Laponsko 2011 – hledání Země Nezemě

Finnmarksvidda – Norsko, foto traildino.com

19. července 2011 se vydám do Laponska (Sápmi) na 50 dní dlouhou cestu. O zemi, která leží za polárním kruhem, jsem slyšel hodně – někdo o ní dokonce mluví jako o poslední divočině Evropy. Bez pochyby je to však v rámci Evropy velká exotika, a to si nemůžu nechat ujít.

» Zpravodajství z cesty online

Cílem cesty není pouze poznávání krajiny na konci Evropy, ale také jejich původních obyvatel – Sámů. Ti jsou původním obyvatelstvem Skandinávie, ale v průběhu dějin bylo toto etnikum často potlačováno v oblasti svých kulturních projevů a také v právu na užívání svého mateřského jazyka. V současné době probíhá v Laponsku revitalizace sámské kultury a sámských jazyků, a proto chci navštívit i místa s velkou koncentrací Sámů a zblízka se tak podívat, jak se dělá novodobé „národní obrození“.

Do norského Tromsø přiletím 19. července 2011 a ze stejného místa se budu do Prahy vracet 7. září. Letenka tam a zpět je v zásadě to jediné, co mě na asi 50 dní váže. I když mám zpracovaný přibližný plán cesty, nechci se připravovat o ten luxus být pánem svého času na tak dlouhou dobu. Časového harmonogramu si v Praze ještě užiju až až, proto se budu spíše než podle nějakého itineráře řídit podle chuti, situace a počasí. No stress!

Přibližný plán trasy by měl vést z Tromsø přes Lyngenské Alpy a Olderdalen až do Alty. Z Alty se vydám k největšímu kaňonu v severní Evropě a budu pokračovat přes náhorní plošinu do Karasjoku, kde sídlí sámský parlament v Norsku. Z Karasjoku bych se pak měl přesunout do Finska, kde chci prozkoumat především oblast kolem jezera Inari. Cesta dál povede přes Ivalo, Tankavaaru (přírodní rezervace Sompio) a obec Sodankylä až do Muonia a Enontekiö, u něhož je národní park Pallas–Ounastunturi. Podle času, chuti a situace bych se odtamtud vydal ještě do norského Kautokeina. Poslední úsek cesty povede přes švédské Laponsko, kde bude hlavním cílem město Kiruna a především pak nedaleký národní park Abisko. Odtamtud se vrátím přes norský Narvik zpět do Tromsø.

Podle možností (stavu baterky a signálu) se zde pokusím sdílet své zážitky ze země půlnočního slunce, kde budu žít 50 dní jako nomád. Už se na to těším, protože jak říká jedno sámské přísloví: „Lepší být na cestě než doma“.

Lukáš Košner, 11. července 2011

Denní zpravodajství

Klikněte pro mapu Google s trasou...

Půlnoční slunce nad Tromsø
20. července 2011 • na mapě

středa 20. července 2011

Půlnoční slunce nad Tromsø   pozice na mapě

V pořádku jsem dorazil do Tromsø, které mě uvítalo modrou oblohou a sluncem s příjemnými 17 stupni. S téměř 30 kily na zádech jsem se vydal pěšky na vyhlídku Storsteinen (421 m n.m.), kde jsem si užíval půlnoční slunce a pivo z nejsevernějšího pivovaru na světě ? Mack. Odsud jsem šel ještě nahoru na kopec Fløya a asi v půli cesty jsem našel vhodné místo pro stan. Na lehko jsem pak došel na vrchol a vrátil se. Hrdinně zatím odolávám stíhacím letkám zdejších komárů.

pátek 22. července 2011

Z Evropské ligy az na Tromsdalstinden   pozice na mapě

Posledních pár dní jsem stále v Tromsø, kde poznávám město a okolí. Předpověď počasí nelhala a teplota občas klesá na osm stupňů. Ale jak říkají Norové, neexistuje špatně počasí, pouze špatně oblečení. V Tromsø mě příjemné překvapilo Severonorske muzeum umění, kde se dají nalézt opravdu krásné kousky např. od Tidemanda a Muncha. Včera pak hrál domácí fotbalový tým předkolo Evropské ligy proti Paksi, a tak jsem se šel na zápas podívat. Domácí sice nepostoupili, ale bylo to fajn odreagování. Když jsem pak šel zpátky, viděl jsem v dálce vrchol Tromsdalstinden (1238 m n.m.) s celkem příznivým počasím. Boty a oblečení jsem měl dobře, cestu nastudovanou, tak jsem si říkal, jdu tam. Prošel jsem nejdřív nádherným údolím obklopeným hradbami hor a vodopádu, až jsem se začal škrábat nahoru. Počasí a mlha se poslední desítky metrů měnily doslova z minuty na minutu. Vrchol jsem ale zdolal. To však nebylo vše, potřeboval jsem se vrátit zpátky do stanu, což znamenalo sejít dolů, nahoru, dolů, nahoru přes dalších pět kopců a desítky potůčku. Bylo to nádherné ? nejdříve jsem údolím prošel a pak ho ještě viděl z obou stran okolních hor. Dneska budu zaslouženě odpočívat.

Tromsø
25. července 2011 • na mapě

pondělí 25. července 2011

Tromsø   pozice na mapě

Město a okolí mám slušné prochozené, a tak si myslím, že můžu pomalu hodnotit. Tromsø se sice říká ?Paříž severu?, ale toto označení je podle mě téměř urážlivé (se vší úctou k placaté a špinavé Paříži). Já jsem si pracovně nazval Tromsø ?Město tři podlaží?. První podlaží je Tromsdalen s Ledovou katedrálou a celé pobřeží na východ od ostrova. Druhé podlaží je ostrov, kde najdete přístav, letiště, centrum, pivovar a vše důležité. Třetí podlaží pak leží na západ od ostrova, opět je rozděluje moře, ale spojuje dlouhý most. Nejraději jsem procházel hlavní ulici Storgata, kde stojí krásné dřevěné domky s přilehlými obchůdky. Z moderní architektury stojí za zmínku knihovna a muzeum Polaria, které vypadá jako padající domino. A ještě dvě věci mě vzaly: 1. tunely, kde jsou křižovatky, 2. Sámské nápisy na většině oficiálních míst, dokonce i na fotbalovém stadiónu. Tromsø je bezpochyby krásné město a ještě krásnější, když máte štěstí na počasí. P. S. Minulé se mi nepodařilo kvůli nedostatku signálů odeslat fotku z túry kolem Tromsdalenu, tak to napravují.

Tromsø - katedrála
27. července 2011

čtvrtek 28. července 2011

Na sever, nebo na jih?   pozice na mapě

Asi si říkáte, kdy už se konečně hnu z místa? Pohnu se zítra, ale ani já ještě nevím kam. Bude to však buď na sever do Alty, nebo na jih do Narviku. Je pouze jasné, že to nebude cimrmanovské ?jdu na sever, jdu na jih?. Do Tromsø jsem se každopádně zamiloval, a to i přes jeho náladové počasí. Pořád je tu co dělat, stále se dají poznávat nová místa. A když město políbí letní počasí jako dneska, je to nádhera. Pak si přejete, aby ten polibek trval co nejdéle. Včera jsem dostal skvělou možnost vyjet na lodi kolem Tromsø, vidět město i malé ostrovy, kde jsou pouze dva domy, z úplně jiné perspektivy. Byla to paráda! I já jsem řídil loď, a tak se oficiálně prohlašují za námořníka. Vítr mi rozléval slzy po tvářích a z vlasů mi udělal trvalou, kterou uvidíte už jen ve filmech z 80. let. Každopádně jsem si užíval nekonečnou svobodu vesmíru moře. Tragédie, jež se stala na jihu Norska, se nevyhnula ani Tromsø. V pondělí se v centru sešlo 5000 lidí, aby vyjádřilo soustrast a podporu. Po odlivu lidí pak zbylo květinové moře. Nordahl Grieg kdysi o Norsku napsal, že je to malý národ, a tak když někdo zemře, je to bratr nebo přítel.

Narvik - překladiště železné rudy
1. srpna 2011

Narvik
1. srpna 2011

Narvik
1. srpna 2011

pondělí 1. srpna 2011

Narvik  

V pátek 29. července 2011 jsem zvedl kotvy a vyrazil do Narviku. Počasí bylo nádherné a celá cesta utekla hrozně rychle. Fjordy, hory, písečné pláže a nahoře ?himmelbla?. Počasí rozlilo po okolí tak syté barvy, až jsem si myslel, že mám na očích buď nějaké speciální filtry, nebo že žiju ve Photoshopu. K Narviku sice vede krásný lanový most, taková malá norská verze Golden Gate, ale jinak se s Tromsø nedá ani v nejmenším srovnat. Dříve byl Narvik hlavním městem severního Norska, ale válka udělala své. V Narviku stojí za zmínku kostel, to, že je to nejsevernější místo v Norsku, kde najdete vlak, a vojenské muzeum, které vypráví příběh bitvy u Narviku, operace, po níž Norsko kapitulovalo. Ve fjordu leží spousta potopených lodi, a i proto se tomuto mísu říká lodní hřbitov. Nejzajímavější v muzeu je nepříliš známý a tragický osud koncentračního tábora v Beisfjordu (cca.10 km od Narviku), kde byly zabity stovky Srbů a později tam zahynulo i mnoho ruských zajatců. V okolí Narviku jsou však nádherné hory, které oblopuji fjord. Když je dobře počasí, je vidět až na Lofoty. Dnes (1. srpna 2011) vyrážím autobusem do Švédska, konkrétně do národního parku Abisko, takže se s Norskem a mořem na pár týdnu rozloučím.

Pravé Laponsko
2. srpna 2011 • na mapě

úterý 2. srpna 2011

Pravé Laponsko   pozice na mapě

Dnes jsem zažil právě Laponsko! Podél kaňonu řeky Abisko jsem šel nejdříve k turistickému centru a pak už vzhůru na horu Njulju. Do výšky asi 900 m n. m. jede lanovka, ale taky je tam hezká stezka. Šel jsem tedy pěšky. Bylo na severské poměry celkem horko, a tak jsem se nahoře na vyhlídce osvěžil a oddechl. Z vyhlídky je nádherný pohled na Abisko, jezero Torneträsk a především na dvě hory, které tvoří údolí do tvaru ?U? ? tomu se říká Laponská brána. Z vyhlídky jsem tedy vystoupal ještě na Njulju (1169 m n. m.) a odtamtud jsem sestoupal do sedla, kde jsem se rozhodl využít krásného počasí a prodloužit si trochu výlet. Udělal jsem dobře! Při obcházení hory Slåttatjåkka jsem viděl nejdříve plachtícího orla, jehož zvuk se rozléhal po celém údolí a pak ještě dva soby, kteří nejdříve sbíhali po sněhu dolů a pak se pásli. Poté, co jsem se dostal opět do sedla, bylo vidět až na jezero Abisko, k němuž chci zítra. Na cestě zpátky jsem pak procházel mokřinami, brodil řeky, zkrátka Laponsko se vším všudy. Houby tu nehledáte, ale zakopáváte o ně, takže bylo jasné, co bude k večeři.

Abisko - sámská chatrč
3. srpna 2011

Abisko - jezero Abiskojaure
3. srpna 2011

Abisko - cestou k Laponské bráně
3. srpna 2011

středa 3. srpna 2011, 21.00 hod.

Nejsušší místo ve Švédsku   pozice na mapě

Ráno tu foukal opravdu silný vítr a trochu se ochladilo, ale stále tu zatím nepršelo, a tak jsem rád, že Abisko potvrzuje primát nejsuššího místa ve Švédsku. Dnes jsem se vydal k jezeru Abisko. Cesta je součástí slavné Kungsleden (Královské stezky), nejslavnější turistické trasy ve Švédsku, která začíná právě v Abisku a konci asi 500 km dál na jihu. U vstupní brány se tu všichni fotí a někdy je to tu úplný Václavák. Dnešních skoro 30 km vedlo v zásadě po rovině, po dobře značené cestě, žádná divočina. Ale frustrovalo mě, že 90 procent cesty se jde lesíkem většinou z břízek a keříků, takže není nic moc vidět ? takový tunel. Škoda, žádné pohádkové výhledy jako včera. Ale jezero Abisko s okolními horami má rozhodně své kouzlo, zvlášť když vidíte na břehu sámskou kótu (goahte ? malý ?domeček? z drnů; pozn.red. přesněji řečeno dřevěná bouda obložená drny kvůli tepelné izolaci). Co budu dělat zítra vůbec netuším, uvidím podle počasí.

Delta řeky Abisko, Björkliden
4. srpna 2011 • na mapě

čtvrtek 4. srpna 2011

Delta řeky Abisko, Björkliden   pozice na mapě

Původně jsem chtěl vyrazit ke Karesvågge, ale jednak se mi nechtělo jít víc než půl trasy cestou, kterou už jsem šel a potom by mě opět frustroval ?lesní tunel?. Šel jsem tedy nejdříve k deltě řeky Abisko. Od 1. května do 31. července je sem vstup zakázán z důvodu ochrany ptactva, ale už je začátek srpna, a tak je vše ok. Delta řeky, která se vlévá do asi 70 km dlouhého jezera Torneträsk je úžasná. Především Laponská brána zde dostává zase úplně jiný rozměr. Viděl jsem ji už z mnoha stran a úhlů, ale určitě ne z tolika, aby mě přestala překvapovat a fascinovat. Po Rallarvågen jsem poté vyrazil do horského střediska Björkliden, kde jsem potkal čtyři Čechy. Kousek od Björklidenu se nachází vodopád Silverfall, jenž se dere soutěskami kaňonu ? kam jinam, než do jezera Torneträsk. Zítra vyrazím do civilizace, konkrétně do města železné rudy ? do Kiruny. Především úterní túra, tady v Abisku, byla zatím asi tím nejhezčím, co jsem v Laponsku viděl. V zimě to tu musí být naprosto bezchybné na běžky!

pátek 5. srpna 2011

Kiruna ? opět civilizace   pozice na mapě

Večer tu byla celkem kosa, ale ráno se Abisko opět probudilo do slunečného počasí. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem ? právě včas! Ted o víkendu totiž začíná pochod Fjällraven Classic, který začíná v Nikkaluoktě a konci v Abisku. Ptal jsem se, kolik lidí se má zúčastnit, a prý asi 2000! Zkoušel jsem stopovat do Kiruny, ale neměl jsem štěstí, jediné auto, co mi za dvě hodiny zastavilo, jelo jinam. Nicméně mě to bavilo, cítil jsem se jako pravý vandrák ? slunce svítilo a já jsem s úsměvem seděl v prachu na kraji silnice opřený o svůj batoh ?in the middle of nowhere?. No, nakonec jel autobus, tak jsem se do Kiruny dostal velkopansky busem. Když jsem přijížděl do města, viděl jsem déšť a úplně černou oblohu nad kirunskými doly ? jak příznačné. Město jsem prochodil jen trochu, ale není to ošklivé město. Centrum se skládá v zásadě pouze z dvou ulic a jako celek na mě působí jako klidné předměstí ničeho. Zítra a pozítří prozkoumám město více. Co ale potěší oko českého turisty, jsou švédské ceny, které jsou oproti těm norským výrazně příznivější.

Nejhezčí stavba ve Švédsku
6. srpna 2011 • na mapě

sobota 6. srpna 2011

Nejhezčí stavba ve Švédsku   pozice na mapě

Dnes jsem si šel prohlédnout hlavní město švédského Laponska ? Kirunu (sámsky Giron). I když toto místo obývali Sámové již před mnoha staletími, první obyvatelé z jihu přišli až v 17. století, aby zde otevřeli doly. Dalo by se říci, že železná ruda znamená pro Kirunu chleba. Ale skutečný boom přišel na konci 19. století ? bylo rozhodnuto o stavbě železnice, po níž by se ruda převážela. Kiruna tak začala ekonomický vzkvétat. Dnes jsou doly v Kiruně těmi největšími na železnou rudu na celém světě. Kiruna je ale i sídlem Sámského parlamentu ve Švédsku a také se pyšní krásným kostelem, který nechal postavit ?otec Kiruny? Hjalmar Lundböhm, první prezident důlní společnosti LKAB. Zvonice i samotný kostel je natřen tradiční falunskou červení a je jakýmsi hybridem mezi středověkými kostely stavkirke a sámskými lávvu (tradiční stany). Nicméně je to krásný hybrid a není pochyb, že tato stavba je tím nejhezčím, co se dá v Kiruně vidět. Na kostele stojí 12 zlatých soch, jež představují duševní stavy člověka ? láska, pokora, smutek atd. Zajímavé je, že z vnější strany neuvidíte žádný kříž. Lundböhm totiž nechtěl, aby kostel reprezentoval nějaké konkrétní náboženství. Biskup tomu však oponoval, takže jediným kompromisem je kříž na oltáři. Tato stavba byla v roce 2001 zvolena za nejhezčí stavbu ve Švédsku (v mém průvodci se píše ?náboženskou stavbu?, ale u kostela se pak píše pouze ?stavbu?). Odpoledne jsem vylezl na kopec Luossavaara, který v zimě funguje jako sjezdovka. Odsud je vynikající výhled nejen na Kirunu, ale i na okolní hory ? a na východě je vidět i jezero Jukkasjärvi.

Kiruna - rudné doly
7. srpna 2011

pondělí 8. srpna 2011

Sámské muzeum, sámský parlament   pozice na mapě

Dnes jsem si udělal takový ?sámský den?. Sámské muzeum i sámský parlament mají o víkendu zavřeno, a tak jsem zůstal v dosud zamračeně a deštivé Kiruně o den déle. Ráno jsem byl nejdříve v sámském muzeu, kde je i hotel a také jedna sámská kulturní organizace. Neměl jsem příliš velká očekávání, tak mě muzeum příjemné překvapilo. Odpoledne jsem pak šel do Sámského parlamentu ve Švédsku ? založeného v roce 1993. Má 31 členů volených na čtyři roky, avšak pravomoci tohoto orgánů jsou samozřejmě omezené. Kromě vnitřních záležitosti týkajících se kultury, jazyka či sobaření však může fungovat i jako poradní orgán švédského parlamentu. Kvůli studijním účelům jsem zde vyzpovídal jednoho pracovníka, bývalého sobaře, jenž po 35 letech této práce předal stáda synovi a sám zakotvil v teplé kanceláři. Byl moc hodný a nakonec mě ještě obdaroval knížkou Samernas historia (Dějiny Sámů). V parlamentu jsem si ještě zpříjemnil den v knihovně s verši P. Utsiho, sámského básníka. Zítra vyrazím do Pajaly, ale jaké bude počasí, to vůbec nevím. Na jeden den jsem si přečetl tři různé předpovědi. Být rosničkářem holt není nic jednoduchého?

Pajala - Popmusic z Vittuly
9. srpna 2011 • na mapě

úterý 9. srpna 2011

Pajala - Popmusic z Vittuly   pozice na mapě

Ráno jsem si přivstal, protože autobus do Pajaly jel v 7. 10. Už od pátku mi moc nepřeje počasí ? zataženo, déšť, občas v noci i zima. Proto jsem doufal, že mě Pajala uvítá třeba sluníčkem. Nicméně už po cestě jsem pochopil, že to asi nehrozí. Okolní lesy se po pár metrech ztrácely v mlze a dešti. Jednou autobus zprudka přibrzdil, z okénka jsem pak viděl dva soby přebíhající přes silnici. Vystoupil jsem v Pajale, kde je na autobusovém nádraží obrovská dřevěná sova ? symbol Pajaly. Sov je v okolních lesích mnoho. Šel jsem za město a našel jsem si místo pro stan ? v lese, pár metrů od řeky Tornio. Pak jsem se vrátil do města. Venku bylo 6 stupňů, vítr, déšť, ale i takové je Laponsko, s tím se musí počítat. Šel jsem do muzea Larse Leviho Læstadia, kazatele, zakladatele pietistického hnutí, jež nese jeho jméno. Nikdy bych si nepomyslel, že tam strávím dvě hodiny, ale průvodce byl vynikající. Zajímavé bylo, že v Læstadiově domě, kde byla většina věci stále původních z poloviny 19. Století, nebyly žádné provazy, žádné ohrádky jako v českých muzeích. Kde je asi chyba? V Pajale se také nacházejí největší sluneční hodiny na světě (viz obrázek), ale v tomto počasí jsou lehce nefunkční ? asi jako přesýpací hodiny bez písku. Šel jsem se tedy prohřát do sauny, kde jsem se dál do řeči s postarším chlápkem, který mi řekl, že tu má v Pajale kavárnu jedna Češka. Když jsem se tam šel podívat, tak bylo už zavřeno, ale český nápis byl vypovídající. Zítra to zkontroluju. Nejznámějším rodákem je Mikael Niemi, spisovatel, populární především díky románu Popmusic z Vittuly, jenž se odehrává právě v Pajale. Loni jsme se potkali v Praze, a tak jsem ho šel jen tak pozdravit. Pamatoval si mě a trval na tom, abych šel dál na kafe. Pak mě ještě vzal na projížďku Pajalou a ukazoval mi místa, která se objevují v jeho knihách. Zavezl mě i do 6 km vzdáleného Kengisu, místa, o němž jsem vůbec nevěděl. Jsou tu nádherné peřeje! Pajala mě i přes výjimečně hnusné počasí nadchla. Jsou tu milí lidé se svébytnou kulturou. Mimo švédštiny, finštiny, popřípadě sámštiny se tu mluví jazykem meänkieli (příbuzný jazyk finštině, ale už se neklasifikuje jako dialekt, nýbrž jako samostatný jazyk ? podle Wikipedie jde o dialekt s vysokou prestiží, pozn. red.). Zítra pojedu do Finska, do Kolari, žádný autobus odsud ale nejede, první až za týden, tak se tam budu muset dopravit jinak. Snad bude lepší počasí, těžko se teď ubránit vzpomínce na památná slova z filmu Na samotě u lesa.

Kolari - nádraží
10. srpna 2011

středa 10. srpna 2011

Kolari  

Ráno jsem se vydal do kavárny Café Nova, již skutečně provozuje Češka, která žije v Pajale už deset let. Pozvala mě na kafe a shodou okolností za několik minut dorazila z letiště i její rodina z Čech, takže najednou bylo v Pajale celkem dost krajanů. Nicméně jsem zanedlouho opustil útulnou kavárnu, sbalil jsem si svých pár švestek a vyrazil z Pajaly pěšky směrem k Finsku. Cestou jsem stopoval a dva kilometry od Pajaly mě vzali nějací hodní Finové, takže se mi po stopařské stránce dařilo podstatně lépe než minule. Přijel jsem do Kolari, kde je nejsevernější vlaková stanice ve Finsku. Jinak je to typický finsko-laponský zapadákov, který se táhne jako nudle po hlavní silnici. Hospody ožívají v pátek a v sobotu, kdy probíhá mimo bujarého pití i Finy oblíbené a obligátní karaoke. Za zmínku pak akorát stojí starý dřevěný kostel (vanha puukirkko) a stylový pub v retro stylu. S finskými hranicemi jsem překročil i časově pásmo, tudíž jsem teď o hodinu napřed. I když je pořád zataženo, neprší a mraky se začínají trhat, tak mi alespoň uschnul stan. Zítra se vydám do Muonia.

Muoniojoki
11. srpna 2011

Muonio - pohled na městečko s okolím
11. srpna 2011

Muonio - kostel
11. srpna 2011

čtvrtek 11. srpna 2011

Muonio  

Dopoledne jsem se přesunul do Muonia. Je fantastické za ty týdny, co tu jsem, pozorovat, jak se mění ráz krajiny. V Norsku hory, fjordy, moře, ve Švédsku hory s lesním porostem v nížinách a tady nic než lesy, zvlněná krajina a občas nějaké jezero. Každá část je úplně jiná, jinak okouzlující. Dnes jsme se s autobusem skoro zastavili, než poslední že čtyř sobů přešel silnici. V Muoniu v zásadě nic moc není, ale okolní krajina je krásná. Stejnojmenná řeka Muonio je pak vyhlášená lovem lososů. Všiml jsem si, že na spoustě veřejných budov v Laponsku jdou špatně hodiny, popř. vůbec. Nicméně kdo sem zavítá, pochopí, že tady je čas naprosto nepodstatná veličina. Zítra vyrazím do Pallastunturi a budu přecházet přes národní park do Hetty. Doufám, že novinový titulek ?Je konec léta?? byl pouze novinářskou kachnou.

Hannukuru - sauna
12. srpna 2011

Hannukuru - tupa
12. srpna 2011

Pallas-Hetta
14. srpna 2011 • na mapě

Pallas-Hetta
14. srpna 2011

neděle 14. srpna 2011

Pallas-Hetta  

V pátek v poledne jsem vyrazil s plnou polní přes národní park do Hetty (Enontekio), což je trasa dlouhá 55 km. Je nicméně výborně značená a na několika místech jsou tupy (sruby) pro turisty, kde se dá přespat, tudíž jsem ani nemusel být ve stanu. Do Hetty jsem dorazil dnes v poledne, takže mi cesta trvala dva dny. Zážitků bylo tolik, že to nejde v této krátké zprávě popsat. Přesto se pokusím alespoň stručně popsat cestu. Páteční trasa byla sice nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější. Došel jsem do 27 km vzdáleného Hannukuru. O motivaci nebyla nouze, protože tu byla sauna. Cestou několikrát pršelo, jednou byly i kroupy, ale pak se objevily dvě duhy vedle sebe a v dáli byla dokonce třetí s naprosto atypickým tvarem. V životě jsem nic takového neviděl? Trasa vedla přes kopce, stále nahoru, dolů, nahoru, dolů? V Hannukuru jsem si dál pak vytouženou saunu. Vím, že je to finské klišé - sauna uprostřed divočiny u jezera, nad nímž se vznáší pára. Každopádně to bylo jedno z nejkrásnějších klišé, které jsem zažil ? zvláště po 27 km s 30 kg na zádech. Spal jsem jako nemluvně. Druhý den nepadla ani kapka, i trasa byla jednodušší, soby už jsem přestal počítat. K večeru jsem dorazil do Pyhäkero, jež je pouhých 7 km od Hetty. Poslední kilometry jsem si nechal na dnešní ráno, to už byla procházka po rovině lesem až k jezeru Ounasjarvi, kde mě převezla loď do Hetty. Dnes se po více než týdnu vrátilo pěkně počasí, takže spíše relaxuji a užívám si letních 19 stupňů. Zítra vyrazím do Kittily a Sodänkyly.

Sodankylä - obraz Andrease Alariesta
15. srpna 2011 • na mapě

Sodankylä - starý kostel
15. srpna 2011 • na mapě

pondělí 15. srpna 2011

Kittilä, Sodankylä   pozice na mapě

Ráno jsem se vzbudil opět do slunečného dne a podle předpovědi by toto počasí mělo ještě pár dnů vydržet. Tak snad? Jel jsem autobusem nejdříve do Kittily, kde jsem musel přežít dvě hodiny, než jel další autobus do Sodankyly. Bez jakékoli nadsázky je Kittilä šílená díra. Má sice na laponské poměry velké letiště a 20 km od města je Levi, jedno z nejlepších lyžařských středisek ve Finsku, nicméně v samotném městě nic není. I Kittilä je samozřejmě poznamenána ústupem německých jednotek, které v Laponsku uplatňovaly taktiku spálené země. Dvě hodiny jsem v Kittile přežil, a to i navzdory tomu, že autobus vyjíždí od budovy pohřební služby (hautauspalvelu) ? myslím, že to o Kittile vypovídá vše. Sodankylä je o poznání hezčí a živější. Němci tu ušetřili i starý dřevěný kostel z roku 1689 a o kousek dál je novější kostel někdy z 19. století. V centru města je také galerie malíře Andrease Alariesta, jehož díla se řadí po bok dalších naivistů. Zobrazoval především život Sámů, on sám své dílo popsal jako pokus zachytit svět, který už neexistuje. Zaujal mě však hlavně obraz, jenž popisuje situaci, kdy byla Adamovi stvořená Eva. Tento příběh se objevil na plátnech mnoha umělců, ale nikdy jsem ho neviděl takto netradičně pojatý ? plešatý Adam s dlouhým plnovousem a Eva jako Bridget Jonesová. Sodankylä by měla být nejjižnějším bodem mě cesty, tudíž od zítřka opět na sever!

Sompiojärvi
17. srpna 2011 • na mapě

Tankavaara
17. srpna 2011 • na mapě

středa 17. srpna 2011

Tankavaara, Sompiojärvi   pozice na mapě

Včera jsem se přesunul do Tankavaary, kde je muzeum, jež vypráví historii ?zlaté horečky? v Laponsku. V Tankavaaře se také každoročně koná národní mistrovství v rýžování zlata. I zdejší návštěvníci můžou zkusit své štěstí. Já jsem ho zkusil a skutečně jsem něco našel, nicméně rentiér že mě nebude. Rozhodně vyrýžovali víc eur ze mě u vstupu, než já zlata. Ale byl to fajn zážitek a celý komplex je skutečně pěkný. V Tankavaaře však začíná i přírodní bohatství Národního parku Urho Kekkonena. Věci jsem si nechal v Tankavaaře, vzal jsem si jenom nejnutnější věci a spacák s tím, že přespím v kotě u Sompiojarvi. Většinu cesty se jde lesem, ale na Pikku Tankavaara a především na Pyhä-Nattánen jsou nádherné výhledy. Faktem je, že jsem se včera tak trochu ztratil, a tak jsem vytasil mapu a kompas, abych se zase našel. To se mi povedlo a došel jsem k rozlehlému a tichému jezeru Sompio, které mě naprosto dostalo. Je tu spousta druhu ptáků a podařilo se mi konečně vyfotit i sovu, až se vrátím domů, zjistím jaký druh. Dnes dopoledne jsem vyrazil zpět do Tankavaary. Moc lidí tu není, všichni asi rýžují zlato, protože člověka jsem potkal až po 15 km.

Saariselkä v zimě
18. srpna 2011

Ivalojoki
18. srpna 2011 • na mapě

Ivalo - centrum
18. srpna 2011 • na mapě

čtvrtek 18. srpna 2011, 20.00 hod.

Cestou do Ivala   pozice na mapě

Dny jsou teplé, ale noci už umí být docela chladné. Teplota jde pouze pár stupňů nad nulu. Borůvčí se červená, některé břízky jdou do žluta. Brzy začne podzim. Někteří říkají, že ?ruska?, tedy období, kdy okolní krajina hraje barvami, tu bude tak za dva, tři týdny. Dnes jsem měl v plánu jet do Ivala stopem. Vyrazil jsem ráno, ale nejela žádná auta. Šel jsem si dát tedy kafe a řekl jsem si, že počkám na autobus. Čekal jsem asi hodinu, ale autobus mi nezastavil a jel dál. Takže jsem šel přeci jen stopovat. Po pár desítkách minut mi zastavil nějaký Rus, fajn chlapík, jedoucí do Saariselky, což je na půl cesty mezi Tankavaarou a Ivalem. Saariselkä je oblíbené lyžařské středisko a především v zimě tu musí být nádherné. Je to taková turistická vesnička. Nicméně po více než dvou hodinách mě nikdo nezastavil, pralo do mě sluníčko a měl jsem hlad. Sešel jsem tedy z hlavního tahu do vesnice a našel jsem autobus do Ivala, kam jsem nakonec i dojel. Je to tu o fous lepší než v Kittile, ale jinak oproti jiným místům nic moc ? opět dlouhá nudle táhnoucí se podél hlavní silnice. Každopádně ceny jsou tu celkem podstatně nižší než na jiných místech ve finském Laponsku ? jídlo i suvenýry. Zítra pojedu dál do Inari, kde se chvíli zdržím ? o víkendu zde začíná hudební festival původních národů. Posledních asi 10 dní jsem spal každý den na jiném místě ve stylu ?Ruoktu vaimmus? (Můj domov v mém srdci) ? dílo Nilse?Aslaka Välkeapaa. Teď si tedy trochu odpočinu, zkulturním se a snad doléčím i natažený sval.

Inari
25. srpna 2011 • na mapě

Pielpejärvi
25. srpna 2011 • na mapě

Inari - muzeum Siida
25. srpna 2011 • na mapě

čtvrtek 25. srpna 2011

Inari   pozice na mapě

V Inari jsem zůstal déle, než jsem čekal, nicméně jsem si to tu skvěle užil. Počasí bylo většinou slunečné, takže především vyjížďka po nekonečném a čistém jezeře Inari byla parádní. Loď jede celkem asi tři hodiny na posvátný sámský ostrov Ukonsaari a zpět. V Inari bylo o víkendu živo, protože se zde konal hudební festival Ijahis idja (Bílá noc), kde kromě sámských muzikantů byli například i Něnci (ne Němci) a fantastický hrdelní zpěv zpěváka z Tuvy. Na festivalu jste bez nadsázky viděli skoro celé Sápmi, hodně lidí třeba z norského Laponska. Člověk se tu seznámil se spoustou zajímavých lidí, nicméně s postupem času byli méně a méně střízliví (eufemismus). Příští den Inari úplně ztichlo a v ?centru? jste potkali pouze štamgasty, které pak vídáte každý den, když procházíte kolem Hotelli Inari. Lumíku je tu ještě víc než ve Švédsku a na silnici leží jakýsi lumící koberec. Určitě stojí za výlet Otsamo, které leží asi 10 km od Inari a je tam nádherný výhled na jezera, Hammastunturi či Lemmenjoki. Nicméně nejhezčí výhled na jezero Inari je z Tuulispaa (viz obrázek). Další krásný výlet, který stojí za to, vede k Pielpejärvi, kde se uprostřed divočiny nachází zachovalý dřevěný kostel z 18. století. Nesmím zapomenout na muzeum Siida, jenž je podle mě nejen nejlepší sámské muzeum, ale nejlepší muzeum obecně zde v Laponsku, co jsem zatím viděl. Jestli míříte do Inari, rozhodně nevynechte Siidu. Za hodinu pojedu autobusem do Karasjoku, takže se loučím s Inari a celým Finskem. Inari je úžasné, potkal jsem tu spoustu zajímavých lidí, nasbíral studijní materiály, interview atd., rozhodně jsem se tu nenudil ani minutu. Vesnice má úžasnou atmosféru, takový zvláštní mikrokosmos, v němž žijí postavičky, o nichž by se daly napsat celé romány.

Karasjok - sámský parlament
26. srpna 2011 • na mapě

pátek 26. srpna 2011

Karasjok   pozice na mapě

Včerejší cesta do Karasjoku byla úžasná ? s postupujícími kilometry na sever přibývaly i barvy a podzim. Řeka Karasjohka, jež protéká Karasjokem, se tu kroutí krajinou s několik kilometrů dlouhou a poměrně širokou písečnou pláži. Nicméně počasí je tu dost proměnlivé a je jasné, že na Finnmarksviddě to bude ještě  víc. Dnes ráno jsem šel do Sápmi parku, což je taková venkovní expozice sámských obydlí. Uvnitř pak najdete tzv. Magic Theatre, které se snaží prezentovat sámský způsob života a myšlení jakousi populární formou. Nemůžu říci, že to bylo špatně, ale se Siidou se to nedá srovnat. Dal jsem se tam do řeči s jednou Sámkou ze sobařské rodiny, která mě potom i naučila házet lasem. Nevedl jsem si špatně, ale na mistrovství to není. Nemohl jsem opomenout ani sámský parlament, jenž je ze všech tři sámských parlamentů (norský, švédský a finský) rozhodně na nejvyšší úrovni po všech stránkách. Vnitřní prostory zdobí vlnící se dřevěné ochozy symbolizující polární záři a ze stropu visí malé žárovky, které představují hvězdy. Vnitřní stěny jsou pak dekorovaný sámskými příslovími. Budova, kde zasedá plénum (viz obrázek) je inspirovaná, jak jinak, sámskou kotou. Karasjok není hlavním městem norských Samu pouze formálně. Skutečně asi 80% zdejších obyvatel mluví sámsky a tento jazyk slyšíte na ulici, v kavárnách v obchodech, všude. Karasjok a Kautokeino jsou skutečnými baštami sámského uvědomění a kultury (v Kautokeinu mluví procentuálně ještě více lidí sámsky), která je tu živá ? není to pouze prodejní artikl pro turisty jako je tomu především ve Finsku. Zítra opět sbalím věci a vydám se na asi 100 km dlouhou cestu do Alty přes Finnmarksviddu. Absolutně netuším, jak je to na cestě se signálem, takže se možná nějaký čas odmlčím. Při nejhorším nějak sesumíruju cestu, až se dostanu do Alty (snad ve čtvrtek).

pondělí 29. srpna 2011

Finnmarksvidda   pozice na mapě

Vydal jsem se na Finnmarksviddu, ale pořád pršelo, byla mlha, takže ani nebylo nic vidět. Po dlouhém rozhodování jsem včera došel k závěru, že to nemá smysl a že se vrátím. Když jsem se vrátil k hlavní silnici, našel jsem přístřešek, kde jsem začal sušit věci po neustávajícím dešti a několikerém brodění řek a mokřin. Odpoledne jsem strávil sekáním dříví, u přístřešku nebylo žádné vybavení (pila, sekera) jako ve Finsku, takže jsem použil svoji malou sekerku. I když bylo všechno okolo šíleně mokré, nakonec to nějak šlo, což je hlavní. Později jsem se potkal s kolemjedoucími hodnými Švýcary, kteří mi posléze nabídli, že mě svezou do Kautokeina. Tady v Kautokeinu je úplně stejně počasí ? mlha a déšť, předpověď počasí se nese ve stejném duchu celý týden. Nicméně i v tomhle nečasu má zdejší místo své velké kouzlo. Porozhlédnu se tu pár dnů a vyrazím pak do Alty.

Kautokeino
2. září 2011 • na mapě

pátek 2. září 2011

Kautokeino   pozice na mapě

V Kautokeinu jsem měl stále zataženo a deštivo. Na pár hodin se pak oblačnost roztrhla, což přineslo jen prudké ochlazení. Voda, kterou jsem měl na stanu, se záhy proměnila v tenkou vrstvu ledu, takže jsem měl na chvíli takové malé iglú. V Kautokeinu sídlí Sami allaskuvlla (sámská vysoká škola) s poměrně slušnou nabídkou oborů, ale sámské muzeum v Kautokeinu nijak zvlášť nenadchne. Vcelku zajímavé jsou však tamní fotografie z druhé poloviny 19. století, z vystavených krojů pak člověk může sledovat vývoj sámského kroje v Kautokeinu. Nicméně pokud se někdy vydáte do Kauta, musíte zavítat do Juhl's Silvergallery. Nachází se asi 2,5 km od centra, avšak jak spatříte budovu, je vám hned jasné, že se nejedná o žádné obyčejné stříbrnictví nebo galerii. Je to životní dílo jednoho Dána a jedné Němky, kteří se potkali v Kautokeinu a rozhodli se tu usadit. Jedinečný design budovy pochází také od tohoto páru, jenž nachází inspiraci pro svá díla v okolní krajině. Uvnitř najdete tradiční sámské duodji, jejich vlastní výrobky, fair trade produkty z různých koutů světa, mozaiky, obrazy atd. Úžasná je orientální místnost, kterou postavili po své cestě do Afghánistánu. Naprosto unikátní je strop, kde se spojují prvky dvou nomádských kultur ? sámské a afghánské. Výjimečnost a zároveň i bizarnost dokládá prosklený kurník. Není žádným překvapením, když máte v galerii akvárko nebo terárko, ale kurník, to je jiná liga. Galerie tak nabízí i slepičí život, jenž můžete za sklem pozorovat při průchodu do jedné z místnosti.

Alta
3. září 2011 • na mapě

sobota 3. září 2011

Alta   pozice na mapě

Po několika týdnech opět moře! Alta sice není žádné historické město s architektonickými skvosty, ale je to celkem příjemné město s moderním centrem a dramatickým fjordem, za nímž leží širý Severní ledový oceán. Hlavní atrakcí Alty je však muzeum se skalními kresbami z různých období, cca 5000 let starých. Je to světový unikát, a proto jsou kresby zařazeny na seznam UNESCO. Toto místo určitě stojí za návštěvu nejen kvůli skalním kresbám, ale zdejší muzeum také mapuje historii města (zdejší oblasti) až po stavbu velké přehrady na řece Alta. Na konci 70. a na začátku 80. let proběhly kvůli plánované stavbě obrovské protesty nejen ze strany ekologických aktivistů, ale především ze strany sámských obyvatel. I když byla přehrada nakonec postavena (i když trochu jinde a menší, pozn. red.), Sámové na sebe obrovským způsobem upozornili ? a právě od tohoto momentu se začala kulturní, právní i jazyková situace postupně zlepšovat. Muzeum v Altě nemůže opomenout ani svého nejslavnějšího rodáka Bjørna Wirkolu, skokana na lyžích a fotbalistů. Třikrát po sobě vyhrál Turné čtyř můstků v letech 1967-69. V Norsku pak vzniklo úsloví: ?To je jako skákat po Wirkolovi.?

úterý 6. září 2011

Opet Tromsø   pozice na mapě

Jízda autobusem z Alty do Tromsø trvala 7 hodin a počasí nemohlo být lepší. Celá cesta vedla kolem severozápadního pobřeží až do Tromsø. Třešničkou na dortu pak byl přejezd Lyngenských Alp, které se zdvihají z moře do výšky až 1800 metrů. Podnebí je tu od vnitrozemí pochopitelně rozdílné, a tak jestli jsem před několika týdny mluvil o barvách podzimu, tak tady se okolní krajina stále ještě vesele zelená ? takové cestování mezi ročními obdobími. Příjezdem do Tromsø se mi uzavřel kruh cesty, cesty, kterou jsem si neskutečně užil po všech stránkách. Nebyla to jen úžasná příroda, ale i spousta nových lidí, prostě road trip jak má být, myslím. Přesto však opouštím tohle místo s pocitem, že jsem viděl jen malý zlomek a musím se sem brzy vrátit.