Na kole po ledové zemi

foto Kateřina Gromanová

„Neustále tu fouká silný protivítr, silnice jsou bez asfaltu, kopce strmé a vysoké, počasí hrůzné, sněžné a písečné bouře časté a překonávání ledovcových řek nebezpečné,“ dočetl jsem se v turistickém průvodci. Byla to výzva, které nešlo odolat

ISLAND

Island, Ledový ostrov, ležící na polovině cesty mezi Norskem a Grónskem, dnes prožívá turistický boom. Zatímco ještě před dvaceti lety sem skoro nikdo nejezdil, dnes se sem stahují zmlsaní hledači zážitků z celého světa. „Země ohně a ledu“ jim toho může nabídnout opravdu hodně. Čistou a nezkaženou přírodu, pro kterou bývá také někdy označován jako ekologický postindustriální ráj (tři čtvrtiny domácností jsou vytápěny geotermální vodou!). Vodopodády, sopky, ledovce a stovky kilometrů opuštěných polárních plání.

A také osamělost, boj s živly a poetickou náladu dávných ság. Norští vikingové dorazili na svých osmiveslicích s dračí hlavou na Island v roce 874 a na pobřeží ostrova pak vyrostly jejich osamělé venkovské dvorce. Dnešní Island je moderní a ekonomicky rozvinutou zemí drsných a vnějším vlivům uzavřených rybářů a farmářů, zvyklých spoléhat ve všem sami na sebe. Stejně jako jejich předkové totiž většina Islanďanů obývá rodinné farmy, ztracené daleko v pustinách.

Většina turistů si ale z Ledového ostrova odveze jen letmý dotek divočiny a několik snímků, nafocených přes zamlžené sklo zájezdového autobusu. Chtěl jsem víc: toužil jsem po tom, aby se mi Island zaryl hluboko pod kůži. Chtěl jsem moknout a mrznout a jako odměnu za to si pak z Ledové země přivést vlastní ságy. Vymyslel a zorganozoval jsem proto šílený plán. Přejedu Island na kole.

SÁGA O NEKONEČNÉM DNI

Zkus si to představit: i když je už dávno po půlnoci, nemůžeš ve stanu pod horou s tvrdě germánsky znějícím jménem Herdubreid usnout. Tvoje středoevropské biorytmy jsou dokonale dezorientovány tím, že venku je pořád světlo. V krátkém polárním dni tady totiž slunce nikdy úplně nezapadá. Převaluješ se z boku na bok a začínáš chápat, proč na Islandu vždycky uprostřed zimy vyletí křivka sebevražd strmě nahoru. Tou dobou je tu totiž pro změnu zase pořád tma.

THOR SE NAŠTVAL!

Z nákladního prostoru lodi Norrona, která jednou za týden spojuje dánský přístav Esbjerg přes Faerské ostrovy s islandským přístavem Seydisfjordur, jsem vytlačil trekové kolo, obtěžkané zásobami a expediční výzbrojí. V roubeném baráčku na molu zářila interaktivní obrazovka počítačového informačního systému, z níž se mi po chvíli zásobení podařilo vydolovat mapu počasí. Dozvěděl jsem se z ní to, čeho jsem se obával: že jedu do oblasti, kde i teď v létě právě řádí sněžná bouře. Mimochodem jsem si při tom vzpomněl na jedno místní úsloví. „Když se ti na Islandu zdá, že je špatné počasí, počkej deset minut a bude ještě horší.“

Brzy jsem pochopil, že cyklistika na Ledovém ostrově je pouze pro skutečné masochisty. Celý den šlapete na kost promrzlí proti větru a co chvíli vás větrný poryv sfoukne i s kolem do příkopu. Vyasfaltována je jen hlavní pobřežní silnice. Pokud se odvážíte do neobydleného vnitrozemí ostrova, můžete si být jisti, že vám tu ostré sopečné kameny i několikrát za den proděraví duše. Nakonec se na mně rozzlobil i sám Thor, germánský bůh hromu, který se podle legend řítí oblohou na voze, taženém ohnivými kozami. Seslal na mně vichřici, která mi v noci rozervala stan. A druhý den napadlo v červenci pět centimetrů sněhu.

Nad Islandem, kde se teplý Golfský proud střetává s chladem nedalekých severních polárních oblastí, se vaří podnebí pro celou Evropu. I v létě tu slunce často několikrát denně střídá průtrž mračen, někdy i sněhem (Islanďané v žertu říkají, že místní proslulé gejzíry jsou vlastně jen deštěm, který se zbláznil a padá obráceným směrem). Krátce řečeno: děsivější terén pro kolo už snad ani na světě není.

SÁGA O PSÍM POČASÍ

Zkus si to představit: ležís v promáčeném stanu a venku už deruhý den bez přestání leje. Snění, čtení, povídání, spaní, nic už tě nebaví. Na Islandu si v tu chvíli začneš vážit věcí, které jsi až dodnes pokládal za úplnou samozřejmost. Slunce, tepla, suchých bot. A už chápeš, proč prastaré vikinské ságy vznikly kdysi právě tady a nikde jinde. V tak strašném počasí se dá totiž na farmách uprostřed pustin jen sedět doma v teple a psát.

TEPLO Z HLUBIN

O Islanďanech se často říká, že jsou uzavření a chovají se k cizincům chladně. Bjorn, farmář, u něhož jsme si na pár dní schoval kolo, abych se pokusil vyšplhat na sopku Hekla, ale působil nepřístupně jen na první dojem. Zavedl mně do stáje a načepoval mléka, kolik jsem vypil. I když je na Islandu velmi vysoká životní úroveň, většina obyvatel za ni tvrdě platí. Farmáři se prakticky nezastaví a mívají i několik zaměstnání. Každý tu pracuje spoustu hodin navíc, jen aby si udržel nezávislost, která je už od vikinských dob otázkou cti. K samostatnosti jsou na ostrově vedeny i děti, které o prázdninách už od malička tvrě pracují. A tak není výjimkou vidět desetiletého kluka řídit traktor a v obchodě být obsloužen mladičkou prodavačkou, která jen stěží dosáhne na kasu.

Příroda to tu lidem ulehčuje jen v jednom: díky všudypřítomné sopečné činnosti mají Islanďané elektrickou energii prakticky zadarmo. Geotermální elektrárny mají zásluhu na tom, že ostrov bývá někdy označován jako „postindustriální ekologický ráj“. I když katastrofické sopečné výbuchy v minulosti často devastovaly celé velké oblasti, Islanďané se postupem času s podzemními silami dokonale sžili. Geotermální koupaliště Svartsengi nedaleko hlavního města Reykjavíku je toho důkazem. V obrovské přírodní nádrži se tu můžete i v zimě celé hodiny slastně převalovat v horké vodě z hlubin země, které předtím už stihla roztočit turbínu elektrárny a vytopit nedaleké subtropické skleníky.

Na mnoha místech ostrova se vyprávějí historky o kněžích, kteří umějí pekelné síly ovládat. Když se sopka naštve a vybuchne, stačí prý jen pronést několik kouzelných modlitbiček a horká láva se vesnici obloukem vyhne. Ale kdo ví, třeba je to jen taková sága…

SÁGA O BARVÁCH

Zkus si to představit: týden už šlapeš na kole pustým islandským vnitrozemím a za celou tu dobu nikoho nepotkáš. V tom bezcestném kraji s chrčivým jménem Landmannalaughar dostaneš odměnu za všechny své deštivé dny, i za brodění ledovcových řek, při němž ti ledová voda vháněla slzy do očí. Černý lávový popel, bílý sníh, žluté skály, zelený mech a ledovce na obzoru, zlaté v poledním slunci. A duhu. I ta je na Islandu barevnější.

Ivan Brezina, 8. prosince 2000, převzato ze serveru kalimera.cz