Norské království – perla Severu

foto archiv

Norské království leží v západní části Skandinávského poloostrova. Ze západu je omýváno vodami Atlantského oceánu (resp. Norského moře) a z jihu vodami Baltského moře (resp. úžiny Skagerrak). Část jeho území se nachází za polárním kruhem a jeho nejsevernější bod, Nordkap, je zároveň i nejsevernějším místem Evropy. Norská krajina je charakteristická zejména nesčetnými fjordy, ale nejenom jimi. Jsou zde husté lesy, s převažujícím smrkem a borovicí lesní, které severněji přecházejí v porosty břízy. Ty se postupně mění v keřovité formy, které jsou doplněny klečí a porosty zakrslého jalovce. Pro střední Norsko jsou typické náhorní plošiny, z nichž nejznámější Hardangervidda je zároveň nejrozsáhlejší náhorní plošinou v Evropě (nadmořská výška plošiny je 1000-1200 m n. m.). Krajina na plošině připomíná vrchní partie Krkonoš, je modelována ledovcem, který tu po sobě nechal památku v podobě jezírek, a jedinými nápadnějšími obyvateli této oblasti jsou sobi a lumíci. (Tito hlodavci mají velmi zajímavý způsob, jak řešit populační explozi: když dojdou k závěru, že jich je moc, prostě se seřadí do řady a jdou a jdou, až dojdou na břeh mořský. No, a protože jdou pořád, tak prostě napadají do vody, a je po problému. Možná, že by se lidé mohli u nich lecčemu přiučit.) Když jedete od jihu – z Kristiansandu směrem k Hardangerviddě, jedete nejprve po jejím jižním okraji, potom se cesta stáčí k severu a vy míjíte plošinu po pravé ruce. A v těchto místech, navzájem od sebe vzdáleny zhruba 60 km, leží dvoje překrásné vodopády: Låtefossen a Vøringfossen. Oboje dvoje spadají z náhorní plošiny, překonávají zhruba sedmisetmetrové převýšení a nakonec padají s ohlušujícím hukotem do údolí.

Tento kraj je velmi drsný a příroda se s těmi, kteří chtějí rušit její klid, nemazlí. Asi proto zde žijí Norové, houževnatý národ, pyšný na svou národní tradici, opěvující své hrdiny, mezi kterými vynikají Fridjop Nansen, Roald Amundsen a Thor Heyerdal. Dalším z  typických znaků Norů je odpor proti jakékoli autoritě, i když by bylo nařízení, které prosazuje sebelepší a seberozumnější. Jsou to lidé, kteří si příliš nepotrpí na přátelské posezení venku při pivu (také proto, že počasí většinou něco podobného nedovoluje), ale to neznamená, že by byli nespolečenští. Prostě jsou jen zvyklí být sami, jen v kruhu rodinném, a za dlouhých zimních večerů si vyprávět pohádkové příběhy, při kterých příjemně běhá mráz po zádech, nebo jen tak sedět a naslouchat meluzíně a představovat si tvorečky, kteří žijí venku. Ráz zdejší krajiny přímo vybízí k takovým představám člověk má najednou pocit, že z mechu musí vykouknout skřítek troll, zašklebit se a zase nepozorovaně zmizet. Domečky Norů jsou většinou malé, ale velmi útulné, u každého z nich je stožár, na kterém je vlajka značící, že majitel je doma. U nás by se každý bál vyznačovat vlajkou svou přítomnost či nepřítomnost, ale v Norsku se nikdo zlodějů nebojí. Asi tu žádní nejsou. Opodál domků se zatravněnými střechami často stojí seníky, jejichž nožičky jsou ve střední části rozšířeny, což má zabránit potkanům, krysám a jiným nekalým živlům, aby napadli úrodu.

Z Hardangerviddy se vydáme zase na jih, krásným údolím Uvdal se dvěma dřevěnými kostelíky ze 13. století (ve vesničkách Uvdal a Rollag) a pojedeme pořád na jih (a potom kousek na západ) do hlavního města Norského království – Osla.

Oslo, jakožto hlavní město země, která byla pořád pod nadvládou silnějších sousedů, ať už Švédů či Dánů (i když nutno přiznat, že Švédy mají Norové raději), a která si samostatnosti užila (a vlastně pořád ještě užívá) málo (aby o ní nepřišli, Norové si v celonárodním referendu odhlasovali, že nechtějí do evropské unie), nemá výstavné bulváry, plné krásných domů, bohaté paláce a skvostné chrámy, spíš působí dojmem chudého příbuzného, který je ale velmi hrdý na svou prostotu. Nejvýznačnějšími stavebními památkami jsou radnice, divadlo, královský palác, univerzita a parlament; všechny s výjimkou prvně jmenované se nacházejí na hlavní třídě norské metropole, na Karl Johans Gate; a potom Akershus, pevnost vybudovaná Christianem IV. (podle kterého se Oslo kdysi jmenovalo Kristiánie).

Za vidění rozhodně stojí také Holmenkollen, skokanský můstek zvící 104 m, který slouží lyžařské veřejnosti již od roku 1892, Vigelandův, nebo též Frognerův park a řada muzeí na poloostrově Bygdoy. Gustav Vigeland, sochař, který žil v Oslu v první polovině našeho století, dostal od městské rady k dispozici Frognerův park, aby jej vyzdobil svými sochami. Vigeland tu vytvořil celkem 600 figur v životní velikosti. Jeho materiálem byl bronz a žula. Zachytil zde lidi v různých fázích života (od nenarozeného dítěte na dětském hřišti po umírající stařenu u obelisku) a v různých činnostech. Jeho sochy jsou většinou nepropracované do příliš velkých detailů, ale vždy je na nich nějaký detail, něco, co je činí velmi lidskými. Dominantou celé expozice pod širým nebem je Obelisk – 17,4 m vysoký žulový monolit, do kterého je vytesáno zhruba 150 figur.

Z Vigelandova parku zamíříme trochu na jih, na poloostrov Bygdoy, kde se nachází letní sídlo královské rodiny (norský královský pár tvoří král Harald V. a královna Sonja) a především spousta muzeí, mezi jinými muzeum vikingů s vikinskou lodí z 9. století. Ale mezi nejzajímavější patří muzea Kon-tiki a Framhuset. Muzeum Kon-tiki je věnováno Thoru Heyerdalovi a jeho plavbám. Jméno muzeu dal balzový vor, na kterém Heyerdal podnikl v roce 1947 plavbu z peruánského přístavu Calao do oblasti Francouzské Polynésie, aby dokázal, že Tiki, syn slunce, kterého Polynésané považují za svého předka, mohl být totožný s národem bílých mužů s rezavými vlasy a vousy a s dlouhýma ušima, kteří byli vyhnáni Inky z jižní Ameriky po bitvě u jezera Titicaca. Tito lidé jsou zřejmě také tvůrci soch na Velikonočním ostrově. Další plavbu podnikl Heyerdal v r. 1969 z marockého města Saki na ostrov Barbados na papyrovém člunu Ra (úspěšná byla až expedice RaII, člun RaI se potopil), aby dokázal možnost kulturního kontaktu mezi národy Středomoří a Střední Ameriky, a tedy i na možnost vzájemného ovlivnění při stavbě pyramid. V 70. letech Heyerdal podnikl ještě expedici Tigris na rákosovém člunu, na kterém plul z oblasti zadní Indie do Perského zálivu, aby tak dokázal možnost kulturního spojení mezi těmito oblastmi. Jeho cesty měly velký úspěch, protože se mu podařilo dokázat, že takové cesty byly možné, což všichni před ním považovali za nesmysl. Jak už jsem se zmínila, Norové považují Heyerdala za svého národního hrdinu.

Muzeum Framhuset je věnováno jiným významným Norům, a to těm, jejichž osud je spojen s osudem lodi Fram, tedy Ottovi Sverdrupovi, Fridjopu Nansenovi, který přešel na lyžích Grónsko od západu k jihu a Roaldu Amundsenovi, který dobyl jako první člověk na světě v roce 1912 jižní pól. Hlavním exponátem je samotná loď Fram, jejíž zvláštní vejčitý tvar a v podstatě absence kýlu jí dávaly velké výhody v souboji s ledovými krami. Zatímco každá loď běžné konstrukce byla krami rozdrcena, Fram byla pouze vynesena do výšky a nepoškozena.

Touto exkurzí po nejzajímavějších muzeích bych zakončila prohlídku Osla, a poté, co se vydáme dále k jihu, se za chvíli rozloučíme i se samotným Norskem.

Evžen, Studentský časopis Šklíba, BF JČU v ČB, 12/1996