Daleko od Divokých Dolin

Jezero Störsjön u osady Dala-Järna komuny
Varnsbrö je, či donedávna bylo, přírodně
a krajinářsky nejzachovalejším místem
Divokých Západních Dolin

O třetinu století trvajícím partnerství měst Vysočiny a švédské Dalarny (Dolin)

Začalo to roku 1966 či 1967. Tehdy se jeden levicový funkcionář ze švédského Vansbro zúčastnil autokarového zájezdu do bývalé ČSSR. Při jízdě mezi Prahou a Brnem byla zastávka na jídlo ve Velkém Meziříčí. Město ho zaujalo tak, že podnítil zastupitelstvo ve Vansbro k navázání „družby“. Družbu zahájili Švédové shodou okolností pár dní po srpnové okupaci. Vyprávěl mi o tom po dvaadvaceti letech člen tehdejší delegace, panArtur Lindquist. Seveřané zaraženi „přesvědčovacím“ veletrhem vojenské techniky a také okázale demonstrovanou nevšímavostí obyvatel vůči „sovětských bratřím“.

Opačná návštěva zástupců Velkého Meziříčí do Vansbro se uskutečnila roku 1969. A v roce 1970 přijela skupina z Vansbro opět do Velkého Meziříčí. Vyprávěli tu o svých velkorysých plánech – o chystané výstavbě moderního hotelu, výstavbě víceúčelového Občanského domu s umístěním radnice, knihovny, muzea, lékárny, pojišťovny, ba i Armády spásy. Pro tenhle dům slíbili Meziříčští darovat lustr z křišťálového skla.

Pak dlouho nebylo nic, ve Velkém Meziříčí – i celé naší vlasti – došlo k „husákovské normokorytarizaci“.

Varsbroští přijeli na návštěvu zase až v roce 1984. Byl jsem přizván k tlumočení – tuto práci pro meziměstské partnerství jsem ukončil koncem roku 2001 ze zdravotních důvodů. Ale 17 let bytí přitom mi dalo pár poznatků, o které bych se rád podělil s členy obnovené Severské společnosti, jejímž členem jsem kdysi taky byl.

Na vysvětlenou – co jsou to Doliny, co je to Vansbro?

Doliny, švédsky Dalarna, jsou doliny podél velkých „Dolinských řek“: Východní (Österdalälven) a Západní (Västerdalälven), případně i podél řeky Van (Vanån), která se do Západní dolinské řeky vlévá právě ve Vansbro (přesný překlad zní Most přes řeku Van). Doliny mají svoje místo ve švédské literatuře (Lagerlöfová – část její trilogie se odehrává v osadě Nås, která je součástí Vansbro; dále Karlfeldt, Andersson a další), historii (sám Vasův historický běh o záchranu Švédska proti Dánům proběhl v Dolinách) i folkloru. Samotná komuna Vansbro má zhruba 8 tisíc obyvatel, ti ale žijí na území 1750 km² – tedy na území jako nové vysočinské okrsky Meziříčska, Žďárska, Novoměstska a Bystřicka dohromady, kde ale však žije přes sto tisíc lidí. Ve Vansbro jim říkají „Divoké“ Západní Doliny – hlavně proto, aby připoutali turisty, a taky aby zdůraznili přírodnost krajiny: lesy, močály, rašeliniště, jezera, řeky s peřejemi, a podél řek jen uzounké pásy obdělané a obydlené půdy. Při pohledu z nějaké stovky metrů nad zemí (kam nás jednou v červnu devadesátého roku vynesl moderní dvoumotorový Piper), se už ztrácí všechno ostatní kromě lesů a jezer… Proto tedy ty „Divoké“ Západní Doliny!

Místy se to tu poněkud náramně podobá naší Vysočině v jejích vrcholových územích na Žďársku a Jihlavsku. Jen vstoupíte-li do lesa, vidíte, že jste jinde: kamenitý suťový podklad dává na vědomí, že ledovec odtud odešel teprve před 6000 až 8000 let, zatímco u nás měl terén k poledovcovému vyrovnání dlouhé statisíce let k dobru. Ale jinak – je to tam sice o 500 výškových metrů níže, ale o 10 šířkových stupňů severněji, tak se to skoro vyrovná. Sníh ve Falunu leží skoro jako nad Novým Městem na Moravě..!

A co se týče historie: u nás Vysočina, u nich Doliny mají nejstarší tradice „horních zákonů“ (u nás byl jen o sto let dřív). I zde, tam se těžilo, zpracovávalo a dopravovalo železo a barevné kovy. Celé Doliny mají dodnes oficiální administrativní jméno Kopparbergslän, tj. „kraj Měděné hory“. A u nás Ransko…

Oni tady

První velký dojem jsem získal při návštěvě Švédů během cesty autem 10. září 1984 pozdě večer. Jeli jsme z Prahy do Velkého Meziříčí. Na reflexní tabuli se objevilo zřetelně jméno odbočky – Humpolec.

„Ty, sem se musíme podívat, znáš to tady?“ vzal mě za rameno za mnou sedící učitel z Vansbro, Gunnar Lindholm.

„Znám to tady dost dobře, náš rod odsud pochází,“ pravil jsem hrdě.

„Tak to znáš taky rodnou obec Gustava Mahlera?“

„No ovšem – skoro sousední obec sice zničené, ale trvale naší domovské Zahrádky,“ řekl jsem.

„Bezpodmínečně tam musím!“ odpověděl Gunnar.

Dalo to trošku práce zařadit do pečlivě sestaveného a už shůry „posvěceného“ programu – ale nebylo zbytí. A tak se tam za čtyři dny jelo…

Navštívili jsme hlavně četné vysočinské umělecké sklárny, Muzeum Bible Kralické, Muzeum knihy ve Žďáře, zotavovny, školy, knihovny, zařízení sociální péče. Severským přátelům se líbil romantický hrádek Roštejn, ubytování v rekreačních objektech Amerika a Petráveč u Velkého Meziříčí a okružní objížďka Ski – Sykovec – Fryšava – Medlov – Nové Město. Byli zaujati poličskými hradbami a v tamějším muzeu promítaným filmem o Bohuslavu Martinů…

Víceméně odměnou za toto programové obohacení jsem po osmnácti letech dostal od Gunnara Blomdahla operní zpracování Martinsonovy Aniary!

My tam

Poprvé nás ubytovali v moderním přízemním hotelu Flottaren – „Vorař“. Vždyť ve Vansbro bývala konečná stanice dřeva plaveného po řekách – zde se zčásti zpracovávalo, zčásti nakládalo na vlak. Proto to jméno.

Při dalších návštěvách jsme (na mou prosbu) byli nakvartýrováni ve folklorně zajímavější bývalé staré zemědělsko-hospodyňské škole nad osadou Dala-Järna (tj. „Dolinské Železí“), patřící k Vansbro. Bylo to u Sněžné řeky (Snöån) při jejím výtoku ze Storsjönu – „Velkého jezera“. Stávával tam také historický mlýn a pila Snöbruk – z té je dnes část muzea.

Takhle vypadají zagarážované
sportovní drezíny na výchozí
stanici. Povinností uživatelů je
odnést je vždy po návratu mimo
koleje. Jsou docela lehké a jde to
snadno.

„Velkých jezer“ – Storsjönů je ve Švédsku povícero, ale tohle se vyznačuje tím, že je z nich nejmenší. Nejvýš nějakých deset kilometrů i se zátočinami. Ostrovy, ostrohy a zátoky mu vtiskují jedinečné kouzlo. Když jsem tam poprvé přišel, byl jsem uchvácen. Krajinou a tím, že jsem nebyl obklopen rekreačním davem. Bylo už pokročilé chladné až mrazivé září.

Když jsem byl u Storsjönu naposled, bylo po kouzlu. Jezero je opatřeno přístavišťátkem pro motorové čluny, pod hladinou hrozící skaliska vyznačena bójemi, aby se vodní motoristé nemuseli bát – a nad školou v lese okruh asfaltových drah pro kolečkové lyže (také ve Vansbro vyráběné). Opodál je pak golfové hřiště a atletická dráha. A v lese vystavěli Potěmkinovu vesnici rádoby uhlířských chatrčí. Servírují tam občerstvení, podobné jako v dalších turistických „uhlířských“ sídlech – například u Nåsu.

Jsou to prý pravé tradiční „uhlířské placky“ (kolbullar). Můžete si je zkusit udělat také. Vezměte stejný díl Grahamovy a hrubé mouky, stejný díl mléka a vody, rozmíchejte to do řidšího těsta, vmíchejte nadrobno nasekané domácí uzené a smažte na otevřeném ohni.

Kraj je chudý, obyvatelstva ubývá. Má-li se udržet, musí se využít všechny možnosti, i ten rekreační průmysl… Škola u Sněžné řeky zanikla mimo jiné také pro útěk mládeže do velkoměst, která skýtají skýtají práci, vzdělání, zábavu, hluk, davy…

Nejčastějším místem „úředních jednání“ ohledně družby či partnerství býval již zmíněný Občanský dům ve Vansbro. Vstupní hale opravdu dominuje nádherný křišťálový lustr, dar Velkého Meziříčí.

Kromě informačně technicky vybavené radnice je tam nejzajímavější knihovna, kde s předstihem patnácti let proti nám fungovala. Dřívější (P. Ejewall) i nynější (I. Björk) knihovník mi byli velice nápomocní při vyhledávání švédské poezie, inspirované lyžováním resp. lyžařsky prožívanou zimní krajinou. Nacházeli ji tím snáz, že v centrálním švédském katalogu jsou nejen jednotlivá díla, ale někdy i jednotlivé významné básně, detailně vedeny tématicky.

Jak řečeno, krajina se vylidňuje – a to do té míry, že dokonce byla v úseku Mora – Vansbro – Filipstad zrušena vnitrozemská severojižní železnice nazývaná Inlandbane.

Cyklodrezínová turistická výprava na sever
od Varnsbro nad řekou Vanån

Nebyla však demontována – to místní sportovci jí využili. Vyžádali si možnost jejího používání pro turistické jízdu na lehkých šlapacích drezínách pro jednu až dvě osoby. Drezíny se zpočátku půjčovaly za 25 švédských korun na hodinu, později se to vyhouplo až na stovkové částky. Při jízdě na drezíně od Vansbro k severu se projíždí i krajinou rašelinišť, ba skoro i typické „tundrové“ vegetace, kam pěšky nelze nijak proniknout. Zkusili jsme to v červnu roku 1990 a znova v září 1992.

Na drezíně lze místní přírodu prožít sice namáhavě (jde to trochu hůř než na kole – ta tři byťsi i lehká kolečka jsou cítit, je to jako rehabilitační tricykl), ale šťastně, bezpečně a ohromně poučně. Setkají-li se protijedoucí drezíny, prostě se zastaví. Jedna z nich, ta, u níž to v daném místě jde snáz, se s kolejí lehce odklopí – druhá projede a je to. Jede-li někdo na více dní, může si (ovšem za další příplatek) půjčit klíčky i od zrušených staničních budov podél trati až těsně k Moře a ve zrušených stanicích přespat.

V Moře, která leží mimo území komuny Vansbro, je muzeum malíře Andrease Zorna a také velmi zajímavé muzeum Vasova běhu.

Mimo území komuny Vansbro, ba dokonce už i mimo „Divoké“ Západní Doliny, leží jezero Siljan. To patří k Východním Dolinám. Z Vansbro tam vede nekonečným lesem neasfaltovaná lesní silnička. Je tu třeba jet opatrně i kvůli setkáním se soby, kteří se aut moc nebojí. Jezero Siljan patří ve Švédsku k těm větším. V jeho jižním cípu (Lindesnäs) se nachází rozhledna a v jejím přízemí i muzeum současnosti i vývoje přírody Dolin.

Viděno jinak

V jednotlivých funkcionářských a úřednických výpravách do Vansbro bylo málo těch, kteří se zajímali o krajinu, přírodu, kulturu, literaturu, hudbu. Většina účastníků družebních jízd na sever se ale dokázala nadchnout třeba místní přemírou jedlých hub. Švédové tuto houbařskou vášeň brali jako zajímavou středoevropskou povahovou anomálii.

Naštěstí se kromě „úřednických“ zájezdů se konaly (a konají) i zájezdy specializovaných skupin – sportovních rybářů, mladých hokejistů, gymnaziálních studentů. Všichni však byli bez zájmu o švédštinu, tedy i o literaturu a folklor. Vždyť „jediný potřebný jazyk je angličtina“ – a co se v ní nedá vyjádřit, je prostě bezvýznamné. Ale snad to v některém z nich letmý záblesk zájmu o Sever zanechá.

Setkání

Setkali jsme se tam nahoře na Severu s mnoha zajímavými lidmi. Kromě jmenovaných knihovníků P. Ejewalla a I. Björka a pedagoga G. Lindholma to byli lidé při různých jednorázových setkáních.

Třeba s autorem audiovizuálního představení s hudbou při první návštěvě. Promíchal neobyčejně citlivě barevné snímky dolinské krajiny se Sibeliovou hudbou. To, že Sibelius byl Fin, nevadilo – vždyť na přerozlehlém katastru komuny Vansbro se v jeho západní části nacházejí osady, dosud nesoucí jména připomínající dávné i nedávné finskojazyčné kolonizátory…

U Velkého jezera za námi přijel místní filmový amatér aby nám řekl, jakou radostí mu bylo spatřit při jakési příležitosti Laternu magiku – a jaký obdiv vůbec chová k Radokovi.

Jindy zase na návštěvě u rodičů Gunde Svana a pak i u něho samého. Byl to světově proslulý lyžař který se po docílení vrcholů od své sportovní dráhy věnoval pak podnikatelské činnosti. Po dosažení úspěchů i v této oblasti přešel do kulturní sféry – koupil staré velké depo a výtopnu parních lokomotiv ve Vansbro a zřídil tam obrovskou amfiteátrově upravenou posluchárnu pro speciální vzdělávací akce.

Zajímavá byla setkání s místními funkcionáři. Starosta Birger Stövling, který si pamatoval ještě začátky bojů o prosazení sociální demokracie na přelomu třicátých a čtyřicátých let (byl tehdy železničním dělníkem a později dělníkem autodílny) si dobře pamatoval i úspěch švédských protifašistů při likvidaci nacistického muničního vlaku v blízké Avestě. Po likvidaci následoval striktní zákaz pro přesuny nacistických vojenských materiálů přes švédské území.

Starosta Stövling si nedělal iluze o našich tehdejších poměrech. Když se mne zeptal, co jsem si to koupil za maličkou knížečku v uppsalském knihkupectví (kompletní v Paříži vydaný ruský originál „Doktora Živaga“), řekl mi jen: „Ty, tohle si musíš zabalit do prádla a nikomu se s tím nechlub!“ A tajemník radnice Sven Sjöberg, neobyčejně citlivý muž, byl s Birgerem jedna ruka… Oba jsou už roky mrtví. Na Birgerově pohřbu v roce 1997 jsem se s ním loučil jménem naší okresní organizace ČSSD.

Třeba připomenout i to, že Vansbro nepěstuje partnerství pouze s Velkým Meziříčím, ale i se švédskofinským městem Närpes a navíc i s jedním městem na Ukrajině. Při návštěvě ve Vansbro v květnu 1997 jsme se mohli setkat i s členy delegace z Närpes. Jedna členka tamější městské rady má za manžela potomka rodiny, z níž pocházela Edith Södergranová. V rodině je památka slavné švédské básnířky pěstována, i když už dávno není naživu žádný její současník. Její básně přeložil do češtiny můj učitel z brněnské filozofické fakulty, prof. J. Michl.

Daleko a přece blízko

Teď v mých 74 letech je to pro mne předaleko – zajet do Divokých Západních Dolin. Ale přece blízko. Při našem předposledním setkání mi daroval Birger Stövling nádhernou encyklopedii Dolin. Vyšla v sérii „Alhems Landskapsböcker“ v Malmö roku 1971. Velký formát, 638 stran, a na nich snad 1200 fotografií a reprodukcí černobílých i barevných. Jméno prosté: „Dalarna“ – Doliny. Mohu si v ní číst, stejně ji nikdy úplně nedočtu, mohu si číst i ve všech knihách ze Snöbruku a v ostatních, které jsem ve Vansbro dostal či koupil, dívat se na krajiny na fotografiích a v knihách – a všechno si to „počítačem“ v hlavě přetvářet do podoby virtuální reality. A mohu si to porovnávat v duchu i v chůzi s lesy a skalami a rašeliništi a sněhem Vysočiny. A tak mít Doliny sice už v nepřekonatelné dálce, ale přece docela blízko…

Karel Daněk, Nové Město na Moravě, 21.9.2002
foto archiv autora