Finská tetralogie – léto

podzim • zima • jaro • léto

Část čtvrtá – léto

foto Ondřej Mrvík

Když jsem opustil „Zemi okounů“, abych se nakrátko vrátil tam, kde jsem prožil z největší části tři předcházející roční období, čekalo mě tam na pevnině velké překvapení. Za tu dobu, co jsem se pohyboval po tři neděle z ostrova na ostrov, od pobřeží do vnitrozemí rychle jako nikdy předtím, za tu dobu se změnilo hodně. Možná i proto, že oproti „Zemi okounů“ byly stromy vyšší, a co bylo zelené, bylo zelenější, zdálo se, že jsem byl na cestách mnohem déle. Vítr, co ošlehával všechno, co mu přišlo do cesty, jsem nechal kdesi za sebou. Zde vládl klid, který sálal jako teplo z vyhřátých skal spolu s vůní pryskyřice borovic.

Zatímco tam na ostrovech se borovice kroutily, že vypadaly, jako kdyby je kdosi vyvrátil z kořenů a korunou zasadil zpět do země, tady na pevnině dosahovaly rovné kmeny vysoko nad zem. Když ve světě tisíců ostrovů rozkvétaly koberce lesních bylin, zde po nich již nebylo ani památky. A zatímco uprostřed moře se ostatní stromy jen nejistě obalovaly listy, přes okno do mého pokoje se světlo dostávalo již jen skrz šero listoví korun.

Neměl jsem ale mnoho času, abych mohl postřehnout všechno, co se v okolí mého domu na jižním pobřeží změnilo. Léto s sebou přineslo touhu po nových dobrodružstvích, a tak se stalo, že jsem opustil své staré obydlí a vydal se přímo do středu Seppovy země, kde jsem měl strávit celé tři následující měsíce ještě před tím, než nadobro opustím svou severní hostitelskou zemi.

Asi jsem si jen stěží mohl vybrat lepší místo pro to, abych mohl i nadále objevovat tváře této země. Jestli se mi kdy zazdálo, že voda má v těchto končinách jaksi navrch nad pevnou půdou, tato domněnka se v kraji mého nového působiště více než potvrdila. Ovšem to, co by se mohlo zdát jako jednoznačná výhoda, mělo i svou stinnou stránku v podobě neustále bodajících komárů. Byla to však přece jenom malá daň za to, že člověk mohl trávit různorodou činností u vody nekonečně dlouhé chvíle. Ať už to bylo koupání za horkých letních dnů, projížďky na pramici ze zátočin na otevřenou plochu jezer a kolem ostrovů, rybaření nebo příjemné ochlazení po pobytí ve vyhřáté sauně, to všechno tvořilo pestrobarevnou mozaiku prožitků spojených s letními dny strávenými mezi jezery.

Riika žila zcela osamělým životem v malém dřevěném srubu uprostřed lesa. Necelou hodinu cesty od mého bydlení na okraji města. Vlastně jsem si tam ani nepřipadal jako ve městě, protože kolem domu byla velká zahrada a tu obepínal les. Na okolní domky bylo vidět jen s velkou námahou. Přijal jsem pozvání Seppovy sestry.

Projíždím rozložitou malebnou krajinou. Kraj spíše kopcovitý. Když se cesta nezařezává do žilnaté stěny skály nebo zrovna neprochází borem, vede přímo po okraji jezera či svěžími lukami, jejichž zeleň se tak jako tak na obzoru slije s modří vodní hladiny. Růžové a nachové květy vrbek spolu se žlutým lesknoucím se obilím přerušují převládající nekonečné odstíny modré a zelené. Zbývá několik posledních zatáček po udusané cestě z jemného okrového písku. Mýtin a holin jakoby ubývalo, necháváme za sebou poslední stavení a lesa přibývá.

Tam, kam jsme dorazili, je malý plácek, již kdysi dávno vysekaný mezi stromy v lese a ohrazený nízkou zídkou z navršených oblých balvanů porostlých mechem, zapadaných listím a zetlelými větvemi. Dutiny a mezery mezi kameny jsou již také vyplněny hlínou a jehličím a i tam se daří všemu, co roste. Za valem stojí dva malé sruby. Jeden z nich je dřevník. V tom druhém s rozpadlou stříškou nad vstupem žije Riika. Místo má svou starou a poutavou historii. Hned si ji nechávám vyprávět. Potom už mně nic nemůže zabránit v tom, abych se pustil k prozkoumání okolí. Stále znatelné další kamenné valy a zídky mezi stromy v lese potvrzují to, co mně Riika pověděla. Kdysi dávno tu stávalo několik dalších roubenek.

Samota se vlastně nachází na poměrně prudkém svahu mezi dvěma jezery. Horní jezero je větší a klidné, se zarostlým bažinatým břehem. Dolní jezero je menší. Působí neklidně – strmými svahy, které do něj zapadají. Leží na něm jeden ostrov. Obě jezera jsou propojena krátkými, zato však divokými peřejemi. Pár kroků od jejich úzkého balvanitého koryta, přibližně uprostřed vzdálenosti mezi vodními plochami, bydlí Riika.

Nenapadá mě nic lepšího, než že se vydám po kluzkých kamenech peřejemi směrem k dolnímu jezeru. Proplétám se větvemi. Je po dešti. Voda bouří a ohlušuje více než předtím. Teď mi ujela noha. Vlhko nohavice přitahuje komáry ještě víc, ale to mě nemůže odradit od mého záměru. Přede mnou se objeví zbytky prkenného náhonu. To, co nedaleko mne připomíná malou pyramidu, je ve skutečnosti zborcená roubená zeď starého mlýna. I o tom byla vlastně zmínka ve vyprávění o zdejší minulosti. Po chvíli přeskakování po kamenech objevuji i mlýnské kolo uvězněné mezi kořeny v korytě peřejí. Obhlížím zbytky zdi s kamennou podstavou ze všech stran. Utápí se v zeleni listoví a kapradin. Mravenci jsou jeho obyvateli a zkázu dokončuje kmen mladého vyvráceného stromu, jež dopadl přímo na střechu. Všímám si struktury dřeva a spojů trámů. Vše je pokryto silnou vrstvou průkopníků života. Na některých místech je však stále patrná stará barva.

Večery a čas za deště trávíme v sauně nebo v obytné světnici domku. Stromy i všechno ostatní se při pohledu přes staré nerovné sklo v okenici jakoby vlní. Ještě před setměním jsem po bouřce vyrazil do lesa k hornímu jezeru. Půda se propadala pod nohama, u ucha pískalo, na tváři píchalo, všude mokro. Keříky jeřabin ničeho nedbaly a procházejícím vystavovaly rozložité bílé trsy květů. Stejně tak přízemní rojovníky byly právě v květu.

U břehu v rákosí mezi nízkými vrbami a břízami kotvila stará dřevěná loď. Temná načernalá obloha se odrážela na hladině vody, na níž se jako plovoucí ostrov pohybovala sněhově bílá labuť. A pak se krajem začalo znenadání rozléhat teskné táhlé volání jeřábů, jež zůstali skryti v houštinách na břehu. Zaposlouchal jsem se do té písně, jakou jsem ještě nikdy neslyšel, ale když se voda počala opět čeřit dopadajícími kapkami deště, rozhodl jsem se vrátit zpět do tepla chalupy. Za zvuku praskajícího dřeva v krbu se dobře usínalo.

Dny plačtivé a mlhavé jsem měl na tom zvláštním místě raději. Přišly však i slunečné a parné chvíle, kdy se na molu u dolního jezera dobře leželo a člověk mohl pozorovat honící se mraky a tmavnoucí koruny olší a bříz, jež se ohýbaly ve větru. A když se spustila znenadání přeháňka, kvetoucí lekníny na hladině se rozhoupaly s přicházejícími vlnami a na jejich plochých listech se tříštily s pleskáním proudy dešťové vody. Netrvalo ale nijak dlouho a voda z vlhkých šatů i prken mola se opět vypařila pod sluncem, když se mraky zase rozehnaly.

Několikrát za celé léto jsem se na to místo vracel. Dny se prodlužovaly nenápadně, a tak jsem téměř ani nevnímal skutečnost, že ani v nejpozdějších hodinách nebylo potřeba svítit. Když se někdy večery v sauně a u ohně protáhly, pouze únava a světlejší obloha na východě mohly prozradit, že se již píše nový den. Léto bylo suché a horké. Jen kratší přeháňky a bouřky osvěžovaly tu zemi. Nejdelší den z těch dlouhých byl studený a zamračený, oheň nebylo možné zažehnout. Nespatřoval jsem v tom ale nic symbolického, jen čísi dobrý smysl pro humor.

Riika měla kamarádku, se kterou mě seznámila. Seija obývala kraj v rovinách poblíž nejsevernějšího místa slaného zálivu u západního pobřeží země. Kraj širý, bohatě obdělávaný. Kraj plochý, sivě zelený, sem tam s hnědočervenými staveními a seníky v polích. Kraj ptáků a ryb ze slaných vod a s ostrovem rovným, nedaleko ledabyle pohozeným a nevelkým. Pahorky a jezera jsem na pár dní vyměnil za planiny a mořský svět se šumějícím rákosím.

Riika byla menší, Seija protáhlá. Jedna světlá, druhá tmavá. Odkud jsem přijel, země vrchovitá, na návštěvě rovinatá.

Občas jsem nevědomky zůstal stát na cestě mezi poli a sledoval, jak obloha hraje barvami a zároveň se mění i odstíny nazelenalého obilí spolu s hnědavou červení seníku uprostřed pole.

foto Ondřej Mrvík

Tady severněji se ještě více bylo možné radovat a udivovat nad zcela světlými nocemi. Zvláště když se potom třeba na přelomu dvou dnů červánky mísily se žlutou září nad obzorem na půlnoční straně a jasnou modří oblohy, která přecházela do šedobílého oparu na straně polední. A co pak, časně ráno, kdy na klasy a brázdy dopadaly ostré paprsky slunce tak, že osvětlovaly jen jejich svislé nehybné stvoly jako stěny a prorážely stoupající mlhu nad nimi. To člověk nezřídka zatoužil rozběhnout se bez cíle jen tak doširoka rozevřenou dlaní tohoto kraje. Jen neprůchodné pokroucené vrbové křoviny oddělující jednotlivá pole by tvořily překážku.

Ostrov, kam jsem se vydal, nebyl příliš vzdálený od pevniny. Jeho břehy obrácené k ní nedovolovaly snadný přístup k moři. Když jsem se propletl hustým březovým mlázím, ocitl jsem se ve světě vysokého rákosí a trav, ve spleti vodních kanálů a nejistých cest na zemi. Voda se jen pohupovala s dorážejícím slabým příbojem, a když jsem setrval nehybně na místě a pronikl očima do nitra bludiště rákosových stonků, odhalil jsem opatrně se pohybující ptáky, již natahovali krky pod hladinu a co chvíli se opatrně při každém zašumění nebo zapraskání rozhlíželi po okolí.

Projel jsem napříč celým kusem této kapky pevniny, obemknuté ze všech stran dorážející vodou. Najednou se stalo všechno to, čeho jsem si všimnul předtím u Seiji na pevnině, menším. Menší pole a louky s menšími domky seníků a saunami zapuštěnými do země na lukách. Rád bych věděl, jestli bych to všechno zpozoroval, kdyby mě někdo bez mého vědomí přenesl na ten ostrov. Možná, že se všechno menší opravdu jen zdálo.

Tvář ostrova otočená na druhou stranu zálivu překvapila svou odlišností. Po písečných dunách porostlých trsovitou travou a borovicemi sotva vyššími než já sám, jsem dorazil až k divočícímu dlouhému pobřeží, které jsem spatřil, jakmile jsem překročil nejvyšší písečný val. Pomalu jsem postupoval po pláži a zanechával za sebou otisky stop a první vlna je vždy zase hned zahladila. Přišel jsem ke skupině dřevěných chatek patřících rybářům. Všude na jejich střechách, na přístavních molech i kamenných náhozech posedávaly stovky křičících bílých racků, zvedajících se a přelétávajících z místa na místo podle toho, kam jsem právě zamířil.

Pro jejich potěšení jsem se ale nezdržel dlouho. Již při cestě napříč ostrovem mě daleko víc zaujal les, v jehož blízkosti jsem se právě nacházel. Dále pak četná stavení s větrnými mlýny a vůbec osady, jež měly svůj vlastní půvab, nesoucí ráz této nepatrné pevninky.

Ten les byl opravdu tak trochu jako z pohádky. Na zemi žluto. Kam se dalo dohlédnout, chomáče keříků lišejníků svítily svou pronikavou barvou. Jakmile by se však někdo dovolil obdivovat tu křehkou krásu z blízka, a zastavil se proto jen na chvíli, už by se objevila pisklavá stráž a ještě dlouho opovážlivce doprovázela. Neměl jsem na vybranou. Lesem jsem prošel tak rychle, jak jen to šlo, a ještě jsem musel rukama mávat, to abych strážce toho vlhkého království udobřil.

Pak ještě zbýval nějaký čas pro všechny ty loučky a seníky, dřevěnice a mlýnice, ba i sauny do země zapuštěné a kouřem uvnitř začerněné. A již mě zas Seija vítala zpátky na pevnině, aby mě se svým krajem dále seznamovala.

Musím přiznat, že na zpáteční cestě z krátkého výletu jsem již s nedočkavostí vyhlížel zase ta množství jezer a kopcovitou krajinu, jež je svírala a na kterou jsem za pár neděl od svého přesídlení již přivykl.

A léto panovalo horké, jako kdybych snad ani ne na severu, nýbrž na jihu pobýval. Tráva se měnila v seno, stíny se přiostřovaly, a jak se předtím dny nenápadně prodlužovaly, o to víc se teď zase zkracovaly. Listí bříz, snad tím suchem a horkem, žloutlo, ale možná, že i těch neděl, co léto panovalo, ještě několik přibylo. Vždyť i toho času u všech jezer stráveného již se nedalo dopočítat. Voda v nich se zdála být někdy tak opojně modrá, dny prosluněné a lesy nepropustné a štědré, až jsem měl pocit, že to všechno ani nikdy neskončí. Tak jak plody jeřabin uzrávaly před očima, jsem však zase z toho snu rychle procital. Blížil se totiž i okamžik, kdy se budu jednoho dne s celým svým druhým domovem muset rozloučit.

Jako závěrečnou cestu jsem proto zvolil cestu na místo, které se nalézá až na samém konci Seppovy země, jež je vlastně pannou na mapě naší části světa. Pannou svým tvarem, ale také čistotou, jakou představuje. Zvolil jsem cestu na konec světa. A snad proto, že to byla pouť poslední, vydal jsem se na ni sám.

Místo okolí posvátné hory bylo velmi vzdálené. Štěstí mi ale přálo a díky laskavosti lidí, kteří mířili stejným směrem, jsem se mu rychle přibližoval. Za tu dobu, co jsem strávil na cestě tam a zpátky, jsem měl příležitost poznávat nejen měnící se krajinu, ale i ty lidi, co mně pomohli dostat se vždy o kus cesty dál.

Od mé poslední větší výpravy se hodně událo. Tráva i listí zežloutlo, slunce svítilo jasněji a ostřeji. Teď zrovna projíždíme místy, kde jsem byl na návštěvě u Seiji. Na stromech i lukách to opravdu jen září a vymetená modrá obloha tvoří tomu všemu zlatu pěkný podklad. Jak asi teď vypadá ten můj seník v poli?

O pár hodin cesty dál se rozložitý kraj ještě rozšiřuje. Přejíždíme přes mohutná ramena lososových řek s balvanitými koryty, na některých místech hluboce zaříznutými do strání. Slída v ohlazených plochých kamenech na březích takových řek se leskne, i když jste daleko od nich. Protáhlé nevysoké hřbety vystupující nad okolní rovinu se jako jazyky přimykají k řečištím a prostorným údolím. V podvečer se v mírném větru vlní provazce trávy. Jako vlasy spletené v cop se ohýbá i keřík jeřabiny, jejíž sytě červené bobule plodů svítí v prořídlé koruně.

Sotva se ráno stačí zvednout mlhavý opar nad řekou, vjíždím do řídkého borovicového lesa bez konce. Jeho parohatí obyvatelé nás vítají stejně jako i první holé pahorky daleko na obzoru. Když potom i ty necháváme za sebou, nemohu si nevzpomenout na ještě zimní výpravu do těchto polárních krajů okolo posledního dne loňského roku.

Všechny smrky se již dávno vytratily. Zbývají jen poslední nenápadné borovičky mezi převažujícími břízami. Teď už to opravdu začíná působit jako na konci světa. Mírně zvlněné bažinaté planiny pokořují i ty nejotužilejší borové stromky. Na zemi je růžovo a zlato, to samé v korunách břízek a vrb. Ještě to ale nekončí. Sotva se ocitneme za nenápadným hřbetem co leží přímo proti nám, vůz se ocitne jako nad propastí. Padáme doslova na druhou stranu svahu, zatímco před námi se v dálce rozprostírají zcela odlišné hory. Hrubé i nerovné a ještě dál za nimi ostré a vysoké tak, že jsou zahaleny za mraky. Mračna se jen vzácně rozestoupí a potom lze rozpoznat sněhové čepice a jazyky na vzdálených vrcholcích.

A tak jsem stanul po dvou dnech cesty pod tou posvátnou horou a nazítří jsem se vydal směrem k jejímu nejvyššímu bodu. Vládlo mlhavo. Jakmile jsem prošel nízkým žlutým pokrouceným hájem, dál už nerostlo nic, co by omezovalo výhled na daleké kamenné pláně a vrchy. Něco se ale přece jen našlo. Husté mraky, jež se znenadání překlenuly přes údolí z protějšího svahu, ohrozily málem další postup směrem nahoru.

Brzy se ale opět na chvíli vyjasnilo, a tak jsem mohl obdivovat pěkně z výšky ten pustý a drsný kraj. Jezera mezi pahorky se prosvítila, ožily i březové háje se svými strakatými korunami hluboko pode mnou, vzplála i kamenitá zem přímo pod nohama. Náhle jsem si všimnul i docela drobných keříků, oddenků a kořenů nejrůznějších přízemních bylin, které předtím zakrývalo temno hustých oblak. Bříza tu vytrvale šplhala po balvanech a stěnách skal v podobě plazivých větviček s drobnými zlatými lístky. Jiné keříky, jež připomínaly svými listy i bobulemi brusinky, naopak zvolily purpurovou barvu. Některé skalničky byly ještě dosud zelené. Dohromady se potom mohlo zdát, že celý kraj vesele odolává náročným podmínkám.

Z vrcholu hory byl pěkný pohled na všechny strany. Zanedlouho jsem se již nacházel v jeho stínu. Strouhami s vodopády a rýhami potoků crčela voda z prudkých stěn směrem do údolí nebo do jezer po obou stranách výrazného hřbetu, který jsem pokořil. Připadal jsem si, jako bych šel krajinou dosud nepoznanou. Tak také působilo ticho, liduprázdno, nekonečno. To chvílemi vyvolávalo úzkost a zároveň dodávalo sílu z poznání nevšedního. Než jsem se opět ztratil v souvislém březovém porostu, tak jak jsem scházel dále do údolí, barevných osamělých stromků postupně přibývalo. Nebylo pochyb, že tady již začal podzim.

foto Ondřej Mrvík

Ani jsem netušil, že nebudu mít další příležitost se tomu všemu, co jsem ten den spatřil, znovu obdivovat. Počasí překazilo mé plány na to, dostat se do blízkosti původních obyvatel, již stále ještě přebývají původním životem v těchto severních místech a jejichž přítomnost již po cestě prozrazovaly charakteristické příbytky osamoceně stojící na pláních či v blízkosti ohrad s parohatými stády.

Na noc se zvednul vítr, jaký již dlouho nepamatuji. Jemu i prudkému dešti podlehl nakonec můj stan se všemi věcmi, a tak jsem již následující ráno po probdělé noci vyčkával v nevlídném počasí na cestě, abych se co nejrychleji za pomoci přívětivých lidí dostal stejným způsobem tak jako na toto místo zase zpět k dosud zeleným kopcům a modrým jezerům.

Přestože jsem na zpáteční cestě s narůstající vzdáleností od paže Seppovy země opět odkládal vrstvy svého oblečení, už také tam dole jsem pocítil, že léto je na odchodu. Rána mě vítala zkřehlými prsty, některé stromy již ztratily téměř všechny své listy. Nic naplat. Bylo na čase se rozloučit.

Kruh čtyř ročních vládců se uzavírá a s ním i mé vyprávění o tom, jak jsem jeden z těchto věčných obřadů přírody prožil kdesi v severské zemi spolu s několika místními přáteli a v blízkosti mnoha ostatních vstřícných bytostí, připravených kdykoliv představit svou domovinu takovou, jaká opravdu je.

Mnohokrát jsem pomyslel na to, jak rozdílně se mohla má cesta během tohoto čtyřverší ubírat a jak jsem rád, že jsem prošel právě tím, o čem jsem psal. Za to všechno děkuji.

podzim • zima • jaro • léto

Ondřej Mrvík, 30. září 2002