Bogen – oáza klidu i rybářů

chata Feriehus

chata Feriehus

fjord Steigen


Arsetfjorden
foto archiv, rybolov.cz, ceskyrybar.cz

Bez zbytečných výmluv se raději hned přiznám, že jsem dlouho považoval toto odvětví rybolovu tak trochu za méněcenné. Uznale a odevzdaně zároveň jsem sice pokaždé pokyvoval hlavou při vyprávění o metrákových úlovcích rybářských kolegů, plných mrazácích, odřených zástěrkách při zpáteční cestě, ale tvrdošíjně jsem tento způsob rybolovu sám v sobě odmítal.

Můj odpor zlomila až šťastná náhoda při druhém minivýletu na Balt. Měla určitě přes deset kilo a magických 115 cm. Od této chvíle jsem chtě nechtě musel do svého rybářského srdce přijmout další nebezpečné pokušení

Poté co jsem po dvou nepříliš příjemných zkušenostech definitivně vyřadil možnost hromadného výletu, zbývaly jen dvě varianty: vzduchem nebo po své vlastní ose. Nakonec z pragmatických důvodů zvítězila druhá jmenovaná a po intenzivní dvoutýdenní přípravě, které předcházela poměrně složitá selekce ze skutečně přebohaté nabídky cestovní kanceláře PEPA, jsme po střechu napěchované auto otočili směrem na sever. Cesta je jedním slovem útrpná. Výstižnější výraz mi do úst nepřichází. Nebýt obligátní krevetové bagetky na trajektu, lahodných řízků z kuchyně paní Medlové a 40kilometrové jízdy s mobilním telefonem na střeše auta, jímž předtím kamarád Pavel neustále přesvědčoval svou těhotnou manželku, že stále ještě žije, nebylo by snad o čem vyprávět. Po únavných 36 hodinách (cca jedenácti od hlavního města Norského království) se nám konečně zjevil náš pronajatý haus, slovy místních Feriehus.

Budete-li chtít na členité mapě Norska najít tuto osadu (to slovo k pár domkům a jedné čerpací stanici naprosto sedí), musíte hledat v Bindalském regionu a vězte, že mezi Brnnøysundem a Namsosem sotva natrefíte na rozmanitější rybářský revír. Hlavní devizou Bogenu je mimo božský klid a malebnou přírodu i jedinečná poloha. Sedí totiž na průsečíku dvou diametrálně odlišných fjordů: severního Kjellfjorden a jižně položeného Arsetfjorden. Díky této devize byste zřejmě marně pátrali po lepším místě, jež může nabídnout rybolov téměř nezávislý na vrtoších počasí a všudypřítomném větru. Oba fjordy shodně nabízejí velmi dobrou možnost lovu tresek obecných, polaků, tmavých i jednoskvrnných. Výjimkou nejsou ani úlovky mníků, brosem a vlkoušů. Hlubší Kjell je ideální parketou pro klasické pilkrování, zatímco mělký Arset dokonale uspokojí všechny milovníky mořské přívlače. Ubytování je parádní: stylové a velmi komfortní. Dvoupatrový dům je rozdělen na čtyři apartmá s rozlohou 65 metrů čtverečních se dvěma ložnicemi, kompletně vybavenou kuchyní a obývacím koutem se sedačkou a televizorem. Nedaleko od domu je vlastní molo se zázemím. Slovy chvály není potřeba šetřit ani na adresu lodního parku. Nové aluminiové lodě délky 4,8 m s dvoutaktními motory o výkonu 25 HP jsou lehce ovladatelné a díky dostatečné síle motoru a aerodynamickému tvaru Vás bezpečně dopraví zpět i při náhlé změně počasí. Za příplatek si můžete pronajmout druhou loď a pokud nevlastníte echolot, pak i ten.

Nedlouho po srdečném pozdravení s majiteli a krátkém proškolení jsme přece jen neodolali, zmobilizovali poslední zbytky sil a vyrazili si užít překrásný večer na vodu. Bogen nás vítal skutečně s otevřenou náručí. Bylo jasno, teplo a totální bezvětří! Odpolední slunce se odráželo od naprosto celistvé hladiny Arsetfjordu lemovaného po obou březích vysokými skalami, z nichž stékaly poslední zbytky tajícího sněhu. Mlčky jsme svorně vychutnávali tu krásu všude kolem nás a nebýt lovecké vášně a decilitrů Red Bullu kolujícího v naší krvi, asi bychom vystoupili na první ostrůvek a na vyhřátém balvanu usnuli spánkem spravedlivých. Tento scénář však nebyl na pořadu dne resp. večera, a tak jsme začali vybalovat zbraně nejrůznějších kalibrů. Valná část našeho arzenálu naštěstí zůstala v garáži u mola, což jednoznačně určilo způsob rybolovu. Třímetrové přívlačové pruty s vrhací zátěží do 60 g s pletenou šňůrou zasvištěly vzduchem a se zatajeným dechem jsme se vzájemně kontrolovali v napjatém očekávání, kdo bude první. Vláďa, Pavel nebo já? Odhadem tak pátý nához někoho z nás (skutečně si již nevzpomínám, kdo byl oním šťastlivcem) konečně uvolnil poněkud nervózní atmosféru. První ryba byla v lodi a vzápětí se již (snad spokojeně) vracela zpět ke svému hejnu. S Pavlem jsme tuto chvíli obřadně odměnili cigaretou. Za několik minut už každý z nás několikrát pohladil svou udivenou tresku, která pověstným škubáním hlavou dávala vždy okázale najevo, že toho proradného barevného červa jen tak nepustí. Ten večer byl natolik úžasný, že jsme na vodě vydrželi až téměř do tmy.

Na první den jsme si s naším domácím Magnorem domluvili (obezřetně raději na desátou dopolední) obhlídku revíru. Když mě v šest ráno probudil v televizi upřímný potlesk udivených komparsistů jakéhosi teleshopingu, s hrůzou jsem zjistil, že jsem usnul na gauči u televize. K rannímu rybolovu se mi po dlouhém přemlouvání podařilo přesvědčit pouze Vláďu, ale nelitovali jsme, ani jeden ani druhý! Počasí sice už nebylo tak výstavní jako předchozí večer, ale opět jsme si báječně zarybařili. Některé tresky neměly daleko k sedmdesáticentimetrové značce, což na poměrně lehké přívlačové náčiní znamenalo pokaždé velmi pěkný souboj. Dokonce jsme rozšířili náš úlovek tresek obecných o nový druh. Můj zelený twister totiž nemohl vystát rozzuřený platýs, který se bránil s takovou vervou, že jsem se dlouho mylně opájel myšlenkou na pořádnou tresku. Desátá se přiblížila, a tak jsme spokojeně obrátili loď směrem k přístavu, kde již nervózně pobíhal Pavel a cosi lámanou angličtinoněmčinou vysvětloval našemu hostiteli. Hbitě jsme naložili zbytek výzbroje a pomalu následovali loď Magnora směrem do Kjellfjordu. V té chvíli už trochu foukalo. Jakmile jsme vyjeli ze závětří na otevřenou plochu fjordu, bylo okamžitě po euforii. Vlny hodně podobné těm, před kterými utíkáme na Lipně okamžitě na břeh a silné poryvy větru nevěstily nic dobrého. Magnor se nám několikrát pokusil ukázat ověřená místa, a protože vítr neustále zesiloval, poslal nás raději proti vlnám na druhou stranu fjordu, kde se dalo tušit, že budeme zčásti před větrem chráněni, a vrátil se zpět. Zkusili jsme nejprve přívlač, ale s nevalným výsledkem. Kýžený úspěch nepřinesl ani přejezd na hloubku a klasické pilkrování. Vrcholem celého odpoledne byla hromadná vázka zřejmě v nějakém zapomenutém lanu. Vztekle a bezmocně jsme všichni lomcovali pruty. Osvobodit naše pilkery se podařilo teprve po velkém úsilí pomocí úhybného manévru proti směru vázky. Bez dlouhých diskusí jsme zabalili a odjeli zkusit štěstí na včerejší místa v Arsetfjordu. Tam sice nebylo po větru ani památky, ale bohužel ani po rybách. Tuto smutnou informaci neustále potvrzoval i echolot, což nás přimělo k neplánovanému návratu domů. Dobrá nálada se nám vrátila až po excelentních kuřecích řízečcích, kterými nás šéfkuchař Pavel doslova zničil. Slehlo nám teprve po kávě a neodmyslitelné sladké tečce. Neúspěch prvního dne jsme ještě ve fóru rozebírali dlouho do noci. Výsledkem bylo nové odhodlání, tentokrát však podložené důkladným studiem mapy revíru i časů přílivu a odlivu.

Zklamání z prvního dne se záhy rozpustilo jak pára nad hrncem, protože následující výlety na konec Arsetu byly poměrně úspěšné. Spousta ryb, množství záběrů, ale žádný úlovek, který by vybočoval. Občas jsme bez výraznějšího efektu zkoušeli chvilku klasicky pilkrovat. Vlastně nám pro tento způsob rybolovu chyběla především společná vůle. To jsme si kolektivně uvědomili teprve poté, co nám za zády místní rybář se svou družkou ulovili několik pěkných tresek. Tato příhoda nás zdravě nažhavila a za okamžik už jsme proklepávali dno za malým ostrůvkem. Několik drbanců od jednoskvrných tresek nás ještě chvíli udrželo ve střehu. Vzápětí opět dorazila další vlna apatie. Z legrace jsem dvakrát prudce zasekl a když jsem chtěl tento zoufalý varietní kousek zopakovat potřetí, praštilo mi něco do špičky. Po planých zásecích jsem byl sice trochu vysílen, ale i tak jsem do toho dal maximum. Zdálo se, že ryba sedí, ale ode dna se jí vskutku nechtělo. Ač jsem se do prutu opíral vší silou, na setrvalém stavu to nic neměnilo. Ryba čas od času zapumpovala a držela u dna jak přibitá. Pomalu jsem začal zbylou část posádky s potutelným úsměvem ve tváři připravovat na to, že jako lovec největší tresky dne večer sloužit v kuchyni nehodlám! Ještě však zdaleka nebylo vyhráno. Po chvíli úmorného přetahování se ryba náhle odlepila ode dna. Pomalu ale již znatelně snadněji jsem získával chybějících sedmdesát metrů šňůry. Prapodivné škubání ve špičce mi však říkalo, že něco asi nebude v pořádku. Možná je podseklá, možná to ani není treska?! Začal jsem se modlit, aby to byla alespoň ryba, protože tu potupu bych asi nepřežil. S přibývajícími metry šňůry v navijáku nervozita rostla. Hluboce jsem si oddechl teprve poté, co jsem pod vodou uviděl záblesk bílého břicha. Spokojeně jsem si vychutnával závěr souboje a po očku sledoval napětí zbytku posádky. Najednou se to objevilo na hladině! K překvapení všech zúčastněných se na hladině neukázala treska jako poleno, ale zlověstně vyhlížející předpotopní zubatá stvůra – vlkouš severní. Prvotní šok po chvíli vystřídala radost z nového druhu a protože se začínalo šeřit, spokojeně jsme vyrazili zpět na základnu.

Svatý Petr nám byl nakloněn i po zbytek pobytu. Užili jsme si ještě jednu projížďku rozbouřeným Kjellfjordem, po které na nás nezůstala nit suchá a na vlastní kůži jsme pocítili ledový dech sychravého počasí. Za zmínku ještě stojí jedno odpoledne (asi čtvrteční), na něž budeme při vyslovení slova Bogen všichni dlouho vzpomínat. Těsně po poledni přišel příliv a s ním do jedné malebné zátoky přijelo i obrovské hejno hladových tresek obecných. Co nához, to záběr a ryba. Jednu chvíli ryby braly nástrahu dokonce ihned po dopadu na dno bez jakéhokoliv popotažení! Důkazem tohoto výjimečného momentu byla i Vláďova největší treska dlouhá téměř 80 cm, kterou stočil vzápětí poté, co s Pavlem rozpletli zamotané šňůry. Finále tohoto dne, kdy se nám místní voda bezezbytku otevřela, obstaral Pavel, kterého 80centimetrový polak téměř vytáhl z lodě a nebýt vysokých bortů, mohl být tento odstavec ještě daleko delší a mnohem zábavnější

Pokud bych měl v několika větách shrnout, na co jsme s úspěchem lovili, nebudou vyjmenované nástrahy nijak vybočovat z klasické výbavy pro mořský rybolov. Nejúspěšnější barvou u pilkrů a vláčecích pilkříků byla s velkým odstupem obyčejná stříbrná. Důležitý se zdál být i štíhlý tvar. Reflexní ani fantastické vzory nám oproti očekávání příliš radostí neudělaly. Z bohaté barevné škály twisterů a jiných gumových nástrah hrály prim dvě barvy: reflexní zelená s glittery a žlutooranžová. Chytat se samozřejmě dalo jako vždy prakticky na všechno, s výše jmenovanými barvami však s daleko větším procentem záběrů. Celkově jsme si báječně zarybařili (o tom není pochyb), ale lhal bych, kdybych tvrdil, že nás potěšila velikost ulovených ryb. Zčásti to souviselo i s volbou techniky, protože při přívlači jsme prochytávali pouze partie do hloubky kolem 25 metrů. Z nevalných úlovků sousedů, německých rybářů, kteří se pilkrování věnovali s jinou vervou než my, bylo však též patrné, že loňské jaro se normálu příliš nepodobalo (pozn. podle loňských statistik byl zřejmě vinou počasí jarní rybolov na severu Norska na velikost tresek velmi podprůměrný). To nás může těšit a mrzet zároveň!

Jaké by to tedy bylo, kdybysi netroufám odhadnout. Nepochybuji o tom, že se naše rybářské prázdniny povedly. Klidu, pohody, odpočinku, krásné přírody a ryb se nám v Bogenu dostalo měrou vrchovatou, navíc jsme zde našli oporu v milých a srdečných lidech. Sluší se proto v první řadě poděkovat našim hostitelům: paní Hildě za téměř mateřskou péči a úžasný dort, Magnorovi za uzeného lososa a neustálou technickou podporu. Další dík patří cestovní kanceláři PEPA, především pak Zdeňkovi Edelmannovi za jeho svatou trpělivost při výběru lokality. Norsko je překrásné a pevně věřím, že ještě dlouhou dobu pro nás rybáře zůstane.

Diviš Radek, www.rybolov.com (Cestovní kancelář PEPA & agentura Top Fishing)