Co nemá duši, nemá cenu

Všechno to začalo velmi intenzívním zájmem o jistou hudební skupinu. A když jsem pak ve Švédsku strávila šest dní plných neopakovatelných zážitků, došlo mi, že tak, jako jsou pro mě vzorem Roxette, měla by se stát ona krásná země, ležící v jakémsi středu mezi Norskem a Finskem, příkladem pro nás všechny.

Povaha Švédů je velmi mírumilovná. Můžeme skoro říct, že neznají stres. Nepachtí se za nedosažitelnými cíli, nelpí na majetku – ctí pravidlo, že co nemá duši, je bezcenné, zkrátka maximálně si zpříjemňují každodenní život.

Ve školách platí až do druhého stupně pouze slovní hodnocení, učitel má snahu být co nejvstřícnější ke studentským požadavkům. Spokojenost potomků je hlavní prioritou každé rodiny.

Možná vás teď napadne, že tu panuje velmi uvolněná morálka. Omyl! 90 %Švédů má maturitu a 80 %vysokoškolské vzdělání. Každý je schopen se velmi dobře dohovořit anglicky. Jejich největší předností ale je ochota vzájemné pomoci a pohostinnost. To nezmiňuji ani kvůli malým lampičkám za okny které dnes zdobí už každé stavení (v dávné minulosti sloužily jako znamení poutníkům, aby věděli, kde hledat nocleh a něco k snědku), ani proto, že Švédové nemají záclony a husté dvoumetrové ploty na důkaz toho, že není co skrývat.

Promlouvá ve mně vlastní zkušenost s národem, od kterého se máme ještě hodně co učit.

Gabriela Romanová, 16 let, 30. září 2002
ilustrační foto Michael Stanovský