S Joy kolem Skotska – a ještě kousek na Sever / 5. část

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  >>

předchozí díl…     kompletní fotogalerie

mapa celé cesty na Sever

do Sound of Mull




etapa: Fort William – Loch Linhe –
ostrov Iona (klášter) – Tobermory

přes Loch Alsh na ostrov Skye




etapa: Tobermory – Loch Alsh – Portree


Výlet na severní mys Skye

ze Skye do Scrabsteru


etapa: Portree – Loch Gairloch









etapa: Lochinver – mys Wrath – Scrabster
foto Jaroslav Ročák, 2009

Část 5 – Skotsko  (2009)

Po několika letech jachtařských toulek po Baltu, Kattegatu, Skagerraku a vodách překrásného norského pobřeží až po Lofoty jsem se rozhodl uskutečnit plavbu poněkud delší a hlavně pestřejší. Hlavním cílem bylo navštívit Skotsko, Hebridy, Orkneje a Shetlandy. V předchozím dílu se Joy octla na západním konci Kaledonského kanálu a okusila vody Atlantiku. V tomto dílu vyprávění obeplujeme Skotsko ze severozápadní strany.

Byl čtvrtek 2. července a před námi se rozvírala divoká scenerie Loch Linnhe, za zády jsme měli Fort William. Hluboce zaříznutým fjordem jsme pod plachtami proplouvali až do odpoledne, kdy se před námi objevil ostrov Mull. Tady odbočuje na severozápad Sound of Mull, kterým jsme hodlali proplout. Martin a Katka měli v plánu navštívit malý ostrůvek Iona, ležící za západním koncem ostrova Mull, tedy poměrně daleko od naší předpokládané trasy. Vylodili se proto v malé zátoce Craignure Bay na východním pobřeží ostrova Mull s tím, že na ně počkáme v Tobermory, městečku ležícím na severozápadním konci průlivu.

Na ostrově Iona, kam naši poutníci vyrazili autobusem, je několik významných stavebních památek, jejichž vznik sahá do počátků křesťanství na britských ostrovech. V roce 563 se na ostrově vylodil sv. Columbán, misionář vypovězený z Irska, a několik jeho druhů, aby zde založili klášter. Z této základny pak šířili novou víru mezi pohanskými Kelty a jejich následovníci opustili místo až po několikanásobném vydrancování Vikingy, metly pobřeží, v polovině devátého století. Druhá kapitola pohnutých dějin tohoto zvláštního ostrůvku se začala po odeznění vikinského období. Ve třináctém století zde vybudovali svůj klášter benediktini a působili zde až do reformace, která znamenala konec klášterů a tedy i zpustnutí starých a vzácných románských staveb. Zdálo by se, že drsná příroda si vezme zpět dílo lidského ducha i rukou a rozvaliny postupně upadnou v zapomnění. Avšak ve třicátých letech minulého století se našel člověk, který znovu vdechl život tomuto pro křesťany posvátnému místu, presbyterián a duchovní Skotské národní církve George MacLeod. Tento muž kolem sebe soustředil církevní společenství inspirované keltským křesťanstvím i benediktinskou spiritualitou jednoty modlitby a práce. Klášter vstal z mrtvých a ostrov je dnes všeobecně vyhledávaným místem.

Sound of Mull, kterým Joy proplouvala, je obklopen rozervanými skalisky strmých svahů hor přes pět set metrů vysokých, a přesto, že se počasí začalo kazit, velmi se nám líbil. Do přístavu v Tobermory, ukrytém v krásné zátoce, jsme dopluli v deset večer. Pro jachty zde není žádný přístav, zato hodně bójí, ke kterým se lze přivázat. Přes pozdní hodinu i plnou sezónu jsme tady našli místo pro stání, a tak jsme s třímetrovým přílivem i odlivem putovali nahoru a dolů, aniž by nám to nějak vadilo. V noci se rozpršelo a my pěkně v suchu a teple vzpomínali na naše vandrovníky na déšť nepříliš vybavené.

Lilo skoro celý další den, přesto Milan neodolal, půjčil si kolo a vyrazil na výlet po ostrově. Tobermory je správním střediskem ostrova Mull. Na jeho nábřeží stojí natěsnány na sebe různými barvami hrající patrové domy s hospodami, prodejnami suvenýrů a rybárnami. Před nimi je malebné korso a z vody je na tuto scenerii krásný pohled. Městečko šplhá po svahu nad zátokou, a ačkoliv není velké, nabízí prakticky všechny služby i rušný společenský život. Naši poutníci se vrátili v pozdním odpoledni a přinesli opět lepší počasí.

Ráno začal znenáhlu vanout vítr z jihu, a tak jsme už před šestou vypluli ze zátoky. Konec průlivu byl nedaleko, obepluli jsme mys poloostrova Ardnamurchan a mezi pobřežím a ostrovy Muck a Eigg pokračovali na severovýchod. V devět hodin už foukala skvělá čtyřka a vydržela až do odpoledne, kdy jsme se octli v průlivu Sound of Sleat oddělujícím velký a členitý ostrov Skye od pevniny. Průliv se postupně zužuje v úzkou štěrbinu Kyle Rhea, která ústí do Loch Alsh a odkud lze pokračovat dál na sever. Tady je potřeba dobře propočítat čas průjezdu úžinou, jinak se plavba změní v boj s velmi silným proudem. Nám to vyšlo dobře, proud nás naopak úžinou poháněl, a tak jsme se už okolo osmnácté hodiny vynořili ze soutěsky. Jako už mnohokrát, i zde jsem musel řešit problém kam dál. Ať se člověk podívá kam chce, láká to k výletu do nejrůznějších zajímavých zákoutí fjordů, avšak čas byl neúprosný. Musel jsem ty myšlenky zapudit a zahnout na západ, blíž k moři. Na severní straně Loch Alsh leží malá obec Kyle of Lochalsh a tam jsme zamířili. Nejprve jsme minuli nevábné rybářské molo a pak se objevil krátký ponton ze všech stran olepený jachtami. Na první pohled to vypadalo dost beznadějně a posádky lodí navrstvených na sebe nehořely touhou nás pozvat k přivázání bokem. Ale měli jsme štěstí. Kapitán malé výletní lodě na nás houknul, že odjíždí na druhou stranu průlivu s tím, že když druhý den nezaspíme, můžeme si stoupnout na jeho místo. Náhle jsme stáli na prominentním místě pěkně u mola.

Obec Kyle of Lochalsh, pojmenovaná podle úžiny, kterou je průliv Loch Alsh spojen na západě s mořem, je malebně rozložena na strmém svahu a končí tady železnice. Nádraží má pouze dvě koleje a koncové nárazníky jsou pár metrů od konce mola. Kdyby to strojvedoucí neubrzdil, zaplaval by si a cestující s ním. Západně od obce se klene oblouk mostu spojující pevninu s ostrovem Skye a místo je dobře chráněno před převážně severozápadními větry. Opět jsme ale měli pěkné a teplé počasí, teplota se pohybovala okolo dvaceti stupňů a vítr vanul i následujícího dne od jihu. Ráno jsme si počkali na vhodný čas, proud nás protáhl pod mostem a pod všemi plachtami jsme pluli úžinou mezi ostrovy Raasay a Scalpay, za nimiž byla už od mostu vidět strmá úbočí Skye. Naším pouze dvacet mil vzdáleným cílem bylo hlavní město ostrova Skye, Portree. Když jsme vplouvali do zátoky, v níž Portree leží, vypadalo to, že jsme opět v Tobermory. Opět různobarevná směs výstavných domů na nábřeží a strmé ulice města, kamenná rozhledna nad městem, několik kostelů a v zátoce opět dostatek volných bójí. Líbilo se nám tady a stálé slunečné počasí lákalo k výletům. Město je velice pěkné a kolem kopce s rozhlednou vede pěšina, odkud jsou krásné výhledy na zátoku. V Portree se za stání na bóji platí vždy večer £10 výběrčím na člunu a to je docela kulantní cena za bezpečí přístavu a možnost opustit loď.

Možná se ptáte, jak je to vlastně s poplatky a formalitami vůbec. Pokud zakotvíte v zátokách ve volné přírodě, nikdo vás neobtěžuje, podmínkou ovšem je, že tam nevyhazujete odpadky a netropíte hluk. Tento způsob je v severských zemích velmi oblíbený a příručky k mapám vás přímo navádějí na místa, která jsou dobře chráněná a často vybavená prostým, ale čistým záchodem a nádobou na odpadky. Na mapách jsou zároveň uvedena místa, kde se kotvit nesmí. Ve většině případů se jedná o ptačí rezervace a to je potřeba respektovat. Jinak se s výjimkou dlouhých kanálů se zdymadly nic neplatí. Pokud vplujete do jachetního přístavu a hodláte tam přenocovat, je potřeba zajít za správcem přístavu a zaplatit za pobyt. V severských zemích se cena za jednodenní stání dvanáctimetrové jachty pohybuje v přepočtu na naši měnu kolem pěti set korun. Obvykle je k dispozici komfortní sociální zařízení, v některých zemích se ovšem připlácí za použití sprch. V přístavech je možno dobít baterie, odložit odpadky, jsou zde restaurace, obchody a mnohdy i palivo pro motory. A hlavně příjemný a kultivovaný personál, který se nevnucuje. V některých odlehlých přístavech, zejména na začátku nebo konci sezóny, nikdo není, a tak jednoduše vložíte příslušný obnos do připravené obálky, vyplníte datum, jméno lodi, adresu kapitána, podepíšete se a obálku vhodíte do schránky na molu. Od doby, co jsme v Evropské unii, odpadly formality při vstupu nebo výstupu z teritoriálních vod severských států. Ale i před mnoha lety byl přístup orgánů státní moci v těchto zemích kultivovaný, a pokud posádka dodržela pravidla slušného chování, nevznikaly žádné problémy. To, co se vidí na jihu Evropy, zejména v Chorvatsku, tady prostě neexistuje. A navíc tady každý umí s lodí zacházet. Proto sem rád pluji a rád oželím vyhřátou vodu.

Další den jsme vyrazili s Martinem a Katkou autobusem na severní výběžek ostrova Skye a Milan si opět půjčil kolo. V autobusu byl kromě nás jen jeden cestující domorodec a řidič na úzké silnici jel stovkou zřejmě po paměti, protože po celou cestu byl otočen k nám, cizincům, a seznamoval nás se zajímavostmi okolí. Trnul jsem hlavně v zatáčkách nad strmými srázy. Vysedli jsme v zátoce Uig, ke které se vázaly Martinovy vzpomínky na pobyt z doby studií a vylíčil nám ji jako romantické místo na pobřeží Skye. Nic zvláštního tam ovšem není, pouze dlouhé molo, ke kterému občas zavítá trajekt, benzínka, bufet a k tomu pár domů na nábřeží a v prudkém svahu nad obcí. Rázovali jsme několik kilometrů po silnici podél severního pobřeží Skye a kochali se pohledy na moře. V dálce bylo možno tušit Hebridy. Následky výstupu na Ben Nevis způsobily, že jsem se vrátil o něco dřív a tím přišel o prohlídku malého muzea na severním cípu ostrova. V přístavu jsem zahlédl několik českých aut a vyklubali se z nich naši motoráři z Kaledonského kanálu. Vraceli se už domů.

Byl čas pokračovat v plavbě, před námi byl mys Wrath a bouřlivá plavba podél severního pobřeží Skotska k Orknejím. Vítr se otočil k severu a čekaly nás krušné dny. V sílícím protivětru jsme se následujícího dne s plachtami a motorem prokousali do zátoky Loch Gairloch, kde jsme původně počítali se stáním na kotvě, ale objevili jsme tu malý rybářský přístav Charlestown s rybáři ochotnými udělat pro nás místo. Měli jsme v plánu navštívit Hebridy, čas však byl pokročilý a museli jsme spěchat. Sedl jsem si k mapám a začal kalkulovat. Z Loch Gairloch je do Stornoway na Hebridách 38Nm a dalších 50Nm do Kinlochbervie, posledního útočiště před mysem Wrath, celkem tedy 88Nm. Do zátoky Lochinver na pobřeží je z Loch Gairloch 42Nm, do Kinlochbervie dalších 30Nm, tedy 72Nm. Vycházelo to skoro nastejno, a tak jsem se rozhodl nechat vše na počasí a směru větru. Předpověď byla NE4-5 a pak stočení větru na sever. A taky to tak bylo a vítr ještě zesílil, zejména při bouřkách doprovázených lijáky. Takže konečně došlo na štormáky, jak říkáme nepromokavým oblekům do špatného počasí, na klobouky do deště i na holínky. Byl jsem rád, že jsme byli po divoké plavbě v protivětru a vysokých vlnách následující večer v zátoce Lochinver. Joy je poměrně „suchá“, ale tentokrát jsme měli občas „návštěvu“ na palubě a studená voda doběhla až do kokpitu, někdy i za krk. Hebridy padly za oběť krátícímu se času, posádka měla zakoupeny letenky na cestu domů.

Chrlím tady na čtenáře názvy všelijakých lochů, přístavů, úžin a jiných zeměpisných pojmů, až z toho jde hlava kolem. To vše jsem samozřejmě vyčetl z námořních map, které je potřeba mít na palubě a které jsem většinou koupil a důkladně prostudoval už před plavbou. Dnes to není žádný problém, mapy lze koupit v přímořských státech v běžných knihkupectvích nebo prodejnách jachtařských potřeb a i u nás se tím zabývá několik lidí. Já si potřebné mapy obvykle kupuji ve Warnemünde, mám to od lodi kousek cesty autem. Pro orientaci: k plavbě v úseku popisovaném v této kapitole jsem potřeboval celkem čtyři mapy od tradičního vydavatele Imray. Jejich cena se pohybuje okolo třiceti euro za kus, jsou ve formátu vhodném pro navigační stůl v lodi a vzdorují vlhku i vodě. Možná se vám to zdá dost peněz, ale cena za chybné rozhodnutí může být nedozírná. V době počítačů jsou samozřejmě k dispozici mapy v elektronické formě a zobrazované na obrazovkách mapových plotterů, ale vysazení tohoto zařízení není omluvou při případné následné havárii. Na palubě musí být klasické mapy a má v nich být pravidelně zaznamenávána poloha lodi.

Čím se vlastně liší námořní mapy od běžných map? Pokusím se to srozumitelně vysvětlit. Pokud plujete po otevřeném moři a vidíte jen vodu, nemáte jiný orientační prostředek než klasický kompas, který ukazuje, zjednodušeně řečeno, úhel svíraný osou lodi a poledníky. Lze namítnout, že existují navigační systémy, třeba GPS. Ale o nich platí totéž co o elektronických mapách, mohou selhat. Námořní mapy musí s ohledem na údaje kompasu splňovat základní podmínku, musí na nich totiž platit úhly. A toho lze dosáhnout tak zvanou Mercatorovou projekcí. Co to je? Představte si skleněný globus, na němž jsou vykresleny kontury pobřeží, rovnoběžky a poledníky. Ve středu globu je umístěn bodový zdroj světla. Rozsviťte ho a obalte globus listem průsvitného papíru tak, aby se dotýkal po obvodu rovníku a podívejte se na tento válec zvenčí. Poledníky budou svislé čáry ubíhající mimo papír, rovnoběžky vodorovné čáry běžící po obvodu, a budou, jak si jistě dovedete představit, k sobě navzájem kolmé. Ovšem kontury pobřeží budou tak trochu zkreslené, zejména dále od rovníku, ale to nám zatím moc nevadí. A protože ve skutečnosti jsou poledníky a rovnoběžky, tyto pomyslné čáry na povrchu světa, k sobě rovněž kolmé, mapa souhlasí co do úhlů se skutečností. Odtud je pouze krok k poznání, že musí souhlasit i ostatní úhly. Ponechám na Vás, jak se vypořádáte s obkreslením všeho na zmíněný papír, ale když ho rozbalíte a položíte na stůl, máte Mercatorovu mapu celého světa. Pokud měníme kurs lodi, měníme ho vždy o nějaký úhel a ten můžeme na mapě vykreslit, nebo ho naopak z mapy odečíst. Na takové mapě bychom však těžko rozpoznali kanál mezi Francií a Británií, natož úžinu Kyle Rhea, o níž už byla řeč. A tak byly vypracovány lokální Mercatorovy mapy v podrobnějším měřítku, na nichž je zkreslení kontury pobřeží tak malé, že ho ani nepostřehnete. A ještě jedna důležitá věc. Jak na této mapě změříme vzdálenost mezi dvěma body? Je to snadné. Pokud plujeme kamkoliv v přímém směru, pohybujeme po tak zvané hlavní kružnici, jejíž střed leží vždy ve středu Země. Po uplutí určité vzdálenosti se naše poloha změní ve vztahu ke středu zeměkoule o určitý úhel. A jsme u jádra věci. Známe obvod Země v metrech, a tedy snadno vypočtete délku oblouku třeba jedné úhlové minuty. Po obvodu kružnice máme tři sta šedesát stupňů a každý úhlový stupeň má šedesát minut. Když se nespletete, vyjde vám zaručeně 1.852 metrů, a to je námořní míle o níž tady co chvíli píši. Takže pokud uplujete jednu míli v jakémkoliv kursu, posunete se o jednu minutu. Z geometrie koule plyne, že všechny poledníky jsou hlavní kružnice, mají tedy stejný obvod a lze na nich vyznačit úhlové stupně a minuty, dokonce i jejich zlomky. Rovnoběžky jsou rovněž kružnice, směrem k pólům se však jejich obvody zmenšují až přecházejí v bod. Důkaz provedli pánové v jednom oblíbeném pražském divadle, nepovažuji za důležité to dále rozvádět. Mapu máme orientovánu k severu a poledníky jsou tedy svislé. Jednotlivé stupně a minuty zeměpisné šířky jsou vykresleny na pravém a levém okraji mapy a vyznačují rovnoběžku, na níž bod leží. Na spodním a horním okraji jsou vyznačeny stupně a minuty zeměpisné délky, tedy poledníky na nichž bod leží. Čím jste severněji, tím radostněji ubíhají poledníky, pro měření vzdálenosti však nemají význam. Tu musíme odpichovátkem změřit na neúprosném svislém okraji. Doufám, že jste to přežili, budu raději pokračovat v našem příběhu, a co je ještě na mapách k vidění, to popíši jindy.

Lochinver není nijak pohledný přístav, jsou zde velká skladiště a malý ponton pro jachty. Leží v hlubokém zálivu, poněkud vzdálen od naší trasy k mysu Wrath. Zajímavé je však okolí; na všech stranách se zvedají štíty hor bizarních tvarů a pro nás byl po náročné plavbě důležitý odpočinek a dobré horké jídlo. Následující den ráno vítr trochu polevil, pootočil se k severozápadu a míle rychle přibývaly. Po poledni jsme byli na šířce Kinlochbervie, pár mil jižně od mysu Wrath, a tak i přesto, že nás severozápadní a stále sílící vítr tlačil na skalnaté pobřeží, rozhodli jsme se pokračovat v plavbě. Toho dne byl spring a tedy největší rozdíl přílivu a odlivu. Bylo potřeba se dostat včas za mys, než protiproud patřičně zesílí. Povedlo se to jen zčásti a pěkně jsme si to užili. Nechtělo se mi proti silnému severnímu větru křižovat až do tmy, a proto jakmile jsme dosáhli minimální potřebné šířky, otočil jsem loď do východního kurzu. Strmá a rozervaná skaliska korunovaná majákem trčela po našem pravoboku, a i když byla dobré půl míle od nás, zřetelně jsem slyšel hukot příboje v jejich roklinách. Instinktivně mne to táhlo doleva a raději jsem se na to běsnění nedíval. Ale plout dál od pobřeží jsem taky nemohl, tam někde sotva půl míle od nás bylo několik útesů v úrovni hladiny. Ovšem o hladině se tady nedalo mluvit. Čtyřuzlový proud od východu a téměř severní šestka dělaly s vodou divy a jen s obtížemi jsem držel loď v kurzu. Kolem lodi se chaoticky zvedaly strmé vlny a místo nich se v zápětí vytvářely hluboké díry. V kormidle jsem cítil zběsilé víření vody pod lodí a jenom jsem si říkal: Lodičko, drž se, teď nesmí nic vysadit. Milan sledoval v podpalubí dle GPS polohu, a tak jsme se v té kaši okolo šesté hodiny prosoukali po jakési rovnoběžce tím nejhorším; ve zdivočelém moři téměř neviditelná skaliska byla za námi a zlověstně vypadající pobřeží se začalo vzdalovat na jih. Proud postupně slábl, až se v noci zcela otočil, vítr funěl dál s nezměněnou silou a Joy se zrefovanými plachtami rychle uháněla na východ ke Scrabsteru, našemu cíli. Byla pěkná zima a co chvíli byly bouřky se silnými dešti a poryvy větru, takže jsme se zcela promrzlí střídali u kormidla po hodině. Za svítání jsme konečně byli u mola ve Scrabsteru. Byl jsem rád, že jsme to zvládli, Milan měl do odletu něco přes 24 hodin, Martin s Katkou měli rezervu větší, ale zato v plánu vandr po severním Skotsku.

Scrabster je jediný pro nás použitelný přístav na severním pobřeží Skotska a náleží k Thurso, nejsevernějšímu městu na pevnině. „Použitelnost přístavu“ je dána jednak naším dvoumetrovým ponorem, jednak výškou přílivu a hlavně odlivu. Joy je jednotrupová plachetnice, není to katamarán nebo trimarán, které si mohou sednout na dno a nepřevrátí se. Jednotrupová loď se sice dá postavit třeba k pevnému molu na dno, ale je to vždy poněkud riskantní podnik a nikdy jsem to raději nezkoušel. Takže si musím vždy dobře rozmyslet, do kterého místa můžu vplout. K tomu musím zvážit, jak se může změnit počasí. Někdy se zdánlivě bezpečná zátoka nebo pěkný přístav může během chvíle změnit v past. Ale teď jsme byli hezky schováni za několika vzájemně se překrývajícími moly a za chvíli bylo slyšet spokojené pochrupování posádky. Nejspíš netušili, co se během posledních hodin honilo hlavou mně. Dobrou noc.

další díl…     kompletní fotogalerie

text a foto Jaroslav Ročák, Ondřejovský mlýn, únor 2010

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  >>