Finská tetralogie – zima

podzim • zima • jaro • léto

Část druhá – zima

foto Ondřej Mrvík

Sedím teď u okna. Před sebou prázdný list papíru. Vítr ohýbá tenké břízky, borovice i statné smrky. Na zamrzlé hladině mořského zálivu si pohrává s chuchvalci sněhu jako s míčem. Občas jej vmete do okenní tabule přímo proti mně. Chci psát o zimě, měsíce se střídají rychle, ale ta ještě zdaleka neskončila. vyhlížím jaro, ale to je zatím v nedohlednu. Celou noc hučela vichřice nesmlouvavým hlasem. Až vyjdu ven, určitě uvidím mnoho padlých stromů podobně tak jako ke konci minulého roku na podzim. Špatný den jsem si vybral. Měl jsem začít psát před pár dny, kdy jsem na jednom sluncem vyhřátém svahu sledoval, jak se sněhové čepice mění pod tíhou paprsků v tenké proužky vody klikatící se na nerovném povrchu balvanů a stékající po větvích a kmenech stromů. Anebo ne, dobře že mám zimu ještě hezky přímo před sebou, alespoň se mi o ní bude snadněji vyprávět…

Když jsem Seppovi na začátku zimy oznámil, že bych rád přivítal Nový rok co možná nejvíce na severu, s radostí mě odkázal na svého bratrance. Lauri byl urostlý, vysoký a dobrácký chlapík. S lyžemi skoro srostlý, ale na nohou se pohyboval poněkud neohrabaně. Přestože celý svůj život vyrůstal v tom vzdáleném kraji, nejednou, během společně strávených dnů, jsem ho přistihnul, že je z toho, co pro mě bylo nové a nepopsatelně krásné snad ještě víc dojatý než já samotný. Podle jeho jména, snad proto, že jsem byl tak daleko od domova, jsem mu sám pro sebe začal říkat Vavřinec.

Dny byly zatraceně krátké, zato nabité zážitky. Projeli jsme mnoho stezek a cest a díky Laurimu si dovolím tvrdit, že jsem poznal většinu z toho, co bílé zimní období v kraji divokých sobů a polárních září předvádí. Nevím však, kde začít a bojím se, že zcela jistě vynechám to, na co jsem se ještě před malou chvílí z té doby rozpomněl.

Každý den jsme vyráželi na cestu ještě téměř před svítáním. A přestože nebylo daleko k polednímu, den teprve začínal. Vracívali jsme se nezřídka již opět za tmy. Útlé smrky připomínající svým tvarem svíčky lemovaly lesní cesty. Než se rozednilo a obzor se zbarvil do růžova, obrysy těch svící tvořily v šeru jednolitou hradbu. Jejich větve ojíněné sněhem a příkře se sklánějící podél kmenů k zemi potom za denního světla odrážely všechny odstíny červené, které se rozlévaly nad holými bezlesými vršky. A když se odpoledne na kovové obloze rozzářil měsíc, očekávali jsme s napětím na místech s nejlepším rozhledem kouzelný „modrý okamžik“, kdy se červeň na obloze změnila v modř, s níž se všude rozprostřel klid a mír. Potom rázem všechny svíce zhasly, jako kdyby jejich plameny někdo jedním mocným sfouknutím uťal, a kraj zčernal.

Byla zima, jakou jsem doposud nepoznal a nikdy jsem ani na okamžik nevěřil, že lze takový mráz přečkat. Vládlo ticho, které ohlušovalo tím, jak člověk napínal sluch, zdali nezaslechne hlas nějakého ptáka – nic, konec. Přesto příroda dodávala nezbytnou sílu a radost ze života – touhu pokračovat!

Podělil jsem se Vavřincem o zážitky ze zim v mé vlasti. Chtěl jsem mu odplatit jeho dobrotu a laskavost. Nabídl jsem mu naši vánočku, ale nenašel správné slovo. Z vánočky se stal vánoční chleba. Rozuměli jsme si. Každý se snažil neustále tomu druhému něčím dělat radost.

V jednom rozhovoru za pomalého táhlého stoupání do svahu mi Lauri pověděl, že původní obyvatelé uctívali bohy, jež věky ztělesňují bezlesé pahorky. Jeden takový vrch jsme si oblíbili. Jeho název „Kdo – hora“ však prozrazoval, že není jasné, k jakému bohu náleží, jakého boha ztělesňuje. Zvláštní místo. Ještě tajemnější jednoho dne po setmění. Vítr nám šlehal do tváří. Jen jsme se zastavili, dal se do nás chlad. Pod námi černý koberec lesů, na několika místech světlejší skvrny jezer a kolem dokola oblé vršky dalších pahorků. Komu k čertu patří tahle hora? Proč se nám nechce domů? Cosi nás nutilo zůstat. Zima je silnější než božstvo. Museli jsme pokračovat. Můj průvodce si nasadil svítilnu na čelo a už rychle sjíždí z prudkého kopce. Již jsme vjeli až do lesa. Slabé světlo přede mnou se mihotá, co chvíli se ztratí za stromem nebo v záhybu cesty. Následuji jej. Projíždím tichou noční krajinou a směnu se na celé kolo. Tak mi jenom Vavřinečku neujeď!

Na Nový rok před půlnocí pak přišlo to, na co se jen tak nezapomíná. Snad pozdrav od toho neznámého bůžka. Kdo ví. Obloha se rozsvítila nejdříve bělavými, po chvíli červenavými a zelenavými světly polární záře. Jako voda na mořské hladině se přelévala po černém pozadí s nespočtem drobných svítících bodů. Díky.

Ještě než jsem se s novým kamarádem musel rozloučit, mráz znenadání polevil. Projížděl jsem po zasněženém jezeře kolem bezbranných ostrůvků uvězněných v ledovém semknutí. U břehů se krčily pokroucené větvičky trpasličích břízek, ze smrků spadával sníh a já jsem několikrát musel zastavit, abych zatahal za provazce lišejníků, jimiž byly jejich větve ověšeny. Mráz osvobodil to, co bylo ukryto pod sněhem.

To už se ale houští nedaleko ode mne rozhrnulo a po jezeře se ladně prohoupala skupinka sobů. Rychle sundávám batoh ze zad. Neunikl jsem jejich pozornosti. Jen si mě prohlédli, pokračovali svým směrem. Proč to nemohu být jednou já, kdo zůstane nad věcí? No nic, soba jsem dnes viděl poprvé, tak snad příště. Hlavně jestli se snímek povedl.

Týden utekl jako voda. Už se těším na to příště v Laponsku. Sbohem, Lauri.

Sněží nebo ještě prší? Tak to už zase sněží. První měsíc v roce dole na jihu země nebyl příliš přívětivý. Teploty se střídaly snad podle mých nálad. Nevlídné počasí nedovolovalo pobývat v přírodě, a proto jsem se rozhodl, že si udělám výlet do kraje tvořícího úzký pás při jižním pobřeží. Do kraje, kde se psaly nejstarší dějiny mé hostitelské země. A to přímo do míst, které dodnes vyzařují kouzlo starých časů. Dřevěné domky na pobřeží, kostely s vysokými kamennými štíty, pevnosti jakoby vyrůstající ze skalních ostrohů. Nezůstalo z toho do dnešních dnů mnoho, pravda, o to víc je našinec vděčný, když i zde na severu může spatřit pomníky minulosti, o které u nás není nouze a jež mu tak zdánlivě mohou připomenout rodný kraj.

Tak jsem tedy vyrazil, abych po chvíli stačil promoknout na kost. V tom poklidném přímořském městě jistě měli za blázna toho, kdo v tom nečase bloudil bez cíle uličkami mezi malými dřevěnými obydlími. Nadšeně, nicméně hartusící nad počasím, jsem procházel po blátivých cestách sem a tam a objevoval nekonečná zákoutí, průhledy mezi střechami a zvědavě nahlížel do oken a zahrad, které ve mně vyvolávaly touhu po dobrodružství spojenou s přáním prozkoumat každou jejich píď. Od moře fučelo, kapky mi stékaly po obličeji. Ospalé sváteční dopoledne. Mokré dopoledne. Studený den.

Ještě jsem však ale nestihnul překročit hranici města, abych došel ke svému dalšímu cíli a všechno na mně znenadání zmrzlo. Kapky se nenápadně změnily ve vločky. Teď už kráčím po polní cestě kdesi uprostřed „Nové země“. Vítr a sníh se prohání po nerovných políčkách, jen to sviští. Tam co stával les, se spořádaně vinou brázdy. Jen osamělé balvany a skalky porostlé jalovci a jeřabinami neustoupily. Remízky – to jsou světy sami pro sebe plné mechů, kapradí a lišejníků porůstajících vše a spouštějících se odevšud. Jako oblázky uprostřed polí dokreslují remízky spolu s hnědočervenými staveními s bílými okenními rámy podobu toho kraje nedaleko od moře. Všechno tu má své místo.

A je to zase jak má být. Blížím se k lesu. Těm borovicím co zůstaly stát na okraji pole jako hradby opravdu nezávidím. Vítr je nijak nešetří, mám sám co dělat abych se udržel na nohou. Sníh poletuje kolem mě. Nabírá takovou rychlost, jako když se voda blíží k peřejím. Mizí pak mezi stromy v lese. Tam už je klid.

Ještě pole a les a zase pole a les, červená stavení a remízky, stavení a bílé rámy, balvany a jalovce, ostré záhyby cest, vršky a kotliny a najednou před vámi stojí něco jako velký balvan. Ale není to balvan. To dole ano, to je skála, ale to, co vyrůstá na ní, je středověký hrad. Kolem vodní příkop. Ha, nedostanu se dovnitř! Zajímavé, tady na severu po většinu roku spíš k pobavení jako klouzačka, než překážka. Už jsem na zemi.

foto Ondřej Mrvík

Copak to nestačilo? Ještě tohle – padací most! Je to za mnou. Tak to bychom měli. Jsem u cíle. I počasí se umoudřilo. Kdo však vytáhne ruce z rukavic, neváží si svých deseti prstů. Hrad je jedna kostka ledu, schodiště na vlastní nebezpečí. Za ten výhled z ochozů a hradeb to ale stálo.

Povedlo se, přece jen. Víc takových výletů, víc.

Je to pořád stejné. Dny se sice prodlužují, ale sotva napadne sníh, už se brodíte ve vodě. Seppo mě pozval na pár dní do srubu uprostřed jezer, lesů a skal. Jak jinak. Že prý bude sranda. Nemůžu se dočkat. Vážím si dnů, které mohu strávit mimo dosah velkého města a okamžiků, kdy se jen tak procházím přírodou.

První noc jsme strávili na jednom z jezer. Mrzne. Noční obloha je plná hvězd a dopadající světlo se odráží od zasněžené plochy jezera. Jasno je snad víc než v těch posledních zamračených a nevlídných dnech. Kolikrát už jsem měl příležitost vychutnat si podobné okamžiky. Na přemítání ovšem není čas. Dovádíme na kluzkém ledu jako děti. Už dlouho jsem se tak nezadýchal při těch nejprostších hrách. I Seppo je rád, že si může odpočinout od povinností všedních dní. Teprve únava nás přinutí vrátit se zpět do chatky. Ještě před tím ale krátká procházka na druhý břeh a zpět. To je ta správná chvíle na zamyšlení. Rád bych věděl, zdali se mi podaří prožít i v dalších ročních obdobích taková dobrodružství jako do této chvíle. Osud byl ke mně štědrý, když mi umožnil to všechno, o čem teď s nadšením píšu.

Následující slunečné dny nedovolovaly sedět u krbu, ba přímo vybízely k zimním radovánkám. Hry na ledu vystřídalo sjíždění zasněženého svahu. Měli jsme štěstí. V dalších dnech bílé nadílky již pozvolna ubývalo. Slunce na některých místech zvítězilo nad cukrovou pokrývkou, tím kobercem, kterým mocná zima utvrzuje svou moc.

Pak jsem se vrátil jednoho rána k jezeru. Namísto sněhu byl led pokrytý kalužemi vody. Odvážil jsem se vstoupit na to zrcadlo. Led byl stále silný. Po několika krocích jsem se ohlédl a zahleděl se do slunečního světla, které se blyštělo v mých stopách. V tu ránu jsem měl pocit, že jaro nemůže být daleko.

foto Ondřej Mrvík

Na zastíněném protilehlém břehu však panoval stále ten starý zimní svět. Vylezl jsem na skalnatý hřbet nad jezerem. Sníh byl mokrý. Bořil jsem se po kolena. Pokračoval jsem dále směrem od jezera, kde se balvanitý hřeben počal náhle svažovat, až nad místo ohraničené ze dvou stran nevysokým valem. Řídký borový porost prozrazoval, že pod sněhem číhá na zvědavé neopatrné návštěvníky mokřina. Paprsky prosvítající mezi stromy dovolily na několika místech odkrýt ledový poklop nad klikatící se stuhou odtékající vody. Dlouho jsem pozoroval, jak slunce vystupuje nad koruny stromů a jak se stín pozvolna pohybuje po mokřadu a ustupuje tak dále do lesa.

Z míst, kam již sluneční paprsky dosáhly, se ozývalo šustění jehličí a dopadající kapky se rozstřikovaly s tleskáním na zemi. Drobné proudy rozpuštěného sněhu stékaly po skalnatém svahu a kmenech borovic, jejichž mokrá kůra se teď bronzově leskla. Teplo se rozlévalo s měnícími se barvami po stráni. Hřejivý pocit z odcházející zimy zasáhl i mne. Zanedlouho už bude jistě znovu možné bez starostí přespávat pod širým nebem v přírodě. Jsem zvědavý na nová Seppova překvapení a místa, která společně navštívíme.

…Nechal jsem se hloupě oklamat. Než jsem dopsal poslední řádky, napadl nový sníh. Vítr se utišil a obloha se rozzářila a s ní i bílé větve stromů před mým oknem. Za pár týdnů snad bude jinak. To už ale musím počkat na další vyprávění.

podzim • zima • jaro • léto

Ondřej Mrvík, 30. září 2002