Expedice Bergans Bajkal 2010 – 2.

O expedici 1. – 2.díl  •  Zpravodajství 1. – 2. díl  •  Návrat  •  Počasí  •  Mapa

Zamrzlý Bajkal, foto V. Morisson, Google Panoramio

Expedice Bergans Bajkal 2010 je první českou expedicí s cílem uskutečnit zimní přechod jezera Bajkal od jižního po severní pobřeží. Účastní se jí zkušený polárník Vašek Sůra a jeho kamarád Pavel Blažek. Cílem je uskutečnit první český zimní přechod jezera Bajkal na Sibiři tzv. unsupported stylem (bez podpory).

Přinášíme druhou část rozhovoru s Vaškem Sůrou, který se uskutečnil v lednu 2010.

Václav Sůra na Špicberkách, foto archiv






Ilustrační záběry ze zimního Bajkalu

9. března 2010 – Svačina s ostrovem Olchon
Na saních jsou dobře vidět roztažené solární
panely na pozadí, foto Vašek Sůra

13. března 2010 – Na Pavlově botě je dobře
vidět, jaké mají na botách „nesmeky“.
Jinak by to po ledu nešlo… foto Václav Sůra

Co když se dostanete do úzkých, v polárních krajinách to bývá poměrně problém, vrtulník je drahý. Jak tady na Bajkale?

Na Bajkale není problém, aby pro vás přijeli autem. Oni tam jezdí s autama nebo náklaďákama, dokonce i vznášedla.

Co nebezpečí cestou, lední medvědi, kteří člověka mohou lovit, ti tu nejsou…

…jsou tu hnědí medvědi. Měli by sice v zimě spát, ale to víte, když se probudí, mají hlad. Bajkal u břehu není vždy zamrzlý, led je tam polámaný a stahují se tam něrpy, sladkovodní bajkalští tuleni. Takže medvěd nemá důvod jít na led. Řešili jsme také zbraň, ale bylo nám řečeno, že největší „nebezpečí“, které by nás mohlo eventuelně na ledě potkat, hrozí maximálně při nočním stanování v oblasti, kde je nějaká větší rybářská vesnice. Místní jezdí s auty v zimě přes jezero, občas ani ne zcela střízliví, takže si máme dát pozor, aby nás nepřejeli. Takhle bych nechtěl jako polárník skončit, to by byla potupa být uprostřed zamrzlého jezera přejet řidičem náklaďáku. Ale patří to k tomu…

…ano, kolorit jihovýchodní Sibiře.

Další nebezpečí pramení ze samotného ledu. Volná voda příliš nehrozí, ale nebezpečí propadnutí tu je. Bajkal je na tektonické trhlině, jsou tu geotermální proudy, led může odtát zespodu. Normálně má tloušťku 30 až 200 centimetrů, a díky geotermálním proudům mohou být jen dva centimetry ledu. Větší strach máme z možnosti pořezání ledem. Ten led je opravdu velmi tvrdý. Takže jsme měli i výcvik na chirurgii – učili jsme se šít. Tady nejde jen o tebe, ale o toho druhého. Když si pořežu ruku, tak si jí sám těžko zašiju…

Vím, že vám veškerou přípravu na cestu, víza, letenky, speciální slevu na bagáž zajišťovala v Praze Taťjana Sizová z agentury Moravia Contact; ovšem bez místní podpory se neobejdete. Už jsi v první části rozhovoru říkal, že podpora Viktora Bojarského vám dává jistotu celé řady jeho přátel, známých a spolupracovníků, ovšem s tímhle počítáte asi jen pro případ nouze. Máte nějakou místní podporu? Musíte přece dokoupit nějaké zásoby, minimálně benzín do vařičů, někdo vám musí zajistit auto, které vás odvede k jezeru a pak zpět, zajistit lístky na vlak, odvézt na letiště – a kdyby se něco stalo, tak poslat auto, které za vámi na led dojede?

Ano, máme domluvenou jednu cestovní agenturu z Irkutska, zajišťuje to tam Táňa Starová, funguje úplně bezvadně. Ona připravovala již dříve nějaké expedice. Profíci, hned věděli, o čem je řeč, hned se ptali, co mají zajistit, nějaké speciální potraviny, žádný problém. Měli jsme speciální požadavek na benzin přímo od Colemana, půl litru na osobu na den – to se musí dovézt z Ameriky. Žádný problém, modré kanystry, věděli o co jde… (pozn. red. nakonec to problém byl, sehnali jen ruský benzín ve skleněných půllitrovkách, ale vařiče si nakonec zvykly).

Může si v Rusku kdokoliv dovolit přejít Bajkal a nemít nějakou bumážku, povolení, nebo je povinné mít za sebou nějakou místní cestovku či agenturu?

My jsme nechtěli riskovat, že půjdeme po jezeře – a přijede gazík a milicionář řekne, co tady děláte, to se nesmí. Takže jsme oslovili tuhle agenturu, kterou nám doporučila Táňa Sizová – a ukázalo se, že to jsou opravdu naprostí profesionálové…

Nakonec – je vždy dobré mít někoho za zády případnou pomoc na jezeře, kdyby se expedice dostala do úzkých. Ale kdybych přijel k Bajkalu, nasadil lyže a chtěl jej přejít, mohlo by se mi to  jako inostránci povést…

…a nebo také ne. Já jsem nechtěl riskovat. Neméně důležitá je také registrace expedice.

Něco se za tu registraci platí?

Zanedbatelná částka – řádově necelé euro na osobu a den.

Strava. Táhnout s sebou na 40 dní jídlo není legrace, určitě budete mít velkou spotřebu energie, takže s nějakým knackebrotem, polévkou z pytlíku a čínskejma nudlemi nevydržíte.

Stravu nám vyprofiloval a navrhl pan Havlíček, náš přední výživář.

Z expedičního webu: Ing. Petr Havlíček z firmy Centrum Vittore se specializuje na služby v oblasti diagnostiky sportovní výkonnosti, řízení tréninku a péče o fyzické i psychické zdraví. Pro expedici ideální tréninkový plán a dohled nad naší přípravou, ale i speciální polárnický jídelníček nezbytný k zvládnutí celého přechodu jezera Bajkal bez větších zdravotních komplikací. Navrhl speciální kombinaci jídla a výživy pro každého zvlášť – Pavel Blažek například nejí maso.

Taková zajímavost – byl jsem za ním minulou středu. Smutné zprávy: není schopen do nás za celý den naládovat více než 7.000 kcal. Ovšem denní výdaj bude asi 10.000 kilokalorií. Takže tři tisíce kilokalorií nám bude denně chybět. To je více, než kolik našinec spotřebuje v běžném „civilním“ životě.

To je, jako byste v tom našem běžném způsobu života vůbec nejedli.

Ano, bylo proto potřeba se na tenhle dluh připravit. Já se už od října „zatučňuji“, doufám, že do odletu ještě nějaká ta kila doženu. Pan Havlíček mi říkal – mám pro vás špatnou zprávu, osm až deset kilo zhubnete. Což je můj standard, na severu jsem vždycky těch osm, deset kilo zhubnul.

Jenomže ne za měsíc.

Ano, bylo to zhruba kilo denně. To bych tady nepřežil. Je ale pravda, že výživář nám radí letos poprvé. Hodně energie člověk spotřebuje na zahřátí. Třetinu kalorií spotřebujeme na „výrobu“ tepla. Všechny potraviny táhneme s sebou. Některé expedice se dozásobují v půlce, na ostrově Olchon, ale my jdeme unsupported stylem, takže všechno musíme mít s sebou, dokonce i všechny odpadky táhneme zpátky na saních.

Máte s sebou hodně přístrojového vybavení?

Navigaci Garmin, osobní vyhledávač, satelitní telefon, dva fotoaparáty, velký a malý, videokameru – a pak novinku, takovou malinkou tzv. sportovní kameru, vodotěsnou, přichytit se dá na cokoliv, třeba na helmu, botu, lyže… Máme s sebou i notebook Apple MacBook, na stahování fotek, střih videa, psaní zpráv, ty budeme pak posílat satelitním modemem přímo na web.

A co elektřina, musíte cestou nabíjet baterky?

Ano, máme tři solární panely, celý den budou roztažené na saních a nabíjet padesátiwattové baterie.

Co vlastně s sebou všechno ještě máte?

Každý má dvoje sáně, na jedny by se všechno nevešlo. Jak jsem říkal – každý 40 kilo jídla, 20 kilo benzínu, stan spacák, každý dvě karimatky, lyže, oblečení, přístroje a elektronika – na každého zhruba 100 kilo. Saně máme speciální, lehké, z Anglie, měl jsem je předloni na Špicberkách, jsou úžasné. Vkládají se do nich vaky, ale ty jsme si nechali ušít z Cordury na míru u naší firmy, co šije batohy. Společně jsme si vymysleli, jak to udělat s dělením prostoru, aby bylo cokoliv k dispozici i během dne, ale aby třeba nebylo kvůli svačině nutné otevírat hlavní vak. Není nic horšího, než když dovnitř nafouká vítr sníh. Na každých saních je tedy úplně jiný vak, akorát vypadá stejně. Zadní saně jsou zásobovací kontejner, ze kterého jednou týdně přepakujeme do předních saní to, co je potřeba, jídlo a benzín. Vepředu je to, co je potřeba denně ke stanování – a za pochodu, jako třeba svačina, termoska aj.

Jak se staví stan na ledu? Na sněhu, cestou na pól nebo na ledovci to umíš, ale Bajkal není ledovec, to je čistý led.

No, musíme s sebou mít ledovcové šrouby. Na sněhu, i třeba cestou na severní pól, většinou stačí jen zapíchnou hůlky a lyže, tady není šance… Když bude vichřice, tak nás odfoukne vítr. Takže poprvé v životě k lopatě máme, ne zrovna cepín, ale sekeru. Polárník běžně nepotřebuje cepín ani sekeru. Ale tady ano. Musíme si nasekat led, vodu na vaření a trošku té hygieny…

Teplota bude hodně nízká?

Máme zjištěno, že kolem třiceti, pětatřiceti pod nulou. Takže standard jako když se jde na pól. Tohle umíme. Ale jdeme proti větru. Ve větru se „relativní teplota“ snižuje – nicméně tenhle postup na sever nám přišel naprosto logický, většina expedicí chodí od jihu. Možná by to po větru mohlo být lepší, ale nějaké pravidelné dlouhotrvající větry na Bajkale nebývají.

V čem a na čem budete chodit?

Lyže máme od Norů. Ne že by byly nejlepší na světě, ale skoro. Já jsem vždycky chodil na českých Sportenech, došel jsem na nich i na severní pól. Jenomže se u Sportenů vyměnili lidé a naše expedice pro ně zřejmě nebyla natolik zajímavá, aby nás svými výrobky vybavili. Druhé lyže, o kterých vím, že se osvědčily i na severním pólu, jsou norské Madshusy. Tam byli velice vstřícní, v Praze mají zastoupení a už po prvním telefonátu jsme se dohodli. Jsou to backcountry lyže, ale nejsou u nás běžně k dostání. Nejsou sice dělané na zakázku, ale ani v Norsku nebyly k dostání…

???

No, vzpomněli jsme si pozdě, zásoba vyrobená na letošní zimu je už vyprodaná – a my jsme potřebovali logicky ten nejširší model, ten se tolik neprodává. Naštěstí na nás čekají ve firmě poslední tři páry. Příští týden je z Norska přivezou. Už jsem z toho byl trochu nervózní. Ale jako správnej polárník jsem zvyklý mít vždy plán B – nebudou-li lyže, jdu tři dny před odletem do krámu v Praze a nějaké koupím.

Boty máme speciální polárnické, vydrží hodně velký mráz, vázání na lyže mám speciální na tyhle boty, tulení pásy také mám.

Pokud bude čistý led, tak budeme mít na botách nasazeny speciální řetězy s hroty. Horolezecké mačky se nedají na led použít, mají bodce moc velké.

A proč zrovna Bergans Bajkal 2010

Firma Bergans je norská firma vyrábějící špičkové oudoorové oblečení. Vybavili nás kompletně vnějším oblečením. Druhý sponzor oblečení je také norská firma – Devold. Spodní prádlo, trika, spodky, ponožky. Spacáky máme od Rákoncajovy firmy Sir Joseph. Stan je také od Berganse (pozn. red. nakonec se ukázalo, že přestože se model 6023 Fjellbu Dermizax osvědčil v Arktidě, volba tohoto typu stanu pro extrémní podmínky panující na Bajkale nebyl nejlepší nápad – a museli jej během expedice vyměnit za jiný)

Historie téhle firmy Bergans je zajímavá. Ole Bergan v roce 1907 ulovil spoustu bělokurů, ale nelíbilo se mu, že má záda špinavá od vaku, ve kterém nesl mrtvé ptáky. Tak vymyslel a nechal si patentovat rám, který stabilizoval batoh na zádech. Prostě krosnu. O rok později se spojil s úspěšným obchodníkem Sverre Youngem, patent mu prodal a Young začal vydělávat.

První velká zakázka, která postavila tuhle firmu na nohy, byl velký obchod s batohy pro českou armádu za první republiky. Potom šili i batohy, se kterými šel Amundsen na jižní pól…

Panu Youngovi přišlo zřejmě hloupé, že vydělal spoustu peněz a nepodělil se s Berganem, i když byla pravda, že ten mu svůj patent již prodal. Vyhledal tedy Ole Bergana a nabídl mu podíl na zisku. „Nikdy bych v to nedoufal,“ řekl Ole Bergan. „Zisk je zisk!“ odvětil Young. Oba pak založili firmu Bergans a byli vždycky poctiví a féroví.

Přes sto let používají velké expedice vybavení od firmy Bergans, nejen Roald Amundsen, ale namátkou i Robert Scott, Ernest Shackleton, Wilhelm Filchner či Lincoln Ellsworth.

Michael Stanovský, 1. března 2010