Červenec v Norsku… nejkrásnější prázdniny

6. července jsme se vydali na sever. Byla nás plná Karosa, na zadní pětce chleba až po střechu. Hlavně, že měli všichni veselou náladu. Byly před námi skoro tři týdny pobytu v Norsku, vyplněné sportem a turistikou.

Kodrcání autobusem se zdálo nekonečné, ale druhou noc jsme už vybalovali spacáky za norskou hranicí. S radostí jsme uvítali možnost spaní na střelnici, zima nebyla, měli jsme střechu nad hlavou a hlavně možnost natáhnout rozlámané nohy… jen nás trochu mátly hodiny… takového světla, když už jsme měli dávno spát, abychom nabrali síly ke všemu, co jsme měli teprve před sebou.

My – tím myslím skupinu lidí různého věku a z různých koutů České republiky, které dohromady pojí orientační běh. Přijíždíme potrénovat a (ti starší z nás) zúčastnit se veteránského mistrovství světa v orientačním běhu. A nejen to, v plánu máme hlavně turistiku.

MODUM

Když se budíme, je už dávno bílý den a od střelnice a z okolního lesa stoupá pára. Do tréninkového centra v Modumu, kde chceme strávit příštích několik dní, zbývá už jen kousek cesty.

Pro nezasvěcené – orientační běh je sport v přírodě s mapou a buzolou, kdy závodník musí v co nejkratším čase oběhnout všechny kontroly zakreslené na mapě.

Ještě dopoledne, hned poté, co jsme se ubytovali v útulných pokojících, jdeme prozkoumat místní lesy a seznámit se s norskou mapou. Ani se nám nechce běhat, raději vychutnáváme krásnou přírodu, výhledy z vrcholků, prudké srázy, lišejník, vřes…

Tři dny trénování a příležitostných výletů utekly jako voda a už jedeme na první závody. Terény v okolí Modumu nepatřily k něj lehčím (typické kopce se srázy i jemnými vrstevnicovými tvary jsou téměř bez cest). Jednu norskou specialitku jsme ještě nepoznali – bažiny. Těch si jedeme dostatečně „užít“ na jednu etapu šestidenních závodů „sörlandsgallopen“. Někomu se daří, někomu méně, ale všichni jsou nadšení.

HALDEN

Večer se přesouváme na chatu k Haldenu. Místní oddíl pořádá letošní veteránské Mistrovství světa, a tak všichni dospělí masírují nohy (kategorie „veteránů“ jsou vypisovány od 35 let výš). Před hlavním závodem nás čekají ještě dva zahřívací oficiální tréninky a semifinále. Počasí nás bohužel nešetří… v Modumu jsme zažili pěknou průtrž, teď si užíváme teplot nad 30 ºC… Na závody přijelo čtyři tisíce lidí, většinou jsou to Evropané, hlavně Skandinávci. Potkáváme i další české výpravy, malujeme si na tváře vlaječky a MS může začít… Za pěkné výkony se odpoledne odměňujeme koupáním ve slané vodě.

OSLO

Ve středu 16. července jsme si udělali výlet do Osla. Většina tu byla poprvé, a tak jsme se toho snažili stihnout co nejvíce – cesta lodní MHD na poloostrov Bygdøy, prozkoumání tamních muzeí a krásného skanzenu, park se zajímavými sochami Gustava Vigelanda, galerie. Jako sportovci jsme si také zajeli metro-vlakem pod Holmenkollen, vykoupali se pod můstkem a prohlédli si lyžařské muzeum. Bylo toho hodně a rozhodně jsme si měli cestou zpátky k Haldenu o čem povídat.

Následující den naši úspěšní starší kolegové vydávali poslední zbytky sil ve finálovém závodě veterániády. My „omladina“ jsme mohli jet na výlet do Haldenu, ale většina raději odpočívala na chatě – procházka a koupání v jezeře, ale hlavně balení podezřele „nabobtnalých“ zavazadel zabralo dost času. Definitivně jsme se rozloučili s věcmi na běhání a vytáhli pohory…

RONDANE 18. 7. 2003
cesta údolím Rondholet k Vindjerondenu

RONDANE 18. 7. 2003
Vindjeronden (2044 m),
vepředu je vidět Rondslottet

RONDANE 18. 7. 2003
Rondvassbu

Sunmore 23. 7. 2003

Vike 20. 7. 2003

Atlantic Road 21. 7. 2003

RONDANE

Ještě tentýž večer jsme po dlouhé cestě naší Karosou dorazili do Myssuseteru. Hned jsme postavili stany a zalehli, abychom byli čerství na dvoudenní túru. Když ráno zašimralo sluníčko, vzali jsme batohy a vydali se po silničce k horám. Přes parkoviště Spranget jsme se dostali k chatě Rondvassbu asi za 2,5 hodiny. Rozdělili jsme se na skupiny podle tempa a chuti a cesta ubíhala rychle. Před sebou jsme stále měli jako na přehlídce všechny holé kopce Rondane, podél cesty široké louky. V poledne jsme si na břehu jezera Rondvatnet postavili stany a naobědvali se (tradiční výběr – polévka / těstovky / konzerva / rýže / kaše).

Po malém odpočinku jsme se vydali – naštěstí už docela nalehko – na vrchol Rondslottet (2178 m), nejvyšší bod pohoří. Podle norského průvodce jsme měli před sebou čtyřhodinový výstup a dvouhodinový sestup s celkovým převýšením skoro 1500 metrů. Cesta značená tradičně červeným „T“ začíná příkře do svahu po holých světlých kamenech a pokračuje širokým údolím stále nahoru. Všude kolem jen kameny a podle výšky žlutý nebo hnědý (anebo žádný) lišejník. Kdyby se zhoršilo počasí, není se kam schovat, ale my máme zatím nádherně. Po stranách údolí se pod strmými svahy drží zbytky sněhu, a tak s radostí „lyžujeme“ v kraťasech. Chvilku odpočíváme před výstupem na první vrcholek Vinjeronden (2044 m) a kocháme se výhledy zpátky údolím nebo na druhou stranu na kar Storbotn. Cesta se stáčí prudce doleva a další zastávku máme už nad hranicí 2000 m, odkud konečně pořádně vidíme cestu na Rondslottet. Skupinu před námi, která se už škrábe kamením a sutí nahoru, rozeznáváme jen jako malé tečky. Nám ještě před závěrečným výstupem zbývá spadnout kousek dolů do malého sedla. Nahoru na vrchol nás dovedla „téčka“ celkem za tři a půl hodiny. Během dne jsme si začali říkat „Tudy Táhne Turistická Trasa Ty Trubko“, abychom se náááhodou neztratili.

Po zaslouženém odpočinku a dívání se všude okolo začínáme scházet dolů. Na Vinjerondenu dostáváme trochu strach z počasí. Po levé straně jsou totiž úplně černé mraky, je vidět i duha a začíná pořádně foukat. Pláštěnky máme v pohotovosti a snažíme se rychle dostat aspoň o kousek níž, do údolí. Mraky se kupí i naším směrem a občas spadne nějaká kapka. Máme ale velké štěstí, přestává foukat a bouřka zůstává tam, kde má… Pořádně uťapaní se po třech hodinách vracíme ke stanům a před očima se nám míhá už jen žluto-šedá barva. Odvážně smočíme kus těla (někdo i celé) ve studeném jezeře, uděláme si něco k jídlu a balíme se do spacáku právě, když se déšť přihnal i sem a nad námi stojí obrovský oblouk duhy.

Když se ráno probouzíme, neprší, ale je pošmourno. Balíme vlhké stany a vyrážíme na druhou stranu hor do Doralseteru, kde by měl čekat autobus. Hned na začátku cesty přecházíme kaňon, prý kdysi vytvořený obrem, a pak jdeme dlouho mírně nahoru širokou rozsedlinou, kde není nic než zase suť a kamení a žlutý lišejník. Na vršku pomalu tušíme po pravé straně konec jezera a scházíme zpět do jeho údolí. Musíme se často zastavovat, fouká silný vítr z boku a při sestupu to není zrovna příjemné. Naštěstí v údolí už je lépe. Občas i sprchne, ale cesta je pěkná a ubíhá. Údolí Rondvassdalen se rozšiřuje a už jdeme spíš takovou plání mezi posledními kopci. Po necelých pěti hodinách chůze se konečně dostáváme k Doralseteru, jsme rádi že zase vidíme zelené stromy i ostatní skupiny. Všichni naštěstí dorazili dřív než pořádný liják a někteří se stihli i vykoupat v řece. Znovu se nakládáme do Karosy, sušíme věci a přesouváme se s pár zastávkami do hor Dovrefjell.

DOVREFJELL

Noc z 19. na 20. července trávíme v horách u přehrady Holbuvatnet. Je docela zázrak, že se sem autobus vyškrábal, ale naše strategie: „když je tam přehrada, musely tam vyjet i nějaké stroje“ naštěstí vyšla. Bohužel jsme přijeli dost pozdě a taktak jsme stihli postavit stany, než padla „mlha, že by se dala krájet“… ale Rákosníček nikde.

Ráno nám balení trvalo podezřele dlouho, ale o to víc už jsme chtěli vyrazit. Měli jsme před sebou šestihodinovou túru směrem na západ kolem jezera Reinvatnet a dlouhým údolím se závěrečným sestupem do Vike. Od všech „staříků“ se naše skupinka oddělila hned po pár metrech, rozhodli jsme se totiž přijít k Reinsvassbu po pravé straně jezera, na rozdíl od ostatních. Naše téčka vedla nejprve po malé silničce, která však brzy skončila a my jsme pokračovali po jezerním břehu mezi vřesem a nízkými keříky, každou chvilku přes potok. Pozorovali jsme lumíky, ovce a dokonce jsme si zazpívali. Na konci jezera jsme se s ostatními potkali a začala hádka o to, čí cesta byla pěknější, výhodnější, zajímavější. Já myslím, že určitě ta naše. Ostatní si ale zase užili malinká roztroušená jezírka a bažinky. Bohužel dvakrát jsme na stejnou túru nešli.

Všichni jsme se divili, jak to že postupujeme tak rychle oproti průvodcovskému času, ale hned se to vysvětlilo. Do Vike zbývaly dva kilometry a nám najednou pod nohama končila země. Klidná říčka, podél které jsme celou dobu šli, pokračovala dál v šumících vodopádech a naše pěšinka se klikatila dolů strmým svahem. Tak to byly dva závěrečné kilometry – krkolomný sestup s 800 metrovým rozdílem. Na břehu modrého jezera dole pod námi jsme viděli Vike… a po sestupu jsme se odměnili, jak jinak než koupáním. Byli jsme unavení, ale stálo to zato!

Tentokrát nás však vypekla Karosa, její oprava byla trochu delší než obvykle, ale všechno se zvládlo a do večera jsme ujeli ještě dost kilometrů. Udělali jsme si zajížďku k vodopádu Mardalfoss a pak jsme se dostali až do Kristiansundu a odtud trajektem do Bremsnes. Z toho si už si moc nepamatuji, únava byla silnější. Za vše hovoří to, že když jsme si našli místo k táboření (na nějakém ostrůvku u silnice), byla téměř půlnoc. Ještě že bylo dost světla, abychom uvařili. Bez jídla bychom do rána nevydrželi!

ÅLESUND, TROLLÍ CESTA, GEIRANGER

Pondělí 21. července – naše cestování se chýlí ke konci, ale raději na to moc nemyslíme. Dopoledne jedeme vyhlášenou Atlantic Road (8 km dlouhá silnice přes 8 mostů), v Molde nasedáme na trajekt a pokračujeme do Alesundu. Tady si prohlížíme velké akvárium a máme chvíli času ve městě – na nákup, nebo jen tak na procházku. Uvažujeme o tom, jestli si nenechat umýt vlasy v kadeřnickém salonu. Ten ale vypadá dost nóbl, možná by nás tam ani nepustili. Raději to necháme zase na nějaké jezero. Odpoledne se Karosa úspěšně vysoukala nahoru trollí cestou a opět si děláme zastávku. Pak si zahrajeme na taxík a svezeme první Čechy-neorienťáky, které v Norsku potkáváme. Už zbývá jen najít místo na spaní (tentokrát opět krásné, u přehrady v horách) a odhánět pivachtivé Nory (došlo).

Bohužel musíme na poslední chvíli pozměnit program, takže celé úterý věnujeme Geirangerfjordu (prý jednomu z nejkrásnějších v Norsku). Jedeme na výlet lodičkou, koukáme na vodopády a sháníme nějaké ty suvenýry domů. Víc nás ale baví turistika na horách, takže už se těšíme na poslední (bohužel zkrácený) výlet.

TAFJORD/SUNMORE

Do Grotli v oblasti Sunmore jsme dorazili v úterý odpoledne, ale na původně plánovanou dvoudenní túru nám čas bohužel nevyjde. Tak spíš odpočíváme, koupeme se v ledové vodě, někdo se jde jen tak projít.

Náš poslední výlet v Norsku nemá ani žádný určitý cíl. Bohužel jsme hned na začátku ztratili „téčka“, a tak bloumáme jen tak divočinou. Všude jsou malá jezírka, bažinky a nějaká neurčitá zeleň, po chvíli chůze do kopce už jsou kolem jen šedé kameny. Díváme se na zasněžené kopečky a počasí je na čepici. Máme mapy a „přece jsme orienťáci“, takže se naštěstí neztrácíme a objevujeme se u jezera, které jsme si na začátku vybrali. Krásně se „vyblbneme“, prolézáme nejrůznější místa kolem břehu a čas neuvěřitelně letí. Někteří se vydávají ještě kousek dál k ledovci, prý tam pěkně fučelo. My to po pauzičce otáčíme zpátky. Kluci našli několik sobích parohů. Je nám krásně, když nic nemusíme, nikdo nás nehoní… ani čas a můžeme se jen tak toulat. Nakonec z toho byl slušný osmihodinový výlet.

Ve čtvrtek 24. vyrážíme směrem domů. Přespáváme ve Švédsku u moře u nějaké kravské ohrady. V pátek se dostáváme do Dánska a máme ještě celý volný den v Kodani. A v sobotu? Už jen poslední zpestření na českých hranicích, přijíždíme totiž současně s opilými fanoušky Rolling Stones a celníkům se nechce do práce… a pak už to všichni poznáváme, hlavně tu ceduli „Praha“.

Na zájezd do Norska asi jen tak nezapomenu. Chtěla bych za všechny poděkovat organizátorovi Zdeňku Procházkovi, který již teď připravuje zájezd do Finska na léto 2004. Pokud byste se chtěli přidat k nám nebo vidět další fotky a mapy z Norska, podívejte se stránky oddílu orientačního běhu Kotlářka Praha.

text a foto Bára Mališová, 22. října 2003