Parník Čeljuskin přezdívaný Ruský Titanic

Legendární ruský parník pojmenovaný po ruském mořeplavci Semjonu Ivanoviči Čeljuskinovi (cca 1700–1760) měl pohnutou historii.

repro Severské listy

V letech 1933–1934 se vydal na svoji první – a zároveň poslední – cestu podél severního pobřeží SSSR s úkolem prozkoumat severní mořskou cestu a pobřežní oblasti v průběhu jediného vegetačního období. Expedici vedl vědec a polární badatel Otto J. Šmidt a námořní kapitán V. I. Voronin. Oba muži podnikli společně už jednu úspěšnou plavbu po severní mořské cestě, a to v roce 1932 na ledoborci Sibirjakov, a ještě o dva roky dříve výzkumnou výpravu do Karského moře, tehdy na ledoborci Georgij Sedov.

Úkolem parníku Čeljuskin bylo v letním období proplout z Murmansku do Vladivostoku severní cestou. Do té doby tudy proplulo jen několik ledoborců, a tak Čeljuskin měl být první obchodní lodí, která to dokáže a otevře tuto cestu dalším obchodním lodím.

Protože moře tu na několik letních měsíců rozmrzá, organizátoři věřili, že během této doby stihnou doplout z Murmansku až do Vladivostoku. Po 7000 kilometrech cesty však parník v Beringově úžině uvízl v ledu a byl s ním zanesen zpět do Čukotského moře. V únoru 1934 jej rozdrtily ledové kry a u mysu Severnyj se potopil.

Ten, kdo si vymyslel tento úkol, bezostyšně hazardoval s majetkem a lidskými životy. Už tenkrát se prostě muselo vědět, že bez pomoci ledoborců nemá normální parník proti arktickému ledu šanci. Ovšem komunistická propaganda byla ochotná obětovat cokoliv, jen aby dokázala, že je nejlepší. Také šlendrián a „objektivní příčiny“ způsobily, že v době, kdy loď měla vyplouvat z Murmansku, se stále ještě brouzdala někde v Leningradě nebo v Kodani. Z Murmansku vyrazil Čeljuskin směrem na východ až 10. srpna – a zbývaly mu pouhé dva měsíce na proplutí celé severní cesty.

Celá cesta byla „naplánována“ a prováděna s nedostatky hraničícími s naprostým amatérismem a hazardem, který byl možný snad jen v podmínkách komunistického Sovětského svazu.

Čeljuskin byl úplně nový parník. Bylo dost sebevražedné zkoušet úplně novou loď za takto extrémních podmínek. Projevily se některé výrobní vady, do lodi začalo zatékat, jakmile se poprvé setkala s ledem. Loď bylo třeba stále utěsňovat. Jednu trhlinu ale už utěsnit nešlo.

Přestože hlavním úkolem Čeljuskinu bylo proplout severní cestou, dostal ještě několik úkolů vedlejších, které jej poměrně dost zdržely. Vezl několik set tun materiálu pro ledoborec Krasin, které bylo třeba ručně přeložit. Výprava s sebou vezla také několik vědců, které měla vyložit na Wrangelově ostrově – k němu se však již nedostala.

Čeljuskin nakonec doplul na své možnosti zázračně daleko, a dokonce se mu podařilo protnout pomyslnou čáru oddělující Severní ledový oceán od Tichého oceánu – a tehdy výprava hrdě oznámila Moskvě, že úkol byl splněn. Tady plně platí staré české přísloví o chválení dne před večerem. Co je platné, že se výprava dostala tak daleko, když právě tady beznadějně uvázla v ledu a následovalo přezimování a následné ztroskotání.

Neschopný kapitán lodi Voronin nechal povalovat na palubě 100 tun černého uhlí, které první bouře spláchla do moře. Posádka tak musela vymyslet, kde ušetřit co nejvíc tepla, aby se s uhlím vydrželo až do jara. Přestože bylo pravděpodobné, že se může potopit. Přesto nebyla evakuace lodi nijak předem připravena a jakmile ke katastrofě došlo, nikdo vlastně nevěděl, co má dělat. Za to, že se nakonec podařilo vyložit potřebnou část zásob, lze poděkovat jen soukromé iniciativě některých členů posádky, kteří se za noci tajně na ztroskotání připravovali a budovali na ledě zásobárny a stavěli stany. V kritických situacích si totiž kapitán vůbec nevěděl rady, a jakmile se loď potopila, všichni marně čekali na nějaký rozkaz. Mnohem lépe z toho vychází Otto Šmidt, známý vědec, který svým neformálním přístupem dokázal mnohem víc, než kapitán svou autoritou, kterou málokdo uznával. Trapné pro tehdejší sovětskou moc bylo i handrkování, zda má být těžce nemocný Šmidt převezen k léčení na Aljašku.

Posádka Čeljuskina ale měla tehdy obrovské štěstí. Všech 104 lidí včetně deseti žen a dvou dětí, které se narodily během plavby, se zachránilo. Na plující kře si vybudovali ledový tábor, kde v nesnesitelných podmínkách přežívali celé dva měsíce a také se v něm dočkali záchrany. Z ledové pasti je v březnu vysvobodili letci, kteří museli na nouzové dráze na ledové kře přistát čtyřiadvacetkrát, aby do bezpečí přepravili celou expedici. Za svou odvahu se sedm nejstatečnějších pilotů stalo prvními Hrdiny Sovětského svazu v historii.

Není se co divit, že hrdým titulem hrdina Sovětského svazu nebyl oceněn nikdo z posádky lodi, ale vyznamenáni byli letci, kteří posádku zachránili.

foto archiv

První pokus vyzvednout alespoň části Čeljuskina ze dna se udál v roce 2004 k sedmdesátému výročí potopení lodi. Tehdejší expedice však skončila totálním neúspěchem – vrak lodi na dně vůbec nenalezla.

Další pokus v roce 2006 byl již úspěšnější. Vědci bádali v oblasti potopení lodi více než týden. „Nakonec potápěči vynesli ze dna na hladinu několik součástí vraku, podle nichž bude potopená loď určitě identifikována,“ řekl ruským agenturám šéf expedice Alexej Michajlov. Podle fotografií a videozáznamů jsou si však badatelé už nyní v podstatě jistí, že našli právě Čeljuskin. Druhá podobná loď se podle nich v tom místě nepotopila.

Po více než sedmdesáti letech se z padesátimetrové hloubky podařilo vyzvednout kus zábradlí z paluby lodi a část krytu palubní šachty nebo systému ventilace. Díly nyní poputují do dánských loděnic Burmeister & Wain, kde byl parník postaven.

Michael Stanovský, upraveno podle adrex.cz a LN, 23. září 2006