Øst Finnmark

Soutěska v Kongsfjordfjellet – 200 m n. m.

Při čtení o Norsku mne mrzí, že často čteme o městech, přírodě a historii spíše z jižních částí. O severu čteme většinou jen o Tromsø, Altě, či o Nordkappu, a nebo o Sámech. Přitom Fylker Finnmark je kraj překrásný a řídce obydlený, tedy s poměrně zachovanou přírodou. Svým vyprávěním bych rád tento kraj připomenul. Zážitky jsou svěží. Dne 8. října 2004 jsem zahájil mé sedmitýdenní putování po východní Finnmarce. Uskutečnil jsem okruh, který možná inspiruje k návštěvě i další. Uskutečnil jsem trasu: Kirkenes – Varangerbotn – Tana Bru – Berlevåg – Båtsfjord – Vardø – Vadsø – Kirkenes, včetně mnoha krátkých výletů a návštěv zajímavých míst.

Nejprve jsem doma rozložil letový řád, Ruteplan Hurtigruten a Ruteplan BUSS Nord-Norge. Nejvíce jsem přemýšlel nad brožurou Finnmark – Holliday Guide 2004. Tuto brožuru všem doporučuji. Obsahuje informace o ubytování, o zajímavostech, o muzeích a pod.. Podstatné je, že v brožuře jsou uvedena i klimatická data, uvádím výtah:

Karasjok – vnitrozemí	leden	červenec	říjen	listopad
průměrná teplota	-20,7	15,0	-0,1	-13,7
nejvyšší teplota	1,2	25,5	10,4	1,4
nejnižší teplota	-51,2	5,2	-17,0	-32,0
srážky v mm	15	55	56	36
Karasjok má průměrnou roční teplotu -2,21 ºC a roční srážky 366 mm.
Vardø – pobřeží	leden	červenec	říjen	listopad
průměrná teplota	- 6,6	9,0	2,5	-3,4
nejvyšší teplota	5,1	22,0	11,4	8,3
nejnižší teplota	-21,5	5,8	-4,3	-11,4
srážky v mm	19	14	62	44
Vardø má průměrnou roční teplotu 1,1 ºC a roční srážky 457 mm.

Vzhledem k tomu, že v listopadu budu spíše na pobřeží, mohu předpokládat, že teploty neklesnou pod mínus 20 ºC. Srážky jsou menší než v Praze, takže přijatelné. Pro stanování tedy dobré podmínky, nutno však počítat v větrným počasím, větry 30 m/s nebudou mimořádné. Polární noc začíná 22. listopadu. Takže i podmínky pro sledování polární záře.

Má dovolené začíná tradičně zmatky, které vyvolám na letišti. Moje zavazadla, včetně saní váží 39 kg. Pochopitelně, že je volán šéf, se kterým vše vyřizuji.

Do Kirkenes přilétám s téměř dvouhodinovým zpožděním, tedy v 9 hodin večer. Všichni Norové tvrdí, že Kirkenes, se vyslovuje „čirkenes“. Letištní rozhlas jasně řve: „Velkomen i Chirkenes“. Zkontroluji zavazadla a vydávám se pěšky do kempu, vzdáleného asi 5 km. V kempu Hesseng je recepce zavřená. Nevadí, na to jsem zvyklý, zaplatím ráno. Druhý den jsem informován, že kemp se zavírá, ale vedoucí kempu s úsměvem sděluje, že když chci ať si tam stanuji. Několik dní využívám k celkové orientaci. Zjišťuji, že v okolí jsou samé „Military Zone“, to se mi nelibí. Chápu tuto okolnost. Ruská hranice je jen 10 km daleko, kdežto Oslo 2480 km.

Zjišťuji, kde je nejbližší supermarket. Já se totiž na rozdíl od bohatých turistů stravuji v supermarketu. Vždyť ono grilované kuřátko prodávané levně v těchto obchodech není k zahození. Vydávám se do Kirkenes, turistické informace jsou na náměstí. Kladu zde otázku: „Proč je kemp Hesseng zavřen, když je uvedeno, že je celoročně otevřen?“ Příjemná madam s úsměvem odpovídá: „Vždyť jsme pohraničí.“ Tato slova jsem zaslechl i na jiných místech.

Ověřuji si údaje o dopravních spojeních a jiné drobnosti, rozhlédnu se po městě a procházkou odcházím do kempu, je to jen 7 km. Všem doporučuji malou brožurku s názvem Finnmarksmuseene. Je zde uvedeno 16 muzeí. Při návštěvě Kirkenes i jiných měst ve východní Finnmarce bychom si měli uvědomit, že za druhé světové války bylo obyvatelstvo vyhnáno, oficiálně evakuováno, a Němci obce zcela zničili. Památky na druhou světovou válku potkáváme často. Turista si aspoň uvědomí, že lidé zde vše znovu vybudovali. Nad Kirkenes, na vrchu Prøstfjellet, nacházíme několik zbytků bunkrů a zděných zákopů. Památka na fanatickou zatvrzelost Němců. Kirkenes má dnes 5000 obyvatel. S okolím je to 9600 obyvatel.

Já se připravují na putování, nakoupit potraviny, vše dobře zabalit. Vše mám, nyní ještě vhodné čtení do stanu. Navštěvuji místní Rikets sal Jehovas Vitner. Jako vždy, jsou zde velmi příjemní lidé. Nabízejí mi novou brožuru Hold deg Väken, ale anglické vydání Keep On The Watch! je pro mne mnohem srozumitelnější. Časopis s názvem Obesity. What is the solution? pro mne určitě nebude aktuální. Beru si několik časopisů Awake!, kde jsou články o přírodě.

Když v Hessengu nastupuji do autobusu, řidič je poněkud překvapen mým nákladem. Když se nám vše podařilo uložit, řekl pouze „brrr“. Popojet autobusem jsem se rozhodl z důvodu okolních vojenských území, kde je dovolen pouze průjezd po silnici a nikoliv kempování.

Varangerbotn – přímo u stanice autobusů je supermarket, dobrý start do dalšího terénu. Kdo chce může navštívit zdejší Samiske museet (Laponské muzeum). V oblasti Varangerbotnu a Nesseby žije jen 966 usedlíků. Nejbližší městečko je Tana Bru s 3500 obyvateli. Bru znamená most. Současný most je 195 metrů dlouhý. Na stanovišti autobusů si beru jízdní řády. Dáváme se do řeči s řidiči, oni se ptají obvyklé otázky, odkud a kam apod. Vysvětluji, že činím pěší okruh. Nyní jdu pěšky do Berlevågu a ptám se, kde má autobus nahoře v kopcích zastávky. Ptám se pro případ, kdyby mně nějaká nepříjemné událost donutila přerušit trasu. Řidiči mi sdělují, že v této oblasti autobusy nemají zastávky. Zároveň mě ujišťují, že když budu potřebovat, ať si autobus stopnu, určitě mi zastaví. Lidé, které potkávám, mi sdělují, že až budu nahoře, jsou tam jen kameny a žádná vegetace. Já si myslím své. Zvolna stoupám krajem a zhruba každých 500 metrů činím poznámky, jaké dřeviny kolem mne rostou. Vegetace se skutečně mění a druhové zastoupení dřevin klesá. Když jsem nahoře v horách, radostně pozoruji vegetaci. Mezi kameny mnohé traviny, mechy, ale ta největší krása – lišejníky. Každý kámen, který vezmu do ruky je barevně pestrý. Barevné kombinace lišejníků předčí očekávání. Kdepak nejsou tu jen kameny. Pokud dovolí počasí pokouším se večer fotit polární záři. Letos ale není tak výrazná jako loni. Když se ohlížím mohu konstatovat: do 50 m nad mořem je zastoupení dřevin pestré – břízy, vrby, jalovce. Do 100 m převládají břízy a vrby, jsou nižší a řidší. Do 200 m převládá křovinatá tundra. Výše jsou keře ojedinělé a převládá travnatá tundra.

Pohádkový Risfjorden

Berlevåg – městečko, spíše vesnice s 1200 obyvateli. Zde je můj nejsevernější bod 70º51' severní šířky. Velkou radost mám z dobře vybaveného kempu. Takže vyprat, pořádně prádlo i sebe. Potom odpočívám v příjemné společenské místnosti. Ve městečku není dobrý supermarket, jsou zde dva obchody, ale ceny pokulhávají. Zato muzeum zlepšuje moji náladu. Je zde zajímavá expozice převážně o rybaření, ale i o obci a historie stavby mola. Průvodkyně je přímo skvělá, velmi ochotná a trpělivá. Dovídám se, že při stavbě místního mola, které chrání přístav, byla vybudována také 6 km dlouhá železnice. Tuto malou železnici můžeme právem považovat za nejsevernější železnici v Evropě. Na železnici byl jediný úraz – neštěstí. Zavinila jej ženská, ale nestalo se nic vážného. Se zájmem sleduji dvacetiminutové video věnované zdejšímu problému. Totiž stálého obnovování mola. Přibližně každých dvacet let je vážně poškozeno. V samostatné hale je umístěn velký přístavní člun. Dříve lodní linka Hurtigruten zastavovala na volném moři a tento člun obstarával převoz zboží a cestujících z pevniny na loď a zpět. Dnes lodě Hurtigruten přistávají u rozlehlého přístavního mola.

Z Berlevågu se vydávám po Ishavsveien přes Kjølnes, což je maličká obec s majákem. Potom obdivuji Sandnesfjorden, Risfjorden. Oblasti geologicky velmi zajímavá. Pozoruji zmůčené vrstvy hornin. V této oblasti stromové patro již chybí. Je zde křovinatá, nebo travnatá tundra. Z kochání nad přírodou mne vyrušuje procházející fronta. Hustě sněží, ale těžký, mokrý sníh. Chvíli déšť a zase znovu mokrý sníh. Obce Veines a Kongsfjord beru v rychlém tempu. Veines je známé památkami z druhé světové války. Kongsfjord založil v minulosti norský král, který tuto oblast osobně navštívil. Tento den nezvykle brzy stavím stan, i když mám dobré oblečení, není na co se dívat, prostě nic není vidět. Takže dávám přednost čaji a zaléhám do spacáku. Ač je odpoledne ze čtení moc není. Jsem opravdu spací typ. Putování pokračuje, procházím rekreační oblastí. Jsou zde chaty, ne však nahňácané vedle sebe jako u nás. Jednotlivé chaty jsou 200, 300 metrů i více od sebe. Po cestě potkávám auto, které u mne staví. Vylézá příjemný pán, jak zjišťujeme jsme i stejně staří. Velmi se zajímá o mé vybavení, říká, že ví, jak většinou v tomto větrném počasí turisté končí. Takže jeho závěr je, že musím mít kvalitní vybavení. Nakonec se z něj vyklube redaktor norských novin a z našeho rozhovoru je rozhovor pro novinový článek. Takže mám další památku na mé putování. Noviny mi opravdu později poslal.

Norské noviny Nationen z 18. listopadu 2004 – Reportasje: Den siste, iherdige turist

Na cestě z Gednje, pro mne v tom nejhezčím území, mne potkává vánice. Takže focení nejvyšší hory se nekoná. Nejvyšší zdejší kopec je Oarddovarre 504 m n. m. Jediná výhoda je, že vánice mírně zahrne stan. Pro můj stan je nejlepší, když je trochu zasněžen. Stan se tolik nechvěje. Já spím jako nemluvňátko.

Båtsfjordfjellet – 270 m n. m.

Výhled z Hamnefjellu na Barentsovo moře
cca 400 m n. m.

Jezero Likebergviksvann a Gatspehøgda
214 m n. m.

Vardø, vstupní brána do
pevnosti z r. 1737

Båtsfjord – obec s 2500 obyvateli. Je zde supermarket, takže nakupuji potraviny a také sladkosti. Cedule „Camping“ ukazuje k hotelu. Navštěvuji recepci, vysvětlují mi, že kempink mají jen pro obytné vozy. Ale dobře se domlouváme, že mohu stanovat za hotelem a za drobnou platbu mám v hotelu k dispozici toaletu, vodu a případně sprchu. Několik dní jsem zde zůstal, také jsem stanoval v okolí. Podnikl jsem zde několik velmi hezkých výletů. Na jednom výletu jsem zažil překvapení. Kráčel jsem krajinou a kochal se nádhernou přírodou, když tu vidím kráčet dědouška s velkým koštětem přes rameno. Na můj dotaz, zda jde zametat turistům cestu, s úsměvem odpovídá, že na jezeru má člun, jde jej odmést. Myslím, že pro dědouška to byla spíše záminka vydat se na hezkou celodenní procházku. Všem čtenářům doporučuji výlet na Hamnefjell. Nenáročný výstup a hezký rozhled do kraje a na moře. Poslední večer v Båtsfjordu trávím v místní rodině. Dokonce mne v noci chtějí doprovázet k lodi, to ale odmítám, vždyť ráno musí stávat do práce. O půlnoci chci být v přístavu, Hurtigruten odjíždí v jednu hodinu. K odjezdu jsem si vybral den, kdy pluje nejstarší loď na trase. Loď Lofoten již měla být vyřazena z provozu. Norové protestovali a žádali, aby na trase byla zachována aspoň jedna tradiční loď. Takže loď Lofoten z nostalgie stále pluje. Byla postavena v roce 1964 v loděnicích v Oslu. V letech 1985, 1995 a 2003 byla modernizována. Délka 87,4 m, šíře 13,2 m, rychlost 16 námořních uzlů. Tonáž 2621 tun.

Do Vardø – města s 2600 obyvateli, které leží na ostrově, připlouvám ráno. Ve městě je muzeum, které informuje o přírodě, navigaci, rybolovu a o tradici Pomor – o tradičním obchodu, spolupráci mezi Nory a Rusy. Dnes je tato tradice značně oživena. Počet ruské menšiny v Norsku velmi stoupá. V přístavech běžně vidíme ruské lodě, které loví pro norské společnosti. Navštěvuji nejsevernější pevnost v Evropě postavenou v roce 1737. Byla vystavena Nory z Tromsø. Jejím důvodem byla expanse carského Ruska. I během druhé světové války zde byla posádka pod vedením anglického důstojníka.

Po doplnění potravin, se opět vydávám na cestu. Procházím podmořským tunelem. Je 2,89 km dlouhý a vede 88 m pod hladinou moře. Podle mého odhadu skalní masu tvoří břidlice. Jsem docela rád, když z tunelu vycházím. Míjím letiště s hledám místo k nocování. Večer, před spaním zapisuji údaje o počasí. Pohled na barometr, který ukazuje 975 mbarů, mě zvedá ze spacáku. Vždyť jsem maximálně 50 metrů nad hladinou moře. To by měl být tlak o 40 mbarů vyšší. Takže beru sekeru, vylézám a kontroluji ukotvení stanu. Některé kolíky ještě více zatluču. Stan jako vždy dobře obstál i v této velmi větrné noci. Nyní postupuji již pomaleji, dříve jsem postupoval cca 20 km/den, nyní jen 12 – 14 km/den. Den se velmi krátí. Navštěvuji známou obec Kiberg – zdejší obyvatelé byli velmi činní v partyzánském hnutí během 2. světové války. Zdejší muzeum zachycuje toto období. V okolí obce Komagvær mohu vidět přírodní zajímavost, rezervaci s písečnými přesypy. V okolí jsou i písečné pláže a zcela volné. Opět u mne zastavuje auto, v něm dvě příjemné ženy. Domnívám se, že to jsou opět běžní zvědavci a přátelští lidé. Po chvilce rozhovoru, se ženy představí, že jsou z Norského rozhlasu Trøms og Finnmark. Lidé jim volají, že po silnici z Vardø do Vadsø jde se saněmi človíček, ať jej vyzpovídají. Rozhovor proběhne opět ve velmi přátelské atmosféře. Rádio nemám, takže výsledek jsem neslyšel. Později mi lidé říkali, že rozhovor byl vysílán v sobotu v 8 hodin ráno. Údajně to nebyla ostuda.

Před obcí Skallelv jsem nalezl ideální místo pro stan, na písečnou pláž je to asi 30 metrů. Krásný potůček a chráněné místo před větry. Na několik dní jsem se zde usadil. Jako vzorný turista sbírám na pláži vyplavené mušličky. Jde to ztěžka, písek je zmrzlý a pevný jako kámen. Ale s pomoci sekery jsem vydlabal. Podnikám výlety do okolí. Namířil jsem si na krásný kopec, na vrcholku je jakési stavení, Jdu příjemnou cestou, za chvíli je z cesty jen pěšinka, která nakonec také končí. Pokračuji ke kopci přes zamrzlý močál. Z délky vidím cestu, která se po úbočí táhne k vrcholu. Pokračuji k ním a po této cestě na vrchol. Jenže, co to vidím, opět jsem v jakémsi vojenském území. Zařízení NATO potkávám na zdejších kopcích velmi často. Jsem vděčný, že již není studená válka. Mne vojenské objekty nezajímají, fotím pouze krajinu kolem. Poobědvám a po odpočinku se vydávám na zpáteční cestu. Nyní jdu stále po cestě. Pod kopcem přes cestu skutečně závora s cedulí NO ENTRANCE a jakési další výstrahy. Je zřejmé, že nepočítají s tím, že nějaký turista přijde z bažin. Nepochybuji však, že o mě věděli. Na jiných místech mi místní lidé vysvětlili, že tato zařízení jsou nutná, pouze sledují pohyb ruských ponorek a lodí, které neustále bezohledně narušují norský prostor, nebo plují na výzvědy do Atlantického oceánu. Vždyť to známe, komunistům nelze důvěřovat.

Míjím malou obec Ekkerøy. Je zde rybářské muzeum. V době mé návštěvy již zavřené.

Přicházím do Vadsø, které je městem od roku 1833. Dnes mé 5000 obyvatel, ale nemá kemp. Na můj dotaz kde lze stanovat, mi lidé doporučují, abych se podíval na místo, kde dříve byl kemp. Zde však nacházím vše zamčené a na ploše jsou zaražené různě kolíky, známka blížící se stavební činnosti. Takže po silnici pokračuji za město.

Výhled z Holmfjellet – 200 m n. m.

Silnice se zužuje. Za chvíli souběžně s cestou teče potůček. Není ho vidět, ale je slyšet. Mezi břízkama u potůčku nalézám hezké místo. Stavění stanu zde mi trvá déle, dávám pozor, abych nějaké břízce neublížil. Jsem rád, že mám nocleh zajištěn, jsem opravdu unaven. Cesta byla s mohutným ledovým krunýřem. V krajině je málo sněhu, o to více ledu. S pomocí stupaček je však vše zvládnutelné. Ve městě se seznamuji s příjemnou rodinou, potvrzují mi, že letos je opravdu málo sněhu. Rozpovídají se o tom, že mne viděli na silnici z Vardø. Velmi se vyptávají a nakonec mě zvou na čaj. Pochopitelně, že nebylo jen u čaje. Nabízejí mi, že mohu stanovat přímo u domu, ujišťují mne, že to není žádný problém. Nabízejí mně, že mne hned převezou. Vysvětluji, že potřebuji několik dní bydlet za městem, chci dělat výlety a fotit polární zář. Také upozorňuji na obtížnou cestu. Domlouváme se, že za tři dny přijdu sám. Rozhodně jsem netušil, že tato krátká cesta do města nebude jednoduchá. Domluvený den jsem vše sbalil, uložil na sáňky a pomalu se vydávám do města. Po chvíli jsem skutečně udiven. Cesta po které jsem téměř denně chodil, končí ohromnou hromadou zeminy a kamení. Po stranách cesty husté křoví. Za hromadou je slyšet nějakou železnou obludu. Prodírám se křovím a sleduji za hromadou ohromný výkop, pravděpodobně budoucí kanalizaci. Vpravo výkop pokračuje do ohromného výkopu stavby, vlevo kvílí a naříká mohutné pásové rypadlo. Křičím na obsluhu kudy mohu projet. Ukazují mi, že přes stavbu projdu. Je však nemyslitelné, že bych zde projel se sáňkami. To znamená, jednotlivě zavazadla přenášet, to zde budu do večera, nehledě, že má zavazadla a já budeme jednotné hnědé barvy. Křičím na obsluhu, že potřebuji projet, nejen projít. Odpověď – možná zítra. Brodím se k rypadlu a vysvětluji, že potřebuji projet dneska, vytahuji mapu a prosím, aby mi ukázali kudy mohu objet a dojet do města. Jeden pomocník se jde podívat na moje „auto“. Chvíli zírá beze slov, potom přemýšlí a nakonec říká: „To není problém“. Něco se dohaduje s bagristou a potom mi říká, že saně převezou na rameni rypadla. Bagrista natočil rameno k nám, pomocník saně uvázal. Děkoval jsem, že u saní používám menší lano a nikoliv nějaké špagáty. Nejprve zkouška, rypadlo zvedá sáně. Vše dobré, lano vydrží. Potom rameno rypadla ladně přeneslo sáně na druhou stranu. Zato já jsem neladně překlopýtal stavbu a drobně upraven bahnem (naštěstí je to spíše rašelina) jsem dolezl k sáňkám. Odvázal jsem a velmi vděčně jsem těmto ochotným mužům děkoval. Byli to opravdu šikovní muži. Bylo zřejmé, že tuto příhodu berou jako zpestření své tvrdé práce. U potůčku jsem se potom snažil upravit do městského vzhledu. Do města jsem dorazil opravdu šťasten. Přátele udělali také dobrý šprým. Když jsem přijel, řekli mi, abych věci zatím dal do garáže. Já jsem namítl, že bych nejprve postavil stan. Bylo mi sděleno, na to je času dost. Mé námitky, že bude tma nevyzněly. Po příjemném posezení jsem pravil, že jdu stavět stan. Byl jsem zadržen s jasnou odpovědí: „Stan stavět nebudeš, dole máš k dispozici pokoj, kuchyňku a sprchu. Mluvili jsme s majitelem domu, ten souhlasí a zítra večer jdeme s tebou k němu na návštěvu.“ Takže několik dní stan odpočíval v garáži. Večer u majitele domu byl příjemný, ale i velmi přátelský. Já jsem si tohoto setkání velmi vážil, protože jsem k jídlu nedostal rybí knedlíky. Já je nemám rád. Večeře byla sladká. Majitel podnikl s kempinkvozem dvě cesty. V osmdesátých letech cestu po Švédsku a Polsku. V devadesátých letech po Německu, Rakousku a navštívil také Čechy. Předvedl mě video, které na těchto cestách natáčel. Dlouho byla na stole mapa střední Evropy. Měl mnoho otázek týkající se historie, památek, přírody i dnešní situace.

Vadsø, museum Esbesengarden.

Pro mne je Vadsø také památné místo. Na ostrově Vadsøya stojí vysoký stožár se zajímavou cedulí. V roce 1926 americký inženýr Lincoln Ellsworth, pilot a konstruktér generál Umberto Nobile a polární badatel Roald Amundsen se vzducholodí Norge, od tohoto stožáru, dne 6. května 1926 odletěli přes Špicberky k severnímu pólu. Ten šťastně přeletěli a pokračovali na Aljašku. V roce 1928 u stožáru garážovala vzducholoď Italia, která se proslavila svým ztroskotáním. Tento ostrov Vadsøya je významný i jako archeologické naleziště. Bylo zde nalezeno sídliště Middle Ages, tedy středního věku. Jedná se o areál o celkové rozloze 35 000 čtverečních metrů ze 16. století. Na ploše je dnes zatravněný nerovný terén s občasným obrovským balvanem. Dále zde nacházíme zbytky bunkrů ze 2. světové války. Na ostrově přímo u přístaviště Hurtigruten je muzeum Airships and Boats. V době mé návštěvy však bylo zavřené. Ve městě, které je na pevnině jsou dvě musea. Opravdu stojí za návštěvu.

Muzeum Esbesengården je dům z r. 1850. Jde o obytný dům, který postavil zdejší nejbohatší kupec, obchodník ve Vadsø, pan Esbensen. Zařízení domu odpovídá 19. století. Největší zájem jsem projevoval o kuchyň. V domě je zároveň expozice vývoje pošty ve Finnmarce. Zde jsem se dozvěděl, že mohutní kamenní mužíci, které potkáváme v terénu, byly postaveny pro zabezpečení poštovních tras. Dřívější pošťák měl mnohdy k dispozici soba, případně soba se saněmi. Další museum Ruija Kvenmuseum je městský dům, také z 19. století, včetně zařízení. Zaujalo mne praktické řešení postele pro děti. Byla vysunovací. Podle toto jak děti rostli, tak se postel vysunovala. V domě je zachovaná funkční sauna. Pochopitelně restaurovaná. Na objednávku bývá v provozu. U domu jsou i hospodářské budovy. Procházíme stájí, dále můžeme navštívit dílnu, včetně malé kovářské výhně. Zajímavá je pekárna s pecí. V létě je pekárna v provozu. Průvodkyně opět byla velmi milá.

Zimní idyla na
palubě lodi Kong Harald

Bylo na čase pomýšlet na další přesun. K objezdu jsem si vybral den, kdy plula loď Kong Harald. Tato loď byla postavena v r. 1993 v německém Stralsundu. Je dlouhá 121,8 m, široká 19,2 m a rychlost činí 18 námořních uzlů.Tonáž 11 200 tun. Otevřené paluby jsou krásně zasněžené, vhodné ke koulování. Ale není koho koulovat, neboť cestující jsou ukryti v teple. Vzhledem k větrnému počasí střídám pobyt na otevřené a kryté palubě.

Příjezd do Kirkenes. Zde dokončuji svůj okruh, ale dovolená ještě nekončí. Nejprve si jdu rezervovat ubytování na závěr dovolené. Budu potřebovat několik dní bydlet v suchu, abych usušil stan a vybavení. Ve váze zavazadla je potom podstatný rozdíl. Nalézám vhodné levnější ubytování. Majitel mluví pouze norsky. Zkouším zda hovoří ještě jiným jazykem. Ujišťuje mne, že je Fin, takže perfektně hovoří finsky. To mi nepomůže. Takže potím norštinu. Nakonec pochopil, že nechci nocleh hned. Vysvětluji, že jdu ještě na několik dní stanovat do terénu a potom chci ubytování na 5 dní. Nevydávám se na dlouhé putování. Stanují v okolí Kirkenes a nakonec jsem se usadil u jezera Sandnesvatnet. Jezero je hezky zamrzlé a do jezera teče drobný potůček, na kterém je jen slabý led. Při stavění stanu jsem vylekán. Ze stráně něco pádí, valí se, či běží to. Asi nějaké zvíře. Ano, je to ženská se psem, sportovní typ, která každý den proběhne svoji trasu. Když mě vidí je překvapena. Ptá se, zda budu opravdu stanovat? Říkám, že ano. Ptám se pro jistotu, jestli je to nějaký problém? Se smíchem mi odpovídá, že ne. Dodává však, jestli mi nebude zima? Odpovídám, že ne, vždyť je jen -8 ºC. Druhý den, když ve stanu svačím, opět slyším dusot, nyní jsem klidný, vím, kdo za tím stojí, ženská v klidu kolem prokluše. Vždyť je hezky, ráno bylo -13 ºC. Tyto dny věnuji prohlížení okolní vegetace. Kolem mne je křovinatá tundra s ojedinělými stromy. Roste zde bříza, vrba, jalovec, ale také jsem nalezl borovici a ta mne velmi zaujala.

Poslední dny dovolené trávím v Kirkenes na privátu. Majitelé bydlí v prvním patře. Přízemí, kde jsou tři pokoje a kuchyň, pronajímají. Vzhledem k tomu, že jsem jediný host mám kuchyň jen pro sebe. Při placení jsou majitelé překvapeni, že jsem český občan.

Já se zase divím, proč sem našinci nejezdí. Navštěvuji museum Grenselandmuseet. Název chápu jako muzeum pohraničí. V muzeu je velký sál věnován událostem druhé světové války. V prvním patře je dobré expozice o dobývání železné rudy, její dopravě a úpravě. Dodnes potkáme v terénu 13 km dlouhou železnici, po které se dopravovala vytěžená ruda do úpravny, ze které ruda putovala do lodí. Provoz na této železnici byl zastaven až v roce 1997. Další expozice je věnována životě Sámů, zajímavé je jejich roční putování. V létě do hor a v zimě k moři. Výstava sámského malíře mě příliš nenadchla. Vzhledem ke zdejší důlní činnosti jsem očekával dobrou mineralogickou sbírku. Kamení se však krčilo jen v jedné vitríně a s minimálním popisem. Moje přání, že si podle exponátů určím mé vzorky se neuskutečnilo. V recepci si kupuji brožuru The Northern Lights. Brožuru vydalo museum v Altě. Pojednává o historii observatoře na hoře Haldde (904 m n. m.) v blízkosti Alty. V minulosti jsem chtěl Haldde navštívit, ale nakonec se akce neuskutečnila. Jen jsem tenkrát prošel po pobřeží. Na této observatoři se prováděla pozorování polární záře. V roce 1996 byla zprovozněna nová observatoř na Špicberkách.

Zbývající čas věnuji také prohlídce města Kirkenes. Je znát, že jsem blízko ruské hranice. Potkávám často Rusy. Chovají se zde však mnohem slušněji a tišeji než u nás. V supermarketu kupuji maxi roládu a vydávám se na poslední návštěvu k mému novému příteli. Sedíme spolu v obývacím pokoji. Jeho syn má na návštěvě kamaráda a hrají si ve vedlejším pokoji. Tento kamarád má dobře vyvinut instinkt na potravu. Jakmile nám v rukou zacinkají lžičky, velmi hbitě k nám přibíhá, vlastně k nám přibíhá takový soudek, ze kterého trčí nožičky a ručičky. Dělá na mne dojem otesánka. Přítel ukrojil kousek rolády a podal ji otesánkovi. Hbitě ji uchopí a odkulí se do vedlejšího pokoje. Během pěti minut je otesánek zpátky. Tváří se jako by asi pět dní nejedl. Můj přítel vzdychne a evidentně rezignuje. Zvolí jiný postup. Tentokráte pro nás ukrojí kousky na talířky a celý zbytek rolády podává do tlapky otesánka. Ten se na ni vrhá. Přítel mi vysvětluje, že jinak bychom neměli klid. Přítel má pro mě přichystané překvapení. Pouští mi video – dramatizaci o apoštolu Pavlovi. Jsem jí přímo nadšen. Domlouváme poslední, nabízí mi odvoz na letiště, což je pro mne velká pomoc.

Poslední návštěva města u mne znamená navštívit knihkupectví a zakoupit oblíbený kalendář Svalbard Kalenderen. Mám ho moc rád. A potom nadešel nejsmutnější den, den odjezdu. Ráno je krásně. Je -18 ºC. Pro srovnání uvádím: v Oslu bylo -5 ºC, v Kodani 0 ºC a v Praze +4 ºC. Na letišti jsem překvapen, mezi letištním personálem mám dalšího známého. Jako vždy on poznává mne. Škoda že si nemůžeme popovídat. Na letišti pozoruji, že s námi poletí i několik ruských občanů. Letadlo přilétá na otočku, je příjemné jej sledovat zblízka z haly. Rozvířený sníh brzy usedá a my usedáme do letadla. Brzy začnou letušky obsluhovat cestující. Ruští občané zaujímají pozici spících lidí. Zádrhel je v tom, že jídlo se musí platit. Když na ně pohlédnu je mi jich trochu líto. O to více si vážím jídla. Ukusuji bagetu, vychutnávám čokoládu a čaj. My čeští turisté jsme také chudí, ale kousek levného jídla si můžeme dopřát. Na letištích v Gedermoenu (Oslo) a v Kodani procházím obchody, ale nechytám se. Nahlížím do knihkupectví, ale knížek o přírodě je pomálu. Navíc mám problém sám se sebou. Má mysl stále utíká do hezké tundry.

A je tu poslední let z Kodaně do Prahy. Letušky opět vyrážejí mezi cestující s vozíky a já si nyní uvědomuji, že nemám žádné dánské koruny. Letušce sděluji, že mám pouze norské koruny. Úsměv ji z tváře nemizí, sděluje mi, že mohu norskými korunami platit. Kupuji sendvič za 30 korun. Jsem překvapen, že i v norských korunách platím také 30 korun, Vždyť dánská koruna má lepší kurz. Finanční úvahy zanechávám a s chutí se zakusuji do sendviče.

Takže sedáme v Ruzyni. V hale čekáme na zavazadla jako hladová zvířátka na krmení. Konečně pásy jedou. Ale kdepak, jsem zase doma, nic nepůjde lehce. Zavazadla mám, ale sáňky nikoliv. Nakonec se pás zastavuje, takže zde nic nedostanu. Jdu do reklamací. Zde je naštěstí ochotný pracovník, který mne vyslechne, prohlédne moje zavazadlové doklady a jde na průzkum. Vidím ho z povzdálí různě běhat. Po dlouhé chvíli konečně přichází a vleče sáňky. Jenže do saní je napresovaný jakýsi tác a na něm balík. Pracovník se diví, že chci pouze saně a nikoliv další. Nakonec se vše ujasňuje a já procházím celnicí a vstupuji do příjezdové haly. Zde mne naštěstí stále netrpělivě očekává švagr se synem. Jsem jim za pomoc velmi vděčen. Vždyť řidiči autobusů u nás cestujícím se zavazadlem nepomáhají. Návrat do studeného, několik týdnů neobývaného bytu není příjemný. Uvědomuji si, že zítra ráno musím vstávat a jít do práce, tedy jen za několik hodin. Vzpomínám si na autobusáka v Kirkenes a také dělám „brrrr“.

Po dovolené se vždy ohlédnu zpět a zpracovávám své poznámky. Maximální teplotu jsem měl +2 ºC a minimální byla -20 ºC. Maximální tlak byl 1025 mbarů a nejnižší 971 mbarů. Největší sněhovou pokrývku jsem měl 20 cm, ale pozor, vítr se sněhem dělá divy. A vegetace? Jedním slovem nádhera! Stromoví je pestřejší na jihu, tedy kolem Kirkenes. V severní části mé cesty stromové patro zcela chybělo. Všude převládá křovinatá tundra, která převážně v nadmořských výškách kolem 200 m přechází v travnatou tundru a výše jen lišejníky a sníh a sníh. Pro vegetaci zde není důležité světová orientace, ale především nadmořská výška. Měl jsem velkou radost z jednoho nálezu. V okolí Kirkenes jsem v terénu našel hezké borovice, které řídce rostou roztroušeny na otevřených lokalitách. Borovice mám rád a zvláště tento druh.

Zdeněk Soukup, 26. prosince 2004

Reakce čtenářů

…dovolím si označit borovici rostoucí ve Finnmarce jako Pinus sylvestris L. Přímo v Kirkenes jsem sice nebyl, ale všude jinde tam tato borovice (včetně místa svého nejsevernějšího výskytu – Stabbursdalen) roste. Má sice poněkud jiný tvar než ta rostoucí u nás (je trochu řidší a štíhlejší), i když v chráněnějších polohách i v této své nejsevernější lokalitě nabývá pro nás obvyklejší tvar – jedná se tedy zřejmě jen o modifikaci danou místními podmínkami. Sice jsem už taky viděl název Pinus scotica (správně by to asi mělo být Pinus sylvestris var. scotica), ale to je myslím jen skotský endemit. (Pavel Štěrba)