panenství“). Tento stylově různorodý opus, který nebyl natáčen podle přesného scénáře, je především neobyčejně autentickým a stále inspirativním dokumentem o myšlenkové a sociální situaci v letech 1966–1967. Lena se angažuje na demonstracích, v anketě věnované otázce, je-li její země beztřídní společností, rozmlouvá s komunistickým básníkem Jevtušenkem, projevuje sympatie pro lidi typu M. L. Kinga a zamýšlí se nad rolí O. Palmeho či švédského krále. Někteří kritici Sjömana obviňovali, že jeho snímek Jsem zvědavá není dostatečně hlubinně analytický a že je dokonce svým způsobem konjunkturální. Ačkoli se Sjömanovy filmy (s výjimkou jeho debutu Milenka) v našich kinech bohužel nepromítaly, troufám si i na základě své kvantitativně velmi omezené znalosti jeho snímků podotknout, že Sjömanově tvůrčí metodě o analýzu v tradičním smyslu nejde: tento tvůrce se totiž snaží poctivě zobrazit a rozkrývat determinující roli skutečných, nikoli „duchovně postulovaných“ společenských i osobních reakcí. Proto také Sjöman - v jádru obdobně jako americký filmař „ironických komedií s groteskně neorealistickými akcenty“ Paul Morrissey - může využívat živě naivistických až stupidních podnětů svých herců daleko spíš než třeba takový Bergman: zdánlivě nepodstatné a směšně povrchní reálie vnějšího světa tématizují Sjömanovy snímky samozřejmě mnohem věrněji než filmy Bergmanovy.

20. února 2000