Po Běhounkových stopách

Ny-Ålesund 2008 – 80. výročí ztroskotání vzducholodi Italia

Vašek Sůra připravil na začátek března 2008 další polární výpravu, tentokrát věnovanou památce Františka Běhounka. Záštitu nad akcí převzala AV ČR. Kromě Vaška Sůry se zúčastnili Eric Philips a Matt McFadyen, který ze zdravotních důvodů musel v průběhu expedice odstoupit.

V roce 2008 slavíme 80. let od startu legendární polární výpravy k severnímu pólu vzducholodi Italia. V posádce, kterou vedl Ital Umberto Nobile, byl i český vědec František Běhounek. Po tragickém pádu vzducholodi na arktický led, byl Běhounek mezi 9 členy posádky, kteří pád přežili. Díky své obětavosti a disciplinovanosti přispěl k úspěšné záchraně trosečníků. Tento příběh zná téměř celý svět.

Místo startu vzducholodi Italia – zátoka Kings Bay na Špicberkách s malou hornickou vesničkou Ny-Ålesund, měla být cílem celé výpravy, nakonec se stala jejím začátkem. Zde byla uctěná památka Františka Běhounka uložením pamětní desky. Z roku 1928 je na místě dochován i původní stožár, ke kterému byla vzducholoď ukotvena. Pak polárníci vyrazili na lyžích se saněmi na trasu dlouhou původně asi 180km – nakonec urazili asi o 50 km více, protože fjordy dnes díky globálnímu oteplování příliš nezamrzají. Překonat museli tři fjordy a vnitrozemské zaledněné pohoří. V Longyerbeanu byla celá expedice ukončena.

Expedice byla průběžně monitorována na Vaškových internetových stránkách, kde se zvědavý čtenář dočetl vše podstatné i spousty zajímavých informací, komentáře přátel i neznámých. A nakonec i něco o vzducholodi Italia.

Dokázali jsme to

Ani nevíte, jak jsem se těšil, až budu moct nacvakat tato slova! Ráno se nám z útulné chatičky moc nechtělo. Byl to po těch zmrzlých dnech docela zážitek, vylézat ze spacáku do jiné teploty než -30. I balení je rychlejší, když nemusíte skládat stany. Máme za sebou již minimálně 180 km a dalších 40 km je před námi. Sluníčko svítí a Eric hlásí -28C. Podle mapy před námi dnes není žádné horské sedlo ani žádný výstup na ledovec, a já se tak těšil

je zima až to cinká

fjordy nezamrzají, cesta se prodlužuje

dokázali jsem to

po návratu
foto archiv Vašek Sůra

Doma

A co Vašek napsal po svém návratů domů?

Velké Ahoj z Čech, tak jsem včera šťastně dorazil domu. Slzičky byly už na letišti. Chudák má nová žena není ještě na ty návraty z expedic tolik zvyklá a tak ji malinko zarazilo, že ta pajdající postava za hromadou zavazadel na mém vozíku na letišti je manžel, ten manžel, který před dvěma týdny odlétal o 6kg těžší

Nobileho výprava s Františkem na palubě, jejíž památce jsem tuto expedici věnoval, je dodnes obestřena několika záhadami. Zůstane to tak i u expedice mé, co se týče případu Mirek Jakeš Ano požádal jsem ho na podzim, když jsem sháněl parťáka, jestli nemá zájem jít se mnou – neměl, měl vlastní plány Jestli Mirek šel nebo ne pro mne není vůbec podstatné. Hlavní ale je že jsme se rozloučili při mém odletu jako staří dobří kamarádi, polárníci

Ledová polévka

Na závěr připravil jeden polárnický recept. Běhám tady na něj už pár dní a výborně to funguje. S přípravou musíte začít už večer.

Ze saní vyndáte hluboce zmražený kus tvrdého sýra a jednu zmraženou klobásu. Obojí vložíte do igelitového sáčku. Vsunete do spacáku a jdete spát. Tip šéfkuchaře – k ingrediencím doporučuji se pořádně přitulit.

Ráno vstanete, a zatímco si vaříte čaj, sýr i klobásu nadrobno nakrájíte (večer by se vám to kvůli hlubokému stupni zmražení nepodařilo). Nakrájené kousky vložíte do uzavíratelného sáčku (takzvaný ZipLock) a zasypete instantní polévkou „expres“, třeba bramboračkou. Sáček dobře uzavřete, dáte navrch saní a můžete vyrazit.

Během každé krátké pauzy si pak takto připravenou směs odsypete do víčka od termosky. Všimněte si, jak to krásně cinká! Zalijete ji horkou vodou z termosky a OKAMŽITĚ! se dáte do jídla. U jídla nemluvit, nekochat se, chvátat. Pokud vše nespořádáte do pěti minut, vyklopíte už jen krásnou bábovičku z ledového aspiku a dál jdete hladoví. Já to zatím vždy bez problémů stihl.

Na závěr

Co se teď bude dít na webu dále? Rozhodně se tu dozvíte ještě mnoho zajímavých podrobností z celé akce, a postupně bude zveřejněna i celá fotogalerie z neuvěřitelných ledových scenerií.

zdroj: webové stránky Vaška Sůry, vaseksura.com (v roce 2017 bohužel nedostupné), 27. března 2008

Italia 1928 – Ny-Ålesund 2008

Ztroskotání vzducholodi Italia
na dobové kresbě

Generál Umberto Nobile
foto archiv

František Běhounek

Václav Sůra

Před osmdesáti dvěma lety se podařilo poprvé dosáhnout severního pólu. Pomineme-li diskutabilní dobytí pólu Robertem Edvardem Pearym už v dubnu 1906, o kterém se vedou spory (a postupem času se spíše potvrzuje podezření, že Peary pól minul), první prokazatelné dobytí bylo roku 1926 vzducholodí Norge.

V našich krajích je však známější dobytí pólu jinou vzducholodí o dva roky později. Mezi největší hrdiny Arktidy patří nepochybně posádka italské vzducholodi Italia, kterou navrhl generál Umberto Nobile a který také jejímu letu na severní pól osobně velel. V posádce byl i náš vědec, fyzik a posléze i velký popularizátor vědy a autor dětských dobrodružných knížek František Běhounek. Na výpravě vzducholodi Italia byla zčásti mezinárodní posádka, Nobile pozval i Běhounka kvůli vědeckým pozorováním geomagnetismu a vesmírného záření v arktické oblasti.

Do zátoky Kingsbay na Špicberkách vzducholoď přiletěla 6. května 1928, po zdařilém letu ve dnech 15. až 18. května 1928 k zemi Františka Josefa odstartovala 23. května 1928 časně ráno k severnímu pólu. Pólu dosáhla, ale nepříznivé počasí zabránilo části posádky sestoupit na led přímo na pólu. To nebyla taková tragédie. Cesta zpět vedla proti silnému větru, za velkého mrazu a vzducholoď nadnášená héliem plněnými balóny ztrácela výšku – až nakonec zavadila gondolou o led a havarovala. Stalo se tak 19. května 2008 asi 100 km na sever od Severovýchodní země.

Členové výpravy se stali trosečníky, kteří museli nejen čelit nebezpečí smrti, ale především podrobit nejtěžší zkoušce svoje základní povahové vlastnosti. František Běhounek to píše ve své knize Trosečníci na kře ledové, později přepracované jako Trosečníci polárního moře. Sleduje velmi podrobně a spravedlivě tento zápas o nezbytnou soudržnost skupiny, zápas vyčerpávající zejména v době, kdy trosečníci pozbývali naději na záchranu. Chceme-li se však dopátrat, jak jednal on sám, musíme si přečíst svědectví velitele výpravy Umberta Nobila, v knize Katastrofa vzducholodi Italia na severní točně.

Výprava byla nakonec zachráněna 12. července 1928 sovětským ledoborcem Krasin, na záchranných výpravách se podílela i řada odvážných polárních letců i polárníků, Roald Amundsen dokonce při záchranné výpravě zahynul.

Co trosečníci na ledové kře zažili si dnes dovedeme sotva představit. Nemůžeme se na tehdejší polárnické vybavení dívat dnešníma očima. Ani vzducholoď nebyla žádný přepych. Gondola byla plátěná, nebylo se kde pořádně opřít a teplota v ní se příliš nelišila od teploty okolí. Obsluha třech motorů vzducholodi byla vskutku hrdinským činem, motoroví mechanici k nim museli chodit po lávce a neustále ladit a udržovat v provozu. Protože byl plášť vzducholodi kvůli váze velmi tenký, bylo jej třeba za letu neustále kontrolovat, opravovat a lepit.

A po ztroskotání se posádce nevedlo dobře dvakrát. Co by dali za dnešní syntetické, lehké a teplé materiály. Tehdy měli obleky pouze z těžkých kožešin, boty kožené nebo filcové poměrně nasávaly vodu. Jenomže všichni polární boty neměli. Vzhledem k tomu, že se nepředpokládalo, že by posádka měla pobývat na kře, nebylo vybavení ani velké, ani dokonalé. Vlastně jen náhodou měli k dispozici stan (byl určen původně pro výsadek skupiny na pólu), který zůstal na kře jen díky utržení skladovacího prostoru gondoly.

Jednolampovým vysílačem s nedostatečnou anténou jim trvalo řadu dní, než se podařilo navázat spojení pomocí morseovky. Záchranné práce byly také značně ztíženy tím, že lehká průzkumná letadla neměla žádnou navigaci ani rádio a orientace podle několika ostrovů, které byly tehdy v mapách zakresleny jen přibližně s mnohakilometrovými odchylkami, nebyla vždy správná.

V článku na webu aldebaran.cz vyvracejí hypotézu, že záchrana trosečníků neměla nic společného s jevy v blízkém vesmíru. https://www.aldebaran.cz/bulletin/2018_29_ita.php (pozn. red. srpen 2018)

Málokdo z dnešních milovníků adrenalinu si dovede představit, co to tehdy znamenalo ztroskotat na ledové kře. Málokdo z dnešních milovníků adrenalinu by si v podobné situaci dovedl poradit. O to větší úctu je třeba mít před lidmi typu Běhounek, neboť spíše než o sportovce, dobrodruha a polárníka šlo o vědce a badatele.

Velkou úctu při vzpomínkách na Františka Běhounka mají všichni naši dnešní polárníci. Pro Vaška Sůru, jednoho z nich, také pokořitele Severního pólu (byl čtvrtým Čechem, který tam došel, nepočítáme-li Cimrmanovu výpravu Čecha Němce) je František Běhounek celoživotním vzorem – a tak neodolal, aby na jeho počest neuspořádal letošní polární výpravu.

A tak 13. března 2008 (ve dnech, kdy se „slavilo“ výročí ztroskotání by to už nešlo, protože na Špicberkách taje a začíná jaro) vyrazila ze zátoky Kingsbay, z nejseverněji trvale obydlené vesničky Ny-Ålesund, pětičlenná polární výprava. Absolvovala cestu dlouhou 210 km. Vašek Sůra – jak s oblibou říká amatérský polárník – si tak v doprovodu přátel z celého světa splnil svůj sen „3x nejseverněji“ (2000 – nejsevernější obydlená inuitská osada v Grónsku Siorapaluk, 2005 – severní pól a 2008 – Ny-Ålesund, nejsevernější trvale obydlené místo).

Výprava ve složení Václav Sůra (ČR), Eric Philips (Austrálie), Colin Monteath (Nový Zéland), Matt McFayden (Austrálie) a Miroslav Jakeš (ČR) se konala pod záštitou Akademie věd České republiky.

V Ny-Ålesundu byla uctěná památka Františka Běhounka uložením pamětní desky u místní zástupkyně guvernéra Špicberků. Z roku 1928 je na místě dochován původní stožár, ke kterému byla vzducholoď ukotvena, celá zátoka dnes obydlená jen vědci je však pietním místem italské armády, a tak se o umístění desky na stožár či jen na stěnu některého z místních domů stále jedná s diplomaty Italské republiky.

Pak polárníci vyrazili na lyžích se saněmi na trasu dlouhou původně asi 180 km – nakonec urazili asi o 50 km více, protože fjordy dnes díky globálnímu oteplování příliš nezamrzají, přestože je tu zima několik desítek stupňů pod nulou. Překonat museli tři fjordy a vnitrozemské zaledněné pohoří. Díky tomu se také nestihlo vystoupit na nejvyšší Špicberskou horu. V Longyerbeanu byla celá expedice ukončena.

Michael Stanovský, 15. května 2008