Cesta kolem Islandu na kole a světový rekord do Čech

Sága se šťastným koncem

Islandské ságy bývají kruté. Nepřikrášlují život a zobrazují jej tak, jak na Islandu po celá staletí skutečně vypadal. Ostrované několikrát málem vymřeli, často odolávali nájezdníkům zvenčí, staletí živořili pod dánskou nadvládou. Útrapy z nich vytvořily národ, který v roce 1944 vzal správu věcí svých do vlastních rukou. Island se během několika desetiletí stal velmi bohatou zemí. Ale i dnes zde vznikají novodobé ságy. Stali jsme se aktéry jedné z nich, ačkoliv islandští romanopisci náš příběh nezaznamenají.

Češi mají v cykloturistice na Islandu tradici. Byl to totiž právě Čech, Vlastimil Svoboda, který jako první cizinec a druhý člověk na světě objel ostrov na kole. Bylo to v roce 1974, ujel 1400 km. Od té doby se na Islandu i v Čechách hodně změnilo a na severský ostrov nyní směřují stovky Čechů ročně. S kolem jen někteří a jen výjimečně se najde někdo, kdo si troufne objet celý ostrov. Vloni to byl například Dr. Burkiewicz z Opavy, který ujel téměř 1800 km a ještě přitom po ledovci vystoupil na nejvyšší islandskou horu Hvannadalshnjúkur (2119 m).

My jsme mozaiku doplnili. Syn Daniel se stal objetím Islandu o délce 2103 km před dovršením patnácti let nejmladším člověkem na světě, který kdy dokázal objet ostrov na kole. Navíc jde o nejdelší známý český objezd ostrova. To vše se Dan dozvěděl až 6. srpna na palubě letadla při zpátečním letu do Prahy. Důvodem k tomu bylo, aby v případě, že by už opravdu nemohl dál, se nepřepínal kvůli rekordu. A jaké to vlastně bylo?

Jak seš na tom? Mlčení. Je mi ho líto. Už několik dní zápasíme s tak tvrdými podmínkami, že si nepřejeme nic jiného, než odsud rychle zmizet. Ale ono to nejde. Ačkoliv ráno balíme mokrý stan ve větru s velkým odhodláním, to je během půl hodiny pryč a jen tupě postupujeme. Vítr je silný. Vichřici v horách máme sice za sebou, ale je to jak zlý sen. Co když nás v horách před námi čeká něco podobného. Dokážeme to zvládnout ještě jednou? Šlapu. Hádám se s větrem, jsem naštvaný na déšť a doufám, že se oteplí alespoň a dva, tři stupně. Prsty u rukou mám zmrzlé už několik hodin. Bolí to. Nedá se s tím nic dělat. Snažím se nesklouzávat pohledem na tachometr na kole, protože zase zjistím, že uběhlo jen několik vteřin. Jde to tak strašně pomalu. Konečně uplynula hodina jízdy od poslední zastávky. Je čas na čokoládu. Každý má půlku. Trošku Danovi přilepšuju. Neodvažujeme se ani vyčůrat. Stačí chvilička bez speciálního oblečení a jsme prokřehlí. Mlčíme. Drobky z čokolády jsou pečlivě dojedeny. Zdroj energie. Šlapeme. Je malá viditelnost. Hlavně, abychom v té mlze neminuli záchranou chatu na náhorních planinách. Ale tam budeme, když to dobře půjde, až za dvě hodiny. Zbývá deset kilometrů…

Týden trval náš boj v severním cípu ostrova na trase dlouhé asi 300 km. Byli to nejtvrdší dny na Islandu. Více než dvě třetiny ze 34 dnů naší cesty byly deštivé. Vítr foukal stále. To štěstí, že by to bylo do zad, abychom se svezli trošku zadarmo, jsme měli čtyřikrát. Jinak jsme se s ním museli prát. A že na Islandu umí foukat! Dokonce jsme museli kvůli větru kola i vést, protože vůbec nešlo jet. Zažili jsme ale i slunečné dny, hlavně na jihu v prvním týdnu cesty.

Některá fakta o cestě

Jeli jsme na crossových kolech Husky značky Amulet (tento druh kol je jakýmsi hybridem mezi horskými a trekkingovými koly, oproti horákům má např. o 5 cm větší průměr kola, užší pláště ap.). Do letadla v Praze jsme šli se zavazadly o celkové váze 90 kg (včetně kol) – tedy zhruba 40 kg nadváhy. Z toho jídlo vážilo 30 kg (kromě 120 müsli tyčinek a 33 čokolád vše dehydrované věci, které se rozdělají do vody a nabydou).

Třikrát jsme na začátku cesty prorazili duši pro přetížení zadního nosiče. Dvakrát jsme píchli na konci pro naprosté sjetí pláště. Samotná kola byla bez závad. Z trasy dlouhé 2103 km bylo asi 500 km po šotolinových nebo divokých cestách. Nejkratší denní etapa měřila 34, 27 km, nejdelší denní etapa měla 141, 21 km. Etapu delší než 100 km jsme jeli šestkrát. Časově nejdelší etapa trvala 8 hod. a 34 min. jízdy (114, 5 km částečně v obtížných podmínkách), prakticky to znamenalo, že jsme končili v půl čtvrté ráno.

Celkem jsme měli 5 odpočinkových dnů během nichž byl obvykle lehčí turistický program nebo lehký poznávací program na kole. Denní průměr (po odečtení odpočinkových dnů) byl 76 ujetých km. Ve stanu jsme spali 27x (stavěli jsme jej 21x, protože na některých místech jsme byli dvě noce), 5x jsme využili záchranné chaty v horách. V termálních lázních jsme se koupali, zahřívali, relaxovali a očišťovali celkem 14x, z toho dvakrát v termálním jezeru Modrá Laguna, což jsou nejpopulárnější lázně na Islandu. Obvyklá návštěva termálů trvala 3 hodiny. Teplota v plavacím bazénu je 28C, ve vířivkách od 37 do 45C. Nejčastější denní teploty vzduchu se pohybovaly kolem 10C, zažili jsme i téměř 20C, ale také týden teploty mezi 2 až 5C.

Jestliže jsme na sobě měli fleecovou soupravu, veškeré naše oblečení se vešlo do jedné cyklobrašny na předním nosiči. Sestávalo ze speciálního spodního prádla z Moiry, fleecových souprav na tepelnou a větrnou ochranu z materiálu windstoper a cyklistických kalhot s bundou na ochranu proti dešti a větru z materiálu goretex. V nejtěžších chvílích jsme k našim rukavicím dvoje dokoupili. Používali jsme brýle se žlutým sklem, které zlepšovaly viditelnost za deště a mlhy a déle nám uchovávaly optimistickou náladu z lepšího počasí, než ve skutečnosti bylo.

Nafotili jsme 9 filmů o 36 snímcích. Po malých dávkách jsme obvykle jedli 6x denně. Dokupovali jsme hlavně chleba, párky, hořčici, máslo, paštiku, jablka, nutelu, buchty s čokoládou, ale také sádlo, které jsme přidávali do polévek, aby byly energetičtější. Jídlo je na Islandu nejdražší v Evropě. Na konci akce vážil Dan o 5 kg méně, já o 7 kg. Neviděli jsme, kromě myší a ptáků, žádnou divokou zvěř. Žijí zde sice lišky a sobi, ale ty jsme nespatřili. Zato jsme viděli tisíce koní, ovcí a krav. Kochali jsme se tisíci vodopády. Navštívili jsme několik městeček a osad, míjeli stovky kouzelných farem.

Navštívená místa

Nejeli jsme pouze na kole, také jsme dělali výšlapy k různým zajímavostem a poznali jsme: Krisuvík (termální aktivity), Reykjavík (nejsevernější hlavní město světa), Aþing (nejstarší sněmovna – v přírodě – od r. 930 se zde scházel islandský parlament), Almannagjá (soutěska, kde se geologicky dělí evropský a americký kontinent), Strokkur (aktivní gejzír), Gullfoss (nádherný Zlatý vodopád), Skálholt (bývalé biskupství), Seljalandsfoss a Glúfrafoss (dva nádherné vodopády), Skógafoss (vodopád), Dyrhólaey (národní park se 120 m vysokými útesy a spoustou ptactva), Kirkjubaejarklaustur (čedičové sloupce tvořící kostelní dlažbu), Núpsstadur (opuštěná farma s kostelíkem ze 17. stol.), Skaftafell (národní park – ledovec Vatnajökull, vodopád Svartifoss s čedičovými sloupy), Breidárlón (ledovcové jezero), Jökullsárlón (ledovcové jezero), Ásbyrgi (Hrad bohů – skalní podkova), Dettifoss (nejmohutnější vodopád Evropy), Námaskart (aktivní termální oblast), Leirhnjúkur (aktivní termální oblast), Mývatn (Komáří jezero – ráj ptactva), Kraflu (sopka), Viti (zatopený kráter), Grjótagjá (lávové jeskyně s horkou vodou), Skútustathir (pseudokrátery), Godafoss (vodopád bohů), Grábrok (sopka)… Tisíce nádherných pohledů do kraje sice nemají jméno, ale člověk zůstává v úžasu stát.

Tolik tedy několik informací o naší cestě. Nevypovídají sice nic o tom, co jsme prožívali, ale ono je to těžké vyprávět. Po návratu mi jeden novinář, který na také Islandu byl, řekl: Island se nedá popsat. To se musí prožít. A když se to člověku podaří, chce se vrátit.

text a foto Zdeněk Kolář, www.yucca.zde.cz, 18. březen 2002