Expedice Frozen Five

Svalbardská lyžařsko-vědecká expedice

foto: archiv expedice

Dva měsíce v roce 2007 strávilo pět mladých evropských dobrodruhů pokusem o přechod Svalbardu, arktického souostroví, které se nachází asi 1000 km jižně od severního polu. Čech Kim Senger, Lucas Girard z Francie, Švéd Mats Bjorkman a Němci Ulli Neumann a Hella Garny, kteří již strávili část svých studií v Arktidě, vědí co obnáší přežít v drsném klimatu Arktidy.

Tato expedice začala v březnu 2007 v Longyearbyenu, hlavním městě na jednom ze dvou větších osídlených ostrovů s přibližně 3000 obyvateli. Účastníci nejprve postupovali přes ledem pokrytou krajinu podél nebezpečných trhlin na jih – až na mys Sorkapp, nejjižnější bod ostrova. Tam změnili směr a postupovali naopak na sever, cestou podél ledními medvědy osídleného východního pobřeží až do Verlegenhukenu, izolovaného výběžku nad 80º severní šířky. Poslední etapou pak byla cesta na jih, závod s tajícím sněhem. Expedice jela na lyžích, zásoby, které průběžně doplňoval podpůrný tým, vezli na saních.

Kromě výrazného sportovního prvku měla tato expedice i lidskou a vědeckou stranu. Schopnost lidí se pohybovat v tak chladném prostředí byla předmětem lékařské spolupráce s vedoucími světovými vědci. Testování polárního vybavení zlepšilo naše znalosti o cestování v polárních oblastech i požadavcích na výbavu. Členové mezinárodního týmu seznamovali veřejnost s problémy, kterým Arktida čelí. Dokonce i tato vzdálená divočina usiluje o udržení rovnováhy v měnících se klimatických podmínkách našeho světa.

Nejsevernější bod dosažen

Dne 24. května 2007 v 9 hodin večer místního času dosáhlo pět členů SSSE (Svalbard Skiing Scientific Expedition) nejsevernější bod Špicberků – Verlegenhuken.

Skupina dosáhla bodu přesně osm týdnů po opuštění hlavního města ostrova Longyearbyen na konci března. Podle našich informací je to první celkový (på langs) přechod Špicberků v tomto roce a pravděpodobně vůbec první přechod tak velké mezinárodní skupiny. Tým však nebyl na nejsevernějším bodu první. Stopy ledních medvědů převládaly na celém pobřeží i na samotném břehu.
Expedice však nebyla zdaleka u konce cesty, zbývaly ještě tři týdny pochodu na lyžích i pěšky, než se tým vrátil v polovině června do Longyearbyenu, byly závod s teplem.
Frozen Five dosáhli nejsevernějšího bodu po 56 dnech od začátku expedice, délka trasy je přibližně 760 km.
Z jihu na sever to bylo přibližně 470 km, které skupina zvládla za 32 dnů, z toho 5 dní odpočívali.

Home sweet home!

Expedice došla do cíle v neděli 17. června 2007.

---

Z expedičního blogu

Sníh, světlá stránka života

Řekněme to na rovinu: pro nás neexistuje vytříbenější prvek v živote než sníh. Je kolem nás, pod námi, často i nad námi a v každém případě je v nás.

Jsme ve světě sněhové královny.

Nevyrostl jsem v kraji s častým sněhem, tak je záhadou, kde se vzala má láska k němu.

Sníh není bílý! Jestliže slunce svítí proti nám, sníh je barevný jako bychom lyžovali přes nekonečná květinová pole – má barvu zelenou, modrou, červenou, žlutou – všechny vytvořené z ledu, celkově je to jiskřivě bílá.

Sníh není nikdy nudný, nabývá různých legračních podob, ale pořád je to sníh: tvrdý jako cement pokud je zpevněný větrem a ani Fiffi, mé boby, na něm nenechají stopu.

Poletující vločky čerstvého sněhu, každá je jiná. Připomíná mi to nás, lidi a zvířata: všichni jsme jedineční.

Sníh na lyžích je vkusný, zatímco sníh ve spodním prádle je, řekněme, něco jiného.

Sníh mluví! Zkuste si to, jestli nevěříte. Najděte někde sníh, projděte se po něm a poslouchejte.

Pro mne lyžování po chladném sněhu skládá nejhezčí symfonii, jakou jsem kdy slyšel.

Táhnout boby po sněhu není nikdy stejné, ani v čase ani v prostoru:
Tvrdý sníh znamená letět!
Hluboký sníh znamená boj!

Pár slov, která jsem si poznamenal po stoupání na ledovci v hlubokém sněhu:

„Jak rád bych tohle nepsal. Klečel jsem na lyžích, tělo stále připoutané k bobům. Skutečně nevím, jestli je to mé tělo či mysl tak zničená. Když táhnu (…) mé srdce buší, vidím šedě, nohy se třesou, zatraceně! Jak všichni říkáme nebo si myslíme … pomatení!“

Teď chci ještě poděkovat všem, kdo nás povzbuzují, posílají textové zprávy a obzvláště přání k narozeninám.

Zvláštní poznámka pro řidiče skútrů Paula a Sigrid: bez vás by se přestal točit svět, díky.

Tak ahoj!

Ulli, pondělí 14. května 2007

Co všechny zajímá, ale nikdo o tom nemluví

Léto je tady! Péřovku jsme vyměnili za tričko, sníh taje a dnes jsme dokonce našli první stopy vegetace! Právě teď jsem ležela na kousku trávy na slunci vedle Austvotnhytta u Wijdefjorden, první chaty, kterou jsme použili.

A jak je to krásné pocítit a ucítit vítr léta, a přestože většině z vás se to může zdát jako den časného jara, mně to připadá jako tropické léto!

Těsně vedle chatky je malý pramínek roztáté vody, první voda v tekutém stavu, kterou jsme za měsíc a půl potkali. A také méně krásná a nejtěžší část dne v našem životě tady se stává jednodušší: ano, je řeč o chození „na velkou“ použijeme-li jemnější výraz.

Stejně jak nezvyklé a sociálně nepřípustné je o tom hovořit v civilizaci, tak normální je to tady. Koneckonců, je to přirozená tělesná funkce, a když jste si tak blízko po celých 24 hodin denně jako my, sdílíte bolest i úlevu denní výpravy na toaletu.

Pokud je tak hezky teplo a slunečno jako teď, je to téměř lepší než toaleta doma: vezmete pytle toaletního papíru čistého a použitého (použitý schováváme a pálíme) a vyhledáte klidné místo v patřičné vzdálenosti od tábora: vzdálenost může kolísat v rozmezí 50 metrů až 2 metry v závislosti na tom, kolik soukromí je třeba, a na naléhavosti.

Ale pokud je počasí méně příznivé, může být těžké pokoušet se vyhloubit díru a postavit kryt proti větru, aby člověk neskončil v závěji, nehledě na to, že pytle s toaletním papírem mohou v silném větru rychle odletět.

Když už je řeč o „velké“, chci odpovědět na otázku, kterou jsem jako jediná žena výpravy dostala už několikrát: Jak se vypořádáváš s menstruací? Po pravdě řečeno to není žádný problém, je to jako doma a dámský „odpad“ se spálí spolu s toaletním papírem.

A pokud jde o špatnou náladu, myslím, že to je jen kvůli bolesti a proti tomu není lepší lék než pohyb, jako táhnout naložené boby do kopce hlubokým sněhem. Mohu vřele doporučit!

A ještě, dokud o těchhle věcech mluvím, bych ráda předešla dalšímu předvídanému dotazu, tedy jestli to tu s těmi všemi kluky není smradlavé. Zajisté, páchnou, mají na sobě 47 dní totéž oblečení a nesprchují se … stejně jako já a je to paráda!

Hella, čtvrtek, 17. květen 2007