Faerské ostrovy

Faerské ostrovy, rozházené jako kamínky v Atlantickém oceánu. Díky mé přítelkyni Jórun jsem měla možnost strávit zde loňské prázdniny. Již samotný přílet na ostrov Vágøy byl dobrodružstvím, protože přistávací plocha je na naše poměry o hodně kratší. Ostrovy tvoří kupovité vrcholy, které působí mohutným dojmem. Díky neustále přítomné nízké oblačnosti je pohled na krajinu pokaždé jiný, udivující a vzrušující.

Oceánské podnebí má časté deště, ale na přítomnost dešťových kapek jsem si velmi rychle zvykla. I vítr zde má svůj trvalý pobyt, někdy je až příliš silný a vzdouvá vody Atlantiku do pořádné výšky, aby se vzápětí rozbily o nepřístupné pobřeží. Zelená barva ve všech nuancích, s klubíčky oveček ať bílých nebo černých, bílé kostelíky jako dominanty vesniček a městeček, křik ptáků, klid bez jakéhokoliv shonu, kotvící lodě, to je kolorit Faerských ostrovů.

Co tu nenajdete jsou lesy, na které jsme zvyklí u nás. Jediný les v hlavním městě Tórshavnu (mj. nejmenší hlavní město na světě – cca 15 000 obyvatel) byl v roce 1988 zničen prudkou vichřicí. V Tórshavnu máte možnost navštívit plno galerií, starou historickou část z 18. století s typickými dřevěnými domky s drnovými střechami, dále parlament, radnici, starý kostel stojící za H. N. Jacobsenovým knihkupectvím, které jsem nemohla vynechat. Nechybí zde ani skanzen a pochopitelně muzeum dokumentující jak historii, tak i přírodu.

Protože se se můj pobyt protáhl poloviny srpna, měla jsem možnost zúčastnit se zahájení školního roku v základní škole v Tórshavnu, kde učí má přítelkyně. Škola, nízká a prostorná budova, s velkou knihovnou s nepřeberným množství knih. A děti? Stejně hodné a i dovádivé jako ty naše. Řekla bych, že nebyly tak nastrojené, ale to je dáno počasím, které ten den bylo trochu uplakané. Ve třídách je asi 20 dětí a školu navštěvují dohromady s zdravými i ti co jsou tělesně postižení. Prvňáci dostávají na začátku školního roku různé drobnosti, které jsou od sponzorů a mimo to i kšiltovku žluto zelenou červenou, která je chrání na ulici při přecházení. Během celého pobytu jsem neviděla vzteklého, sprostého řidiče, naopak – chodec má přednost vztekat se nemá cenu. Tórshavn má také NORDIC HOUSE – jednou týdně se pořádá pro cizince představení, jež vypráví poutavou formou stručné dějiny ostrovů, nechá nahlédnout pod pokličku řemeslníkům předení vlny, pletení překrásných svetrů, a na konec si i zatančíte typický tanec řetěz. Je to krásný pocit na chvíli se stát součástí tohoto nekonečného řetězu. Pohostinnost, úsměv ve tváři, starostlivost o hosta, i trocha oboustranné zvědavosti. Ostrovy jsou propojeny trajekty a pokud byste zde hledali směrovky s údaji 100 km apod., tak je zde nenajdete. Dopravní prostředky často mizí v tunelech. Silnice jsou bezpečné, ač se mi často při stoupání při pohledu dolů tajil dech. Mlha a nízká oblačnost se objevují velmi rychle a ani nevíte jak, jste v naprostém mlíku, vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži a nebyl to zrovna nejpříjemnější pocit. O moc příjemnější bylo jídlo. Manžel Jórun má vlastní loď a tak u nich není o ryby nouze, ostatně rybářství je obživou na Faerských ostrovech docela samozřejmou. Ochutnala jsem všechny možné druhy ryb, upravené také všemi možnými způsoby – karbenátky, pečené, smažené, v omáčce, velrybí maso uzené, které vypadalo jako kus ohořelého dřeva, ale bylo vynikající, pochopitelně na stole nechybělo skopové, občas brambory, někdy i rýže a jazyku se rozplývající moučníky. Navštívili jsme všechny příbuzné, kde nikdy nechyběla káva, vonící celým domečkem. Ony ty domečky jsou totiž takové malé hrady a jestli nikde jinde neplatí „Můj dům, můj hrad“, tak věřte, že zde to platí stonásobně. Z uspořádání pokojů, nábytku, drobností, nezbytného kolovratu, či stavu na tkaní dýchá ono důvěrně známé kouzlo domova, dokonalé bezpečí a klid. I tento fakt je podmíněn ne vždy vlídnou tváří počasí, a když Faeřané si rádi vejdou, nebo vyjedou do přírody, do ulic, za kulturou jejich domovy zůstávají pevným přístavištěm v jejich životě.

Od 8. století, kdy na ostrovech pobývali irští mniši uplynula spousta vody. Nejstarším svědectvím Faeřanů jsou dva runové kameny, vlastní jazyk z 15. století prošel také mnoha peripetiemi, stavby z kamene se rozpadaly, kde byl kousek půdy jsou dnes pole s bramborami a řepou. Vznikly nové cesty a silnice, hotely, nemocnice, obchody, restaurace, rozvinuly se služby. Dnes jsou Faerské ostrovy moderní a vyspělou ostrovní zemí, s problémy moderního života. Trochu ztracené v Atlantiku, ale vždy vlídné a s otevřenou náručí přijmout, každého, kdo v dobrém přichází. Nerada jsem opouštěla těch 1 399 km². A protože byla mlha tak hustá prodloužila jsem si pobyt o 2 hodiny čekání v letištní hale. Nějak mi to nevadilo, ten klid, všechny zážitky a čerstvé dojmy i slzy loučení jsem si mohla ještě na chvíli podržet. Tak příště, někdy zase na shledanou, ještě jednou zažít západ slunce nad ostrůvkem Mykines, ještě jednou běžet o závod se psem Florou do strmého vrchu, ještě jednou v potu tváře rychle shrabat trávu, ještě jednou cítit na jazyku chuť darů moře, ještě jednou potkat všechny ty milé lidi.

Květuše Belanová, Ostrov nad Ohří, 21. června 1998
foto autorka a archiv